Úvod Úvod Studie Obsah Obsah Najít Poslat email TOPlist

JOHANNES EVANGELIST HABERT

Předmluva k prvnímu číslu časopisu Zeitschrift für katholische Kirchenmusik

Na poli katolické církevní hudby se projevuje už nějakou řadu let čilejší život a směr k lepšímu si postupně razí cestu víc a víc. Snahy, vynaložené pro zlepšení katolické církevní hudby, se však často poměrně značně rozcházejí navzájem. Existuje strana (v originále "eine Parthei" - pozn. překl.), která za církevní hudbu hodlá považovat toliko gregoriánský chorál a míní proto, že by se každá jiná církevní hudba měla z kostela vyhnat. - Jiní připouštějí vícehlasý zpěv a la capella, dokonce s doprovodem varhan, ba, má-li to být populární, i s doprovodem žestí, za církevní však uznávají jen takové skladby, které jsou psány v harmonických formách středověku, a proto věří, že ke zlepšení církevní hudby může dojít toliko tenkrát, sáhne-li se nazpět po těchto starobylých a ctihodných formách. (Josef rytíř von Führich /narozen roku 1800 v Chrastavě u Liberce, zemřel 1876 ve Vídni, akademický malíř a grafik nazarénského směru, blíže viz Wikipedia - pozn. překl./), profesor na vídeňské výtvarné akademii, říká o těchto snahách na poli církevního umění všeobecně, s platností ovšem i pro církevní hudbu: "Směr, hledající prospěch křesťanského umění v bezpodmínečné reprodukci středověkých forem (…), baží po uměleckém dogmatismu, který posléze nutně končí a strne v rusko-byzantském typu. V jeho terminologii se vyskytují příznačné pojmy jako "platící za vzor" či "slohově správný", které staví hráz všemu opravdově katolickému dalšímu vzdělání, přetváření i tvorbě nového. Život církve však nekončí šestnáctým stoletím a její princip nespočívá v nějaké strnulé pravdě, nýbrž v pravdě neustále se omlazující z životního ohniska dogmat a jakkoli Goetheův známý výrok: ,Tvor lidský bloudí, dokud za čím spěje.' /v originále ,Es irrt der Mesch, so lange er strebt.' - pozn. překl./ v katolickém smyslu správný není, chceme raději bloudit a usilovat, nežli abychom usilovali o to, už se nemýlit a nebloudit a jako indický Sanjasy ujít všemu bloudění a hříchu tím, že bychom hledali vlastní zkázu v totální nečinnosti.") - Jiní zase nechtějí vědět nic ani o chrálu, ani o a la capella, poněvadž jsou přáteli instrumentální hudby a věří, že do naší doby se hodí právě jen ona. - Konečně jsou dokonce takoví, kdo usilují o národní církevní hudnu, poněvadž opomněli, že církev je katolická, nikoli národní.
Církev stojí svým názorem nad těmito stranami. Prohlásila chorál a styl a la capella za svou hudbu a prvému z obou určuje určitý čas, kdy má být výhradně užíván; církev stanoví, že při jistých částech bohoslužby nebo za jistých příležitostí smí být zpíván v mateřštině věřících; strpí instrumentální hudbu a zapovídá ve své moudrosti toliko zneužití nástrojů.
Když se nyní podjímám toho, abych v Rakousku, které, pokud vím, nemá nijaký list, zabývající se jen a jedině církevní hudbou, vydával časopis, který si klade za cíl povznesení a zušlechtění této hudby, nemohu tomuto časopisu udat jiné vůdčí hledisko, nežli je to církevní.
Tento list bude nyní zastupovat jak chorál a vícehlasý zpěv a la capella, tak využije svého prostoru pro zvýšení úrovně velice pokleslé německé kostelní písně, jakož i pro zušlechtění a zdokonalení církevní hudby instrumentální, poněvadž vydavatel v tom, že toto odvětví nebylo církví zavrženo, vidí výzvu k péči o ni a o její další utváření. Považuji dále ještě z toho důvodu za nezbytné, věnovat instrumentální hudbě zvláštní pozornost, poněvadž za našich dnů světská instrumentální hudba dosáhla už takového stupně vývoje, že to podle mého názoru církevní hudba nemůže ignorovat. Církev výdobytky uměné neignorovala nikdy, postavila je vždy do služeb svému účelu a tak vždy přispěla ke zušlechtění umělecké tvorby; proto také mám za to, že se církev instrumentální hudbu nezavrhne nikdy, nýbrž že ji postaví do svých služeb, že ji zušlechtí do té míry, aby se vpravdě stala vznešenou hudbou posvátnou. To musí být budoucností církevní instrumentální hudby. - Tento časopis nechce také z oblasti svého zájmu vyloučit lidový zpěv náboženského obsahu, duchovní píseň a oratorium, takže celé to veliké území církevní hudby považuje za území své.
Tímto se obracím na všechny ctěné příznivce církevní hudby s prosbou o podporu tohoto mého záměru, a sice především hojnou účastí na předplatném časopisu, poněvadž bez peněz se nedá dosáhnout ničeho, za druhé tím, že oni pánové duchovního i světského stavu, jimž Bůh propůjčil více talentu, mi budou zasílat své příspěvky. Jinak nežádám ničeho; každý článek, který bude kompletně přijat, dočká se i honoráře.
Co se týče hudebních příloh, budou obsahovat:
1. varhanní kompozice,
2. mše atd. v partituře, přičemž bude brán ohled na to, aby byly snadné, ale nikoli mělké (v originále "leicht aber nicht seicht - pozn. překl.), takže mohou dojít užití většinou kostelních sborů,
3. hudební příklady ke studiu.
Konečně žádám o potvrzení přijetí čísla frankovaným dopisem s udáním jména, povolání, bydliště, země a poslední pošty, pro případ, že se adresát na předplatném nehodlá podílet, o vrácení prvního čísla, opatřeného poštovní křížovou páskou, nazpět.
Jakmile to dovolí počet předplatitelů, bude rozsah listu zvětšen, aniž by došlo ke zvýšení ceny 2 zlatých rakouské měny. Gmunden na den sv, Cecilie 1867.
Johannes Ev. Habert,
varhaník

Přišel na svět v Horní Plané (Oberplan) 18. října roku 1833 v domě čp, 4, kde se narodil 8. srpna 1791 i jeho otec Lorenz Habert, syn Johanna Haberta a Luzie, roz. Friepessové, ještě téhož dne ho pak ve zdejším kostele sv. Markéty pokřtil farář Wenzl Jung jménem Johann Evangelist Habert. Novorozencova matka Josepha (pokřtěná jako Maria Josepha Jenneová, s Lorenzem Habertem se brali 8. února 1820) byla dcerou hornoplánského učitele Josepha Jenneho (jeho žákem tu kdysi byl i Adalbert Stifter, samostatně ovšem zastoupený na webových stranách Kohoutího kříže) a jeho ženy Apollonie, roz. Kollerové, jejíž otec Veit Koller byl mistrem kolářským na sklářské huti kláštera Schlägl u Glöckelbergu (dnešní Sonnenwald). Johann Evangelist Habert, hornoplánský "básník tónů", je v podrobnější míře předmětem "podčárníku" pod titulem "Der Tondichter Johannes Ev. Habert" na stránkách českobudějovického německého listu z roku 1923, kdy mu byla na šumavském rodném domě odhalena pamětní deska, po druhé světové válce ovšem zničená (viz vzpomínka Antonína Nikendeye, i samostatně zastoupeného na webových stranách Kohoutího kříže, na stránkách Rodopisné revue).

Básník tónů
Alois Hartl

Přibližně před osmdesáti lety (psáno v roce 1923 - pozn. překl.) navštěvoval školu městečka Horní Planá jeden velice pilný a nadaný žáček. Byl to Johann Evangelist Habert, starší ze dvou synů a páté z celkem sedmi dětí mistra pekařského Haberta z domu (čp. 4, zvaného "Magerlhaus" nebo "zum Magerl" - pozn. překl.) na náměstí (v originále "am Marktplatze" - pozn. překl.), jen několik kroků od školy. Přes den se zdržoval víc v budově školy nežli v otcovském domě; to proto, že jeho maminka byla dcerou hornoplánského učitele. Také jeden její bratr působil na zmíněné škole jako učitel. Právě on zasvěcoval malého Johanna zejména do tajů hudby. Hře na klavír a na varhany, také zpěvu a hře na housle, klarinet a lesní roh se tak učil chlapec už od dětských let. V pozdějších letech přibyl k uvedeným hudebním nástrojům ještě fagot, pozoun a trubka. Školní předměty mu nepůsobily nijaké potíže, ba rád pomáhal slabším žákům. Měl krásný rukopis a těšilo ho kreslení. V rodině i ve škole byl důsledně veden k opravdové zbožnosti. V kostele pak účinkoval podle potřeby jako zpěvák, houslista a varhaník.
Nijaký div, že se jeho blízcí rozhodli, aby se stal učitelem. Kam se však obrátit jako k místu jeho učitelských studií? Inu, kam jinam nežli tam, kam Hornoplánské odjakživa srdce táhlo, do Horních Rakous, do Lince. Přichází tedy jako patnáctiletý na dvouletou lineckou nižší reálku, na kterou ještě navazovala dvouletá "Schulpräparandie", tj. kurs pro učitele. Byl stále vzorným žákem. Při každodenní školní mši směl hrát na varhany. Přirozenou cestou (v originále "ungesucht" - pozn. překl.) tak už tehdy získal vliv na hudební vzdělání příštích učitelských sil.
V létě 1852 opustil Habert "preparandu" (též "preparandii" - pozn. překl.) s vysvědčením způsobilosti pro "Hauptschulen" (tj. pro druhý stupeň základních škol - pozn. překl.). Nastoupil však nejprve na farní školu v Naarn, nedaleko toku Dunaje (Donau), kde byl učitelem jiný bratr jeho mezitím zemřelé matky. Na podnět svého bratrance Jordana Haberta, učitele ve Waizenkirchen, městysi v oblasti Hausruckkreis, ucházel se tam o učitelské místo a také je získal. Hudební život tu jen kvetl. Učitel Josef Lanz, znamenitý pianista, měl hlavní slovo ohledně zdejší kostelní hudby. Oba Habertové, dále advokát Dr. Kienzl, otec proslaveného operního skladatele Wilhelma Kienzla (žil v letech 1857-1941, blíže viz Wikipedia - pozn. překl.) a mnoho jiných příslušníků místních rodin v tom směru činně spolupůsobilo. Dr. Kienzl miloval však i domácí muzicírování a zval k němu zejména právě Johanna Haberta. Dával mu také hudební učebnice ke studiu a poněvadž ty byly k mání i u učitele Lanze, pronikal Habert stále hlouběji do tajemství skladatelského umění (v originále "in die Geheimnisse der Tondichtung" - pozn. překl.). Plodem tohoto studia bylo množství kompozičních pokusů z tohoto období. S palestrinovským stylem (neboli a capella, tj. bez doprovodu hudebních nástrojů, blíže viz Wikipedia - pozn. překl.) se Habert seznámil už v Naarn, a sice prostřednictvím od té doby mnohokrát citovaného díla "Musica divina" řezenského kanovníka Carla Proskeho (žil v letech 1794-1861, blíže o něm viz opět Wikipedia - pozn. překl.), sbírky starších děl, pro svou dobu platících za příklad. Nyní se v něm probudila myšlenka, že by muselo být něco krásného spojit v jakousi jednotu nepomíjivé přednosti palestrinské hudby s pokroky, které od té doby hudební umění učinilo.
Zatímco nosil v srdci tyto myšlenky, přesídlila rodina Kienzlova do Gmundenu při Travenském jezeře (v originále "nach Gmunden am Traunsee" - pozn. překl.) a krátce nato tam byl vypsán konkurs na místo varhaníka v městském farním kostele. Tu paní Kienzlová, která sháněla dobrého učitele hudby pro svého synka Wilhelma, napsala Habertovi, že by se o vypsané místo měl ucházet a dostavit se ke zkoušce z varhanní hry. Habert věc důkladně promýšlel. Rád by se jednou v Linci podílel na výchově budoucích učitelů. Nakonec překonal pochybnosti, získal místo v Gmundenu a přestěhoval se tam v lednu roku 1861.
Po více než 35 let, tj. až do své smrti, v Gmundenu i setrval. Zpočátku tu byl cizincem. Rodina Kienzlova navíc přesídlila brzy do Štýrského Hradce. Stanul tady v Gmundenu bez prostředků, nezavázán tu k ničemu dalšímu, než aby hrál ve zdejším kostele na varhany. Honorář za to byl nepatrný. Neexistoval tu nijaký hudební spolek, nijaká hudební škola. Aby se uživil, musel se poohlédnout po možnosti dávat soukromé hodiny, jak to jen bude možné. A dobře to dopadlo. V Gmundenu panoval už tenkrát v létě čilý cizinecký ruch a leckteré panstvo tu zůstávalo i přes zimu. Tak se stalo, že Habert měl zakrátko děti z těch nejlepších rodin jako své žáky v hodinách klavíru a mohl si brzy dovolit zakoupení velice dobrého vídeňského křídla, které zůstalo až do jeho smrti i nejcennějším kusem jeho nábytku. Mezi jeho žáky ve výuce klavírní hry byli i mnozí příslušníci rakouské císařské rodiny, a sice sourozenci arcivévoda Friedrich, arcivévoda Eugen a arcivévodkyně Christine, pozdější královna španělská.
Poté, co Habert už po léta v zimních měsících pořádal pravidelné večery pro smyčcové kvartety a komorní hudbu, založil v zimě 1868-69 gmundenský hudební spolek (v originále "einen Musikverein für Gmunden" - pozn. překl.), který 17 roků umělecky vedl, takže měl příležitost důkladněji a hlouběji se věnovat uvádění určitých symfonií, klavírních koncertů, sborových děl a nejrůznější komorní hudby. Orchestr se učil poznávat naveskrz znovu a znovu.
Ohledně církevní hudby se stal brzy spolupracovníkem lineckého listu Christliche Kunstblätter svými články o německé kostelní písni. Sdružení Der Christliche Kunstverein zase, které tento list vydávalo, uvedlo v roce 1864 u příležitosti jedné své valné hromady v Linci jednu Habertovu mši. V roce 1868 založil on sám měsíčník pod názvem "Zeitschrift für katholische Kirchenmusik". Ten mu způsobil během let mnoho starostí. Habertovy finanční prostředky byly pro ten účel naprosto nedostatečné. On a jeho sestra Eva, která mu vedla skromnou domácnost, byli jedinými administrátory a rozesilateli listu. Po pětileté existenci mu dal zase zaniknout. Naléhavě žádán, aby s časopisem pokračoval, dokázal ho po čtyřleté pauze obnovit, po dalších deseti letech však po mnoha ztrátách, způsobených jeho finančním přínosům samotné existenci listu jen z výtěžků vlastní pedagogické praxe, se jej musil konečně definitivně vzdát. Mnohé z článků, jakož i mnohé z hudebních příloh mají ještě dnes svou cenu a ponechají si ji napořád. V pozdějších letech se Habert podílel svou autorskou spoluprací na mnoha jiných časopisech pro církevní hudbu doma i v zahraničí.
Na uvedení církevní hudby v Gmundenu měl Habert vliv teprve od roku 1878, kdy se stal zároveň regenschorim. V tu dobu se pak i oženil. Zcela velkolepá nemohla však hudba v městském farním kostele už pro omezené prostorové poměry asi být. Také varhany tu nebyly z nejlepších. Teprve v létě roku 1893, krátce před Habertovou smrtí, došlo k jejich nahrazení novými. Lepší byly varhany už dříve za Habertovy spoluúčasti instalované v kapucínském kostele, na které s oblibou hrával a na nichž také vyučoval varhanní hudbě své žáky. Kostelní hudba pod jeho vedením byla vždy z těch nejlepších v celé zemi. Daleko častěji však než jeho vlastním sborem byla Habertova díla v tomto oboru uváděna sbory cizími. Také mnoho netištěných musel následkem naléhavých proseb zasílat do Vídně, Budapešti, Lince, Salcburku, Štýrského Hradce, Bruselu, Lovaně či do hudbymilovných klášterů Sankt Florian, Seitenstetten, Maria Einsiedeln atd.. V Paříži si jednou dobyla uznání jeho tištěná mše pro tři mužské hlasy a varhany. Ve Spojených státech severoamerických bylo zase jindy vysloveno přání, aby sem Habert přišel jako vedoucí síla hudební výuky na jednom nově založeném učitelském ústavu. Habert ovšem tuto nabídku odmítl stejně jako několik jiných, které by snad jeho vnější existenci hmotně lépe zabezpečily. Konal jen příležitostné cesty, aby vyhověl pozvání svých uměleckých přátel, jako do Vídně, Salcburku, Vorarlberska, Švýcarska, Bavorska a Čech, tady zejména k benediktinům v pražském klášteře Emauzy. Jednou - bylo to v roce 1872 - zdržel se déle ve Vídni, kde obdržel vládní stipendium k tamnímu dvouměsíčnímu studijnímu pobytu. Císařský dvorní kapelník Herbeck (Johann rytíř von Herbeck /1831-1877/, rakouský hudební skladatel a dirigent, blíže o něm viz Wikipedia - pozn. překl.) uvedl při této příležitosti ve dvorní kapli jednu Habertovu mši.
S Prahou spojovala našeho umělce i pomoc, která mu byla poskytována sdružením Gesellschaft für die Förderung deutscher Kunst, Wissenschaft und Literatur un Böhmen (Společnost pro podporu německé vědy, umění a literatury v Čechách), později Deutsche Gesellschaft der Wissenschaften und Künste für die Tschechoslowakische Republik (Německá společnost věd a umění pro Československou republiku), ještě později Deutsche Akademie der Wissenschaften in Prag /Německá akademie věd v Praze/ existovaly v letech 1891-1945 - pozn. překl.). Pro zmíněné sdružení přicházela z Habertových děl v úvahu zejména jeho "Gradualbuch" (s velkým počtem umělecky cenných motet) a čtyři knihy jeho nauky o kompozici (v originále "Kompositionslehre" - pozn. překl.). První z titulů mohl dát Habert zčásti do tisku ještě za svého života, ten druhý vydal stejně jako řadu dalších prací z Habertovy pozůstalosti v dohodě s jeho dědici, zejména s mezitím rovněž zesnulou jeho vdovou a v Gmundenu dosud žijícími třemi jeho dětmi, na vlastní náklady pisatel těchto řádků.
Z prací učebnicového charakteru, která Habert napsal a zčásti sám dal do tisku, zčásti už do tisku dát nestačil, které však od té doby tiskem vyšly, lze zmínit školu sborového zpěvu (v originále "Chorgesangschule" - pozn. překl.), jednu větší a jednu menší školu hry na varhany (v originále "Orgelschule" - pozn. překl.), jednu základní příručku pro nastávající varhaníky (v originále "ein ABC-Büchlein für angehende Orgelspieler" - pozn. překl.) a obsáhlou školu hry na klavír (v originále "Klavierlehre" - pozn. překl.). Ty všechny, dále řada smyčcových kvartet, orchestrálních děl, smutečních pochodů, skladeb pro citeru, duchovních a světských písní prošly světem. Habert rovněž zveřejnil (v roce 1894 - pozn. překl.) prvý svazek vídeňské edice "Denkmäler der Tonkunst in Oesterreich", k níž se sdružili nejuznávanější rakouští muzikologové vůbec, a tím zahájil řadu svazků dalších, od té doby vyšlých (viz jejich seznam na webu Denkmäler der Tonkunst in Österreich - pozn. překl.).
Nijaký div, že ohlas Habertova vysoce záslužného působení pronikla i do Říma a že svatý otec Lev XIII. (žil v letech 1810-1903, papežem byl v letech 1878-1903, viz blíže Wikipedia - pozn. překl.) mu v roce 1894 propůjčil rytířský kříž řádu sv. Řehoře. Poslední poctu mu prokázal všeobecný rakouský katolický sněm, který probíhal v Salcburku ve dnech 31. srpna až 3. září roku 1896. Právě dne 3. září, kdy po několikatýdenní Habertově nemoci propuklé z pracovního přepětí a po jeho skonu, nastalém 1. září, konal se v Gmundenu slavnostní skladatelův pohřeb, přijal katolický sněm svou sekcí pro vědy a umění doporučené a jejím předsedou Dr. Franzem Schindlerem valné hromadě přednesené usnesení, kterým sněm "auf die geplante Gesamtausgabe der musikalischen Werke des hochverdienten Kirchenkomponisten Johann Ev. Habert empfehlend aufmerksam macht" (tj. "radí upřít pozornost na plánované souborné vydání hudebního díla vysoce zasloužilého skladatele církevní hudby Johanna Ev. Haberta" - pozn. překl.).
Od té doby uplynulo sedmadvacet let. Působení našeho hudebního umělce a autora doznalo v nich hojné a úspěšné žatvy. Souborné vydání jeho děl v lipském nakladatelství Breitschopf & Härtel je významným způsobem úplnější. Válka bohužel přerušila pokračující tisk Habertovy písemné pozůstalosti. Snad se vzniklé těžkosti podaří překonat. Na domě v Gmundenu, kde Habert bydlil, je umístěna už po mnoho let pamětní deska. Na jeho rodném domě v Horní Plané, náměstí (v originále "Ringplatz" - pozn. překl.) čp. 4, zvaném "Magerlhaus", byla podobná odhalena dne 8. července 1923 sdružením Verein für Volkskunde und Volksbildung im Böhmerwald za účasti třítisícihlavého davu ze všech částí Šumavy, načež byla ve farním kostele uvedena povznášejícím a útěšným způsobem známá Habertova mše ke cti sv. Anežky České (v originále "zu Ehren der heiligen Agnes von Böhmen in erbaulicher Weise", přitom k oficiálnímu svatořečení došlo až 12. listopadu roku 1989, viz blíže Wikipedia - pozn. překl.). V téhož dne otevřeném tu Šumavské muzeu (v originále "Böhmerwaldmuseum" - pozn. překl.) nalezla čestné místo vedle Adalberta Stiftera a jiných významných domovských spolukrajanů i podobizna Habertova. Neustaňme v úsilí, aby jeho díla, ať už psaná pro kostel, školu či koncertní síň, došla uplatnění stále většího!

Budweiser Zeitung, 1923, č. 58, s. 1-3

- - - - -
* Horní Planá / † † † Gmunden (A)
obrazová přílohaobrazová příloha další stranadalší strana

(c) Jihočeská vědecká knihovna 2001-2018
Licence Creative Commons
Kohoutí kříž, autor překladů a českých textů Jan Mareš, elektronická verze Ivo Kareš, podléhá licenci
Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česko