Úvod Úvod Studie Obsah Obsah Najít Poslat email TOPlist

RUDOLF HÖNIGSCHMID

Matka Boží z Krumlova

112 cm vysoká vápencová figura stála až do roku 1914 v předsíni jednoho domku na krumlovském předměstí (v originále "im Vorhaus einer Vorstadthütte von Krummau" - pozn. překl.). V onom roce byla tato drahocenná skulptura (v originále "die kostbare Statue" - pozn. překl.), která v současnosti požívá už světového věhlasu, nabyta rakouskou státní galerií (majitelka Maria Wolfová za ni dostala 30 tisíc rakouských korun, tj. asi 1 milion 800 tisíc dnešní české měny, když její týdenní mzda přitom tehdy činila 12 rakouských korun, tj. asi 720 korun dnešní české měny, vypočteno podle toho, že jeden zlatý /florin/ se rovná dvěma rakouským korunám a jeho hodnota, byl ze stříbra, činila by asi 120 korun dnešní české měny). Náleží ke skupině soch, označovaných v uměnovědě a také v lidovém podání jako "krásné madony" (viz k tomu Wikipedia - pozn. překl.) a tvoří jednu z nejdráždivějších kapitol ve vývoji gotické plastiky vůbec. Vznikly jako produkty vysoce rozvinutého zjemnělého umění v době kolem roku 1400 a měly podle všeho sloužit projevům soukromé zbožnosti (tehdy se šířící devotio moderna, tj. nová zbožnost ve formě soukromé modlitby či rozjímání - pozn. překl.) vznešených lidí. Mezi těmito skulpturami, které mají svůj domov na jihovýchodě Německa, zaujímá Krumlovská madona spanilostí svého něžného dívčího zjevu, půvabem svého postoje a rytmickou hybností velkolepého a zároveň melodického spádu svého roucha vynikající pozici.
Řada příbuzných soch Madony, které se až do našich dnů zachovaly na jihu Čech, dosvědčuje jihočeský původ tohoto typu "krásných madon". Té krumlovské nejblíže stojí o něco mladší Madona třeboňská (v originále "die etwas jüngere Statue in Wittingau" - pozn. překl.), ve větším odstupu následuje pak vápencová figura na hlavním oltáři farního kostela ve Vimperku (Winterberg) a dřevěné plastiky v minoritském klášterním kostele krumlovském a ve farním kostele v Suchdole nad Lužnicí (v originále "in der Pfarrkirche zu Suchenthal" - pozn. překl.).

Waldheimat, 1930, č. 6, s. (81)

P.S. O Madoně vimperské pojednává shodou okolností v témže čísle zasloužilého českobudějovického časopisu "Waldheimat" (1924-1933) šířeji pojatý článek katolického kněze Josefa Schwarzmeiera, zastoupeného i samostatně na webových stranách Kohoutího kříže.

Zemřel 15. října roku 1967 v hornobavorské obci Unterwössen, když tu dosáhl požehnaného věku jednadevadesáti let. Světlo světa spatřil však dost daleko odtud 25. ledna 1876 ve středočeských Hořovicích. Děkan Josef Kohout ho tam 2. února v kostele sv. Jiljí pokřtil jménem Rudolf Emil Karel Hönigschmied. Otec, c.k. finančního inspektor Jan Hönigschmied (tak je alespoň psán v záznamu o synově narození na stránkách hořovické matriky) byl synem Jana Hönigschmieda, učitele v Pustiměři na Moravě, a Marie, roz. Šteffekové, dcery "gruntovníka" (tak to alespoň praví hořovická matrika) v Moravských Prusech. Chlapcova matka Marie byla dcerou Franze Janky, c.k. vrchního geometra v Praze čp. 13/III. a Adelheid, roz. Korauschové, dcery sládka v Chrudimi. Matčini rodiče jsou také při křtu vnukově takto německy podepsáni jako kmotři v zápise jinak českém. Rudolf Hönigschmid (tak je už psán v pozdější pražské policejní přihlášce) maturoval v roce 1894 v Litoměřicích a vystudoval pak na pražské německé univerzitě práva. Byl už poštovním radou, když roku 1911 dokázal uzavřít druhá svá studia uměnovědy a germanistiky disertací o profánních pražských barokních stavbách u profesora Heinricha Alfreda Schmida (1863-1951), proslulého svou prací o německém renesančním malíři ze 16. století Matthiasi Grünewaldovi. Po krátkém období praxe při vídeňské ústřední komisi památkové péče pod vedením proslulého Maxe Dvořáka stal se Hönigschmid v roce 1912 zemským konzervátorem pro německé oblasti Čech a 9. listopadu téhož roku se na Královských Vinohradech oženil s Theodorou Fischerovou (na pražské policejní přihlášce je psána s křestním jménem Doris, což je totéž co Theodora). Po založení Československé republiky se z funkce zemského konzervátora vypracoval na přednostu státního Památkového úřadu pro zemi českou. V roce 1936 sice odešel do důchodu, klidu si však užil po nedlouhý čas, poněvadž hned roku 1938 byl pověřen vedením památkového úřadu při Říšském místodržitelství a samosprávě tzv. Sudetské župy (Sudetengau) v Liberci (Reichenberg). Na pokyn poválečných československých orgánů svůj úřad ještě likvidoval a byl nato vypovězen do Bavorska. Jeho jméno ovšem zůstane spolu se jménem Richarda Ernsta (ten je i samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže) už provždy spojeno s jejich objevem Madony krumlovské v roce 1910 a o čtyři léta nato s jejím převozem do c.k. státní galerie ve Vídni, kde se jí i v neklidných válečných časech dostalo maximální odborné péče a důkladné obnovy. V ročence uměleckohistorického institutu při už zmíněné vídeňské ústřední komisi památkové péče vyšel pak roku 1917 Ernstův obsáhlejší text "Die Krummauer Madonna der k.k. Staatsgalerie", který jen stvrdil hvězdné postavení této gotické plastiky ve sbírkách dunajského mocnářství těsně před jeho zánikem. Uchovala si je ostatně v Rakousku až dodnes. I Československá republika prokázala za "meziválečných" poměrů ještě v roce 1937 Hönigschmiedovi opakovaně důvěru, když ho ministerstvo školství jmenovalo ředitelem německých muzeí státu (byl totiž zakladatelem a jednatelem sdružení Verband der deutschen Museen für Heimatkunde in der Tschechoslowakischen Republik). Co jen by asi dokázal vyrvat zániku a zapomnění! Bibliografii Hönigschmiedova odborně nesporného díla uveřejnil Rudol Hemmerle v ročence Adalbert-Stifter-Jahrbuch 1962, s. 283-285, pět let před jeho skonem v nádherném koutě Horních Bavor nedaleko hranice s Rakouskem. Alespoň něco přece musí dát střední Evropě jednotu, jak to dříve dokázaly činit krásné Madony pod ochranou Nejvyššího.
- - - - -
* Hořovice / Český Krumlov / † † † Unterwössen (BY)
obrazová přílohaobrazová příloha další stranadalší strana

(c) Jihočeská vědecká knihovna 2001-2018
Licence Creative Commons
Kohoutí kříž, autor překladů a českých textů Jan Mareš, elektronická verze Ivo Kareš, podléhá licenci
Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česko