Úvod Úvod Studie Obsah Obsah Najít Poslat email TOPlist

FRANZ FREIBÜCHLER

Konec druhé světové války v Prachaticích a moje vypovězení

Od července roku 1937 až k mému vypovězení dne 10. června 1946 jsem působil bez přerušení jako katolický duchovní ve starobylém šumavském městě Prachaticích (v originále "in der alten Böhmerwaldstadt Prachatitz", autor textu tu působil jako kaplan i po připojení Prachatic k "Říši", kdy tu v letech 1939-1945 farářoval Fritz Hofmann, zastoupený i samostatně na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.). Farností stejně jako městem šla jazyková hranice. Prachatická farnost měla v roce 1937 7500 duší, z nichž 5000 žilo ve městě.
Přifařeno bylo sedm německých a 13 českých vsí. Ve městě samém měli Češi díky organizovanému přílivu (v originále "durch Heranführung" - pozn. překl.) českých dělníků a úředníků a především díky volebnímu podvodu (v originále "durch einen Wahlschwindel" - pozn. překl.) při posledních obecních volbách slabou většinu. Náboženskou situaci v německých i českých vesnicích lze označit za dobrou, vázanou na dávnou tradici (v originále "gut und traditionsgebunden" - pozn. překl.). Německé obyvatelstvo města bylo relativně dobře naladěno (v originále "relativmäßig gut" - pozn. překl.), k českým kněžím tehdy ovšem přistupovalo s nedůvěrou. Určité vrstvy byly liberálního smýšlení, přičemž však stále ještě náleželo k dobrému tónu chodit do kostela ne-li každou neděli, tedy alespoň o velkých svátcích. Starousedlé české obyvatelstvo bylo relativně vstřícné (v originále "rel. gut" - pozn. překl.), nově přišlí úředníci a dělníci zato téměř veskrze církvi cizí (v originále "kirchenfremd" - pozn. překl.), ne-li přímo vůči ní nepřátelšky ladění.
"Anšlus" (tj. "připojení" - pozn. překl.) k Říši znamenal odchod nepůvodního (v originále "nicht bodenständigen" - pozn. překl.) českého obyvatelstva, zatímco starousedlí Češi zůstali. Novým stanovením hranic připadlo šest českých vesnic k Říši a tím i k naší farnosti. Naše farnost tak zůstala i nadále národnostně smíšenou. Udržet české části naší farní obce bohoslužby a poselství víry bylo těžkým úkolem, který se mi ale podařilo zvládnout. Až do konce války měli zdejší Češi své bohoslužby a často také kázání ve své mateřštině. Také náboženská výuka jejich dětí se děla mateřskou řečí. Všeobecně vzato byli v naší farnosti velice spokojeni a měli k nám i plnou důvěru.
Koncem dubna roku 1945 bylo poprvé slyšet dunění amerických děl z druhé strany Šumavy.
Kdy asi dorazí? Anebo sem přijdou Rusové? Ve městě se to jen hemžilo cizími lidmi. Vojáci propuštění z lazaretů sem přicházeli i z českého vnitrozemí (rozuměj z tehdejšího Protektorátu - pozn. překl.). Šestnáctiletí mladíci z Volkssturmu (označení nacisty organizované domobrany - pozn. překl.) táhli do Bavorska, dětské tábory a školy se sem rovněž dostávaly z českého vnitrozemí. Nikdo neví, kam došly. Slezští, severomoravští a brněnští Němci sem doráželi na útěku. Kolona za kolonou táhla městem a mířila kamsi dál. Ve dne v noci bylo slyšet skřípění kol. Všechny domy a stodoly byly obsazeny. Celé lazarety a starobince sem dorazily. Smrt sklízela bohatou žeň. Mnohé dny vystoupal počet pohřbů k číslu šest. Američané už stáli na někdejší česko-německé hranici při hřebeni Šumavy. Obrovský proud běženců se zastavil. Ještě je válka. Gauleiter Bavorské Ostmarky (tj. "župní vedoucí", byl to Ludwig Ruckdeschel /1907-1986/, funkcionář NSDAP a SS-Brigadeführer, blíže viz Wikipedia, který ve funkci jako zastupující gauleiter nahradil svého předchůdce Fritze Wächtlera, na Ruckschedelovo udání a Hitlerův příkaz zastřeleného "pro zbabělost" ve Waldmünchenu 19. dubna 1945, po válce byl Ruckschedel v roce 1948 odsouzen na 8 let vězení, už po 4 letech propuštěn, působil pak jako hostitel VIP u firmy Volkswagen ve Wolfsburgu - pozn. překl.) přijíždí jedné noci, aby odtud bránil zbytek své "župy". S ním i množství "Waffen-SS" (tj. "zbraně SS, jednotky SS určené k běžným vojenským operacím - pozn. překl.). Jednoho dne ostřeluje americké dělostřelectvo výše položené osady naší farnosti. Mezitím přichází kapitulace. Gauleiter se se "svými" probíjí do lesů. Míjejí dva dny bezvládí, na ulicích města je možno spatřit stále větší množství kořistichtivé chátry. Roste touha po tom, aby už tu byli Američané, zabývající se mezitím kontrolou lidské spousty, uvízlé v zástupech na šumavských svazích. Proud uprchlíků ustává. Dorazili lidé z vnitrozemí, kteří už byli oloupeni o všechno. Vojáci propuštění z lazaretů plouží se polomrtví hlady do města. Mnohým z nich se na cestě sem zle vedlo.
Vojáci ze tří našich lazaretů se také vydávají, pokud jsou toho vůbec schopni, na cestu do Bavor. Asi tři stovky vojáků míří právě tam, provázeni několika sestrami. Je to truchlivé procesí. V těchto dnech roste i uprchlická vlna německých vojáků, kteří odhazují zbraně a chtějí ujít českému či ruskému zajetí. Zpočátku přicházejí po silnici. Mnozí už jsou poznamenáni násilím, spáchaným na nich českým obyvatelstvem ve vnitrozemí. Někteří z nich jsou opařeni horkou vodou, zcela zmoženi hladem a žízní, opětovným bitím a štvaním. Později se už jen prodírají lesy. Pořádají se na ně hony. Leckterého ještě stihnou zastřelit a zahrabat v lese. Po celé týdny znovu a znovu přicházejí ti ubožáci do prvních německých vsí, hledají přístřeší a pomoc. To, co pro ty štvance obyvatelé našich vesnic v těch dnech učinili a riskovali, si zaslouží hluboké úcty a uznání.
Asi 6. května navečer byl očekáván příjezd Američanů. Už se jich tu nemohli dočkat, oni byli však stále zaměstnáni kontrolou uprchlických kolon. Namísto Američanů se však objevili v těchto dnech ozbrojení čeští civilisté - všichni jsou teď najednou partyzáni - a obsazují město. Zdejší Češi se k nim připojují - je to ještě opravdu spíše malý hlouček - a slaví na náměstí triumf. Následují prvá zatčení. Odvedení jsou natěsnáni do sklepů soudní budovy, odkud se brzy ozývají rány a křik obětí vazby. Na den Nanebevstoupení Páně dochází pak na tzv. "polní soud", kde mají být vyhlášeny rozsudky. Soudu předsedá generál Sucharda (Josef Sucharda se narodil 18. dubna 1883 ve vsi Řeheč /dnes část obce Úlibice v okr. Jičín/, zemřel 19. ledna roku 1963 v Prachaticích, reprezentoval Československo na olympiádách 1920 a 1924 jako sportovní střelec - pozn. překl.). Kolářský mistr Franz Kouba je okamžitě odsouzen k smrti. Starousedlí Češi však za něho prosí s tím, že za nacizmu nebyl v Prachaticích popraven ani jediný Čech. Odsouzený si však v zoufalství ve vazbě podřeže žíly. Je převezen do nemocnice, vyléčen a po propuštění později prchne přes hranice. O kompetencích a platnosti rozhodnutí takového soudu nebylo zřejmě jasno, kdyby však byl takový odsouzený popraven ihned, bylo by všechno jistě v nejlepším pořádku. Následujícího dne konečně obsazují město Američané. Zpočátku se angažují pro uklidnění, nakládají ozbrojené civilisty a odvážejí je do jejich domovů (v originále "schalten sich anfangs ein, verladen die bewaffneten Zivilisten und verbringen sie in ihren Heimat" - pozn. překl.). Nejhorší zvůle a násilí jsme nyní zbaveni. Toho dne Nanebevstoupení roku 1945 jsem si vyšel s panem katechetou Eckertem, abych našel trochu klidu, přes les do Rohanova (v originále "nach Tonetschlag" - pozn. překl.). Když jsme se té osadě blížili, uslyšeli jsme náhle výstřel. Došli jsme blíž a dověděli se, že nějaký partyzán divoce střílející kolem usmrtil pětašedesátiletou selku. Pokračovali jsme v cestě dolů na ves Leptač (v originále "in die Ortschaft Rohn" - pozn. překl.). Tam jsme se stali svědky násilí a týrání, jejichž obětmi byli místní sedláci. Zásahem Američanů nastal ve městě větší klid, česká správa byla dosud ve stavu zrodu. Němci ovšem stále ještě čekali na silnější zákrok Američanů, skládali snad dokonce naděje v nějaké osvobození od Čechů z americké strany, eventuelně i v připojení k Bavorsku.
Znovu a znovu obcházely městem podobné fámy, kterým lidé rádi přikládali víru. Mezi Čechy nabýval komunistický živel převahy stále rostoucí. Raději by tu měli Rusy, aby udělali pořádek namísto Američanů. Každý den se vynořovaly zvěsti, že město obsadí Rusové. Jednoho dne se na veřejných budovách vedle československé vlajky objevily rudé vlajky se srpem a kladivem. Teď jsme věděli, kam patříme. Brzy vlála i na kostele ta vlajka vedle československé a papežské, kterou tam čeští katolíci chtěli bezpodmínečně mít. Dalo se brzy vypozorovat, že mezi Čechy a Američany panuje jistá averze. Američané brali stále znovu Němce v ochranu, dávali jim u sebe přednostně práci, což Čechy opětovně rozlaďovalo. Oslavovalo se sice sbratření, vzájemné sympatie byly však vždy menší. Skutečností je, že Američané zejména zpočátku zabránili mnoha krutostem a svévolným šikanám. Osobně pomohli mnoha našim lidem v jejich tísni, ale měli stále méně co říci a co poroučet. Zatčení teď pokračovala zvýšenou měrou. Mladí lidé byli zavlékáni do vnitrozemí, zadržení byli vystaveni bití atd., přece však už bylo všechno trochu uměřenější a mělo to alespoň nádech práva. Moc bezpečnostních orgánů (i nadále tlumočím německý výraz "die Polizei" českým poválečným označením "bezpečnost" - pozn. překl.) ovšem dále rostla a začínali se jí bát i Češi sami. Mnoho lidí bylo zatčeno, aniž by se vlastně dověděli proč. Často šlo jen o záměnu. Kdo už se dostal do vězení, zůstal za mřížemi, než se po měsících stalo jasným, že je bez viny, pokud se vůbec ještě vědělo, proč že tam vůbec byl. Tak byl např. náš sedmnáctiletý hlavní ministrant Walter Formanek držen se svým kamarádem pro dětinskou historii s revolverem držen po sedm měsíců ve vazbě a pak bez jakéhokoli projednání zase propuštěn.
K nejtruchlivějším jevům té doby náležel osud slezských uprchlíků, kteří stanuli v obrovských masách na svazích Šumavy. Nikdo nevěděl, co s nimi. Češi se jich chtěli zbavit, Američané je nepustili do Bavorska. V červenci 1945 bylo náhle oznámeno, že mohou zpátky domů. Kolona za kolonou táhla nyní městem v obráceném směru. Ti lidé měli veselé tváře, poněvadž cesta mířila k domovu. Americká auta je doprovázela, okolnost, která těm lidem ještě dodávala důvěry. V Písku pak došlo k jejich předání Rusům. Na zelené louce stál lágr, kam je dovedli a kde je Češi a Rusové obrali o všechno. Po týdnech strašlivého hladu a žízně se dostalo několik z nich opravdu domů, jiní do ruské zóny Německa. Některé odvedli do Českých Budějovic, vyhnali na Novobystřicko (v originále "in der Gegend von Neubistritz" - pozn. překl.) a odtud do Dolního Rakouska. O osudu první skupiny jsem se dověděl od dp. faráře Baumgartena, kterému se podařilo prchnout z lágru a vrátit se k nám do Prachatic. Bydlí teď v Rabensteinu u Zwieselu. Lidi z druhé skupiny jsem znovu potkal tady v Obernzell (autor textu působil v bavorském městysi Obernzell při řece Dunaj 16 km od Pasova /Passau/ po vypovězení z Prachatic v letech 1946-1948 - pozn. překl.). Velkou starostí byly pro nás (v originále "großen Sorgenkinder waren für uns - pozn. překl.) ty tři zmíněné už lazarety. Zpočátku je obsadili partyzáni a hlídali, aby jim náhodou přece jen nebyly dodávány nějaké potraviny a léky. Ze žádného z lazaretů se nesměl nikdo odvážit ven, aniž by tam směl někdo vstoupit. Teprve když je převzali Američané, situace se zlepšila. Útěkem mnoha sester Červeného kříže byla teď nouze o zajištění nezbytné péče. Slezské řádové sestry a děvčata z města se snažily vypomoci v obtížích. Později byli ranění přepraveni do Bavorska. Z velkého lazaretu (dřívějších kasáren) se nyní stal lágr pro repatriaci Maďarů, Rakušanů a Jugoslávců. Plnil se ovšem i slezskými uprchlíky a pak sloužil i jako "sběrné středisko odsunu" (v originále "als Aussiedlungslager" - pozn. překl.). Americké vojenské úřady nám duchovním vystavili pas, díky němuž jsme tam mohli kdykoli vstoupit. Když lágr převzali Češi, převzali s ním i toto naše právo. Až do posledka jsme ho tedy směli využívat a každou neděli tam i sloužit mši svatou. V únoru 1946 bylo započato s vysidlováním zdejších Němců. Slezští běženci, kteří lágr až dosud obývali o stravě, kterou představovala bramborová polévka a černá káva ráno i večer, byli přemístěni do jiného hladového lágru blízko Prahy. Každé dva až tři týdny býval teď vypravován transport (rozuměj odsunu - pozn. překl.) s našimi lidmi. Rodiny s dospělými dětmi byly opravdu často zavlékány na práci do vnitrozemí. Až do podzimu byli ti lidé využíváni na statcích někde kolem Netolic. Počet mých farníků se tak neustále ztenčoval. Stále jsme ještě ale mohli sloužit nám tak milé společné mše, vyučovat na faře děti náboženství a s výjimkou mladých mužů i vést dále skupiny mládeže. Počátkem června nastal i pro mě čas rozloučení s mým pracovním působením, které mi právě v tomto těžkém čase bylo tak milé. Když jsem odjížděl s jedním z transportů, zbývalo odvézt dalšími vlaky ještě asi tři sta německých vysídlenců. Na svatodušní neděli jsme s touto malou částí někdejší farní obce slavili oběť mše svaté. Zazpívali jsme si ještě společně píseň "Ein Haus voll Glorie, schauet" (tj. "Dům plný slávy vizte", viz blíže Wikipedia - pozn. překl.)
V Prachaticích jsme byli ve službě tři duchovní. Podřízeni jsme byli biskupovi v Pasově. Farářem byl tenkrát Dr. Fritz Hofmann, nyní pasovský profesor dogmatiky, se mnou byl jako kaplan činný ještě nynější převor kláštera Schweiklberg (benediktinské opatství v dolnobavorském městě Vilshofen an der Donau - pozn. překl.) P. Alexander Hofmann O.S.B.. Svornou spoluprací jsme dokázali i v časech "třetí Říše" docílit úspěchů a pokroků v náboženském životě farnosti. Ve chvíli zhroucení (rozuměj nacistického Německa - pozn. překl.) jsme byli na svých místech. Českou církevní slavnost (v originále "die tschechische kirchliche Befreiungsfeier"- pozn. překl.) u příležitosti osvobození města vedl chelčický administrátor František Srubek, který se u nás dával vidět velice často, poněvadž se chtěl stát prachatickým farářem. Byl partyzánem a Rusy byl přímo nadšen. Věřil v možnost nějakého spojení církve a komunismu. Mně byl vždycky cizí. Choval se sice velice přátelsky, z kazatelny však vedl opravdu štvavé řeči. Postoje všech českých kněží, které jsem v těch časech poznal, byly ostatně tytéž. Chtěli zřejmě ukázat "lidu", jací jsou "vlastenci", co pro český národ měli vytrpět apod.. V kázáních českého duchovenstva bylo tehdy možno zaznamenat věty jako "my jsme přece také národně uvědomělí… my jsme přece také proti Němcům… my jsme přece proti nim také to či ono učinili… ", svědčící o jakémsi komplexu méněcennosti. Místo aby zaujali jasné stanovisko ve věcech víry, snažili se usilovně vyrovnat komunistickému fanatismu.
Až do června roku 1945 jsme my tři němečtí duchovní byli na faře sami. Měl jsem se tedy starat i o Čechy sem přišlé. Nebyla to nijaká lehká věc a nám se opravdu ulevilo, když jsme konečně dostali českého kaplana. To bylo koncem června. Páter Alexander se vrátil do svého kláštera a na jeho místo byl ustaven kaplan Roch z Písku. Byl ještě mladý, velice inteligentní, navazoval hned kontakty se všemi Čechy, nebyl skoro nikdy doma na faře. Zpočátku si byl vědom, že je jen kaplan, velice rychle se ale osamostatnil a byl na nejlepší cestě nám všem šéfovat. Zůstal v Prachaticích až do odchodu faráře v srpnu. Na jeho místo přišel jako administrátor František Homolka z Českých Budějovic. Dřívější německý landrát (byl jím Karl Ehehalt - pozn. překl.), který viděl, že svůj nábytek, šatstvo atd. nedokáže zachránit, daroval všechno české Charitě, která tu měla být založena. Věci byly všechny přeneseny na farní dvůr. Když Roch odcházel, šlo mu hlavně o to, že nábytek byl darován jemu. Dosáhl toho, co si přál. Nový administrátor byl sice uvědomělý Čech, ale hodně ustrašený. Obával se velice o svou dobrou pověst u českých úřadů a u orgánů bezpečnosti. Aby si ji udržel, míval často docela fanatická kázání. Privátně pak zase pomáhal Němcům, dával mi rady a v duchovní péči o Němce mi poskytoval úplnou volnost. Stále ještě jsem kromě německých bohoslužeb směl na faře vyučovat německé děti, nad čímž se bezpečnost často velice pozastavovala. Mně osobně prokázal mnoho dobrého, i finančně mě vydržoval. S jednou osobou jsem se seznámil na našem patrociniu (sv. Petr a Pavel ve Starých Prachaticích), byl to redemptorista Jan Blesík (žil v letech 1909-1985, roku 1950 byl odsouzen komunistickým režimem k 15 letům vězení a propuštěn na amnestii v roce 1960, byl i literárně činný, roku 1948 vydal knihu Z pamětí Libějovic, blíže viz Wikipedia - pozn. překl.). Měl u nás kázat. Přišel, zřejmě aby udělal za každou cenu dojem, ve vojenské uniformě. Natáhl si pak hábit, podržel si však revolver a vojenskou lodičku na hlavě. Při kázání děsně křičel, byl celý nenávistný. K nám pak byl zase velice přátelský. Jak jsem slyšel, kázal snad na všech děkovných poutích k osvobození, až se postupně všem znechutil. Byl asi hysterik.
Cosi vůbec nejpolitováníhodnějšího v té době byly postoje velké části milosrdných sester sv. Karla Boromejského. V Prachaticích existovala jedna z nejstarších poboček této kongregace, sestrou nábožného biskupa Neumanna (roku 1978 byl Johann Nepomuk Neumann svatořečen a je i samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) založené "Neumanneum". Dvanáct německých sester se tu staralo o 50 starých lidí a 20 dětí. Právě v květnu 1945 dostává dům v sestře Arsenii, která už delší dobu v Prachaticích pobývala, novou přestavenou. Bylo to asi proto, aby byl dům uchráněn před konfiskací, a změna se jinak provozu domu dále nedotkla. Sestry pak obdržely oběžník nové české generální představené v Praze (byla to Žofie Bohumila Langrová /1896-1979/, odsouzená později /1952/ komunistickým režimem ke 20 letům vězení a propuštěná na amnestii v roce 1960, blíže viz Wikipedia - pozn. překl.), která svůj nacionální fanatismus skrývala pod líbivým pláštíkem slov. S novou představenou a její prací nebyli v Praze spokojeni, měla postupovat ostřeji a dům očistit od německé národnosti. Když odmítla, přišla počátkem ledna z Prahy nová představená, sestra Kapistrána (Kapistrána Marie Chvílová, blíže viz text Markéty Bučkové, žila v letech 1890-1974 - pozn. překl.). V jejím doprovodu se nacházela jedna "sestra partyzánka" (o karmelitánce Marii Maristelle Alžbětě Hojdekrové /1925-1945/ viz blíže Sv. Jan Prachatický, 2015, č. 4. /i s její podobenkou/, pozn. překl.). Někdejší německá představená dostala příkaz dům okamžitě opustit, v případě odporu že bude mít co do činění s bezpečností. Od té chvíle se německé sestry chystaly na odchod do Rakouska. Tři české sestry, které nebyly zajedno s nově hlásanou národní omezeností kongregace, se k nim připojily a odešly s nimi. Díky "péči" nové představené byly sestry ještě několikrát vystaveny hrozbám, vyslýchány a prohledávány. S velikou horlivostí se nyní nová představená ujala vystěhovávání starých lidí a německých dětí. Stále znovu v tom smyslu intervenovala na úředních místech, takže i tam už nad jejím chováním kroutili hlavami. Osiřelé děti jsem dokázal - aby byly ušetřeny pobytu v lágru - dostat přes hranice do charitního domova u Pasova. Staří lidé byli zařazeni do transportu. Tak dosáhla sestra Kapistrána s rozmyslem a horlivostí cíle svých snah. Někdy v červenci jsme měli v Prachaticích státní pohřeb mladé české sestry odtud původem. Poněvadž byla partyzánkou, dostalo se jí té obzvláštní pocty. Slovem i písmem byly oslavovány její hrdinské činy (v české kronice, psané za starostování komunisty Theodora Vlka /v úřadě od srpna 1945/ není ovšem o pohřbu ani zmínky - pozn. překl.), které spočívaly v tom, že rozřezávala pneumatiky automobilů a sypala písek do benzínových kanystrů německého wehrmachtu (tady je asi třeba dodat, že za války pobývala v jednom moravském klášteře, kde se starala o nemocné a raněné, měla spojení s partyzány a vyzrazovala jim, co vyslechla od raněných Němců, za to, že zachránila život jednomu českému generálovi, obdržela státní vyznamenání a poté, co zemřela na tuberkulózu, byly její ostatky převezeny do Prachatic a vystaveny v "Neumanneu" - pozn. překl.).
Navzdory tolika skličujícím událostem neklesali lidé docela na mysli. Doufali totiž stále, že se všechno v dobré obrátí. Když viděli, že je vysídlení holou skutečností, prchali mnozí přes hranice, na kterých započalo na nich nikdy tu nevídané podloudnictví. Své vlastní věci museli lidé pod ochranou noci a mlhy podloudně přepravovat ze země, kde by jim byly odňaty bezprávím. A přece ani v této době lidé neztráceli humor. Spíše větší než jindy byla ochota vzájemně si pomáhat. Když bychom měli porovnávat zdejší dění s tím, k čemu docházelo v jiných oblastech, musíme uznat, že u nás probíhalo všechno ještě docela dobře. Nehledě na množství mrtvých mezi uprchlíky, oplakali jsme tu jen dvě oběti násilí. Sebevraždu jsme neměli žádnou.
Mně osobně se ve srovnání se vším okolo vedlo opravdu celkem slušně. Nejtěžší bylo vidět lidské utrpení a nebýt schopen pomoci. Velkým pramenem síly nám byla právě v těchto dnech oběť mše svaté s kázáním. Já sám alespoň jsem čerpal sílu právě odtud. Když jsem mohl spatřit tolik ochoty podobat se Kristu (v originále "die Bereitschaft für das Göttliche" - pozn. překl.), která byla právě teď tak veliká, nalezl jsem v tom nejen posilu, ale i důvěru v budoucnost našeho národa. Musel jsem být ovšem velice opatrný a dávat pozor na každé slovo. Přesto jsem se musel jednoho dne objevit před partyzánským generálem (jde zřejmě o už zmíněného Josefa Suchardu, jehož partyzánská skupina Šumava II měla v dubnu 1945 1590 mužů a 63 důstojníků - pozn. překl.) a dát se pořádně seřvat. Byl ke mně opravdu velice hrubý. Asi tu vyšly najevo i jeho protikatolické instinkty. Čeští katolíci (laici) však mě hájili a sice až tak, že se mi nakonec omluvil. Později se na mě bezpečnost zaměřila značně ostře, zejména pak na mou korespondenci. Mnoho lidí z druhé strany hranice pátralo po svých příbuzných a blízkých, propuštění váleční zajatci hledali s příbuznými spojení. Nesli nebo dávali nést jinými ty dopisy přes hranice a adresovali je farnímu úřadu nebo přímo mně. Bezpečnost veškeré dopisy zachytila a provedla u mě důkladnou domovní prohlídku. Přišli večer kolem deváté a šťárali se mi v bytě až do půlnoci. Odvedli mě s sebou na četnickou stanici a do nekonečna prodlužovali můj výslech. Přesto se mi podařilo vyjít ven zase volný. Sledován jsem byl ovšem i nadále. Dopisy přitom chodily bez přestání právě mně, proti čemuž jsem nemohl nic podniknout. Byl jsem opakovaně předvoláván a hrozili mi vězením. Mezitím nadešel mně i ostatním duchovním prachatického vikariátu den, kdy jsme dostali příkaz do lágru. Dovolili nám o něco větší váhu zavazadel. Na svatodušní pondělí jsme byli spolu s ostatními lidmi za maximální ostrahy odvedeni k vlaku, který nás měl přepravit za hranice. Krátce před odjezdem vlaku se ještě dostavil jeden příslušník státní tajné bezpečnosti a ptal se po mně. Chtěl mě vidět. Když mu to bylo dopřáno, odešel spokojeně domů. Vlak se dal do pohybu a já se teskným pohledem rozloučil ještě jednou s místy, kde jsem prožil tolik krásných a docela dost hořkých dnů.

Glaube und Heimat, 2016, č. 10, s. 10-13

P.S. Text (či alespoň jeho větší část) podle všeho vznikl těsně po "odsunu"v letech 1946-1948, kdy páter Freibüchler působil v bavorském městysi Obernzell při řece Dunaji.

Franz Freibüchler se narodil podle omlenické farní matriky dne 10. března roku 1912 (den nato byl v kostele Panny Marie Bolestné a sv. Jana Nepomuckého i pokřtěn) jako nejmladší z pěti dětí (tří synů a dvou dcer) selské rodiny Wenzla Freibüchlera (*1859) a jeho ženy Anny (*1871) na usedlosti čp. 4 ve dnes zaniklých Vyšších Hodonicích (Ober-Hodenitz), kde hospodařil i jeho děd z otcovy strany Mathias Freibüchler se svou manželkou Franziskou, roz. Papschovou z rovněž zaniklé Zbraslavi (Ober-Steindörfl) č. 5. Matka Anna byla dcerou rolníka Thomase Paschera ze zaniklých Nižších Hodonic (Unter-Hodenitz) čp. 4 a Marie, roz. Holikové z usedlosti čp. 6, zvané Witzkohof v Dolních Hodonicích. Rodiče se brali v únoru roku 1897, děti se jim pak narodily v tomto pořadí: Josef (*1898), Franziska (*1899), Anna (*1906), Wenzel (*1908) a naposledy náš Franz (*1912). V krajanském měsíčníku Glaube und Heimat naštěstí uchoval trvalou vzpomínku na "spolubratra a přítele" autor jeho nekrologu Josef Dichtl, i samostatně zastoupený na webových stranách Kohoutího kříže, jehož text tu ve vší úplnosti tlumočíme v českém překladu.

K úmrtí faráře Franze Freibüchlera
Josef Dichtl

Dne 29. října (roku 1980 - pozn. překl.) zesnul v bezpečí Páně (v originále "in der Geborgenheit des Herrn" - pozn. překl.) následkem srdečního infarktu dp. farář Franz Freibüchler z Mauerbergu (bavorská katolická farnost v děkanátu Altötting, sama osada Mauerberg je dnes jednou ze 67 místních částí hornobavorské obce Garching an der Alz v zemském okrese Altötting - pozn. překl.). Narodil se 10. března 1912 ve vyšebrodské klášterní farnosti Omlenice (Umlowitz) jako syn selské rodiny. Po gymnáziu v Českém Krumlově (v originále "in Krummau" - pozn. překl.) a filosoficko-bohosloveckých studiích v Českých Budějovicích (Budweis) přijal tamtéž (rozuměj v Českých Budějovicích - pozn. překl.) dne 27. června 1937 i kněžské svěcení. Jeho prvním kaplanským postem, zároveň tím jediným ve staré vlasti (v originále "in der alten Heimat" - pozn. překl.), byly Prachatice, rodiště svatého biskupa Neumanna, město národnostních bojů na jazykové hranici. Jako prachatický kaplan měl do duchovní péče svěřenu i farnost Frantoly, ležící stejně jako Prachatice na samé jazykové hranici (v originále "die Sprachgrenzpfarrei Frauental" - pozn. překl.). Jeho předchůdce na kaplanském postu, český duchovní Josef Jílek (Wikipedia jeho kaplanské působení v Prachaticích po vysvěcení na kněze v roce 1932 kupodivu nepřipomíná - pozn. překl.), byl roku 1945 jako příslušník jedné české odbojové skupiny (v originále "als Mitglied einer tschechischen Maffia", šlo o buňku Karel odbojové organizace ÚVOD /tj. Ústřední vedení odboje domácího/, ve které pod krycím jménem Jouzínek falšoval křestní listy a další dokumenty - pozn. překl.) popraven v Berlíně gilotinou za už slyšitelného dunění ruských děl. Usilovnou snahou mladého kaplana v oněch osudových letech 1937-1938, 1938-1945, 1945-1946 bylo stát se německým a českým farníkům skutečným duchovním pastýřem (v originále "deutschen und tschechischen Pfarrkindern wahrhaft Priester zu sein" - pozn. překl.). Nezapomenutelná je jeho pomoc českým farníkům, poskytovaná za nejvyššího ohrožení, která jim navíc ani nemohla být přiznána, sjednávání vzájemných národnostně smíšených manželství, jím za velkých potíží provedený a s ničím jiným nesrovnatelný transport německých dětí z prachatického klášterního sirotčince do Bavorska, konečně se stálým osobním nebezpečím spojená podpora, kterou za květnových dnů 1945 i po nich neváhal projevovat prachatickým uvězněným i ubohé městem procházející vlně uprchlíků, k němu se právě jako ke knězi obracejících. Vysídlení ho potkalo v červnu 1946 zařazením do transportu s dobytčími vagony, přepravujícími tehdy 1200 Němců. Dojemný byl děkovný pozdrav českých farníků, který mu jejich delegace přišla předat už do sběrného lágru. Vidím spolubratra a přítele přece však ještě jednou ve tváři zblednout, když krátce před odjezdem vlaku rozrazili strážci posuvné dveře našeho vězení a za jízlivého smíchu bylo příslušníkem bezpečnosti zvlášť vyvoláváno jeho jméno, aby tak byl na domácí půdě ještě naposledy osobně raněn. Jeho velké nadání vyrovnat se s každou situací a působit všude v duchu smíření mu pomáhalo i v novém domově k příkladnému plnění kněžských úkolů před něho postavených, a to vlastně na jen nemnoha místech. Od roku 1946 byl kooperátorem v městysi Obernzell, od roku 1948 farním správcem ve vsi Wollaberg (jedna ze sedmi bavorských "královských vesnic" /"sieben künische Dörfer"/, blíže viz Wikipedia, k nimž náleží i obec Jandelsbrunn v Bavorském lese, jíž je Wollaberg místní částí - pozn. překl.) a od roku 1954 posléze, tedy po celých 26 let přikázaným duchovním správcem malé farnosti Mauerberg. Farář Freibüchler měl talent pro práci s mladými a dokázal svou farnost zburcovat k velkým obětem v jakékoli sebenesnadnější situaci. V tom ohledu stál Mauerberg v pasovské diecézi na prvním místě mezi všemi. Jeho péče o řecké gastarbeitry mu vynesla slunečné dny dovolené na ostrově Kréta. Už velká účast na oslavě jubilea čtyřiceti let jeho kněžství, kde se sešla doslova celá jeho farnost, prokázala vzácnou příbuznost farářovu s jeho duchovními svěřenci. Závěrečným svědectvím o jeho oblibě byly i zástupy na jeho pohřbu dne 3. listopadu 1980, mezi nimi asi 90 (slovy devadesát) duchovních. Náš Pán kéž daruje tolika kněžskými ctnostmi už obdařenému faráři Freibüchlerovi věčný mír a neztratitelný domov!

Glaube und Heimat, 1980, č. 12, s. 2-3

- - - - -
* Vyšší Hodonice / Omlenice / Český Krumlov / České Budějovice / Prachatice / † † † Mauerberg, Garching an der Alz (BY)
obrazová přílohaobrazová příloha další stranadalší strana

(c) Jihočeská vědecká knihovna 2001-2018
Licence Creative Commons
Kohoutí kříž, autor překladů a českých textů Jan Mareš, elektronická verze Ivo Kareš, podléhá licenci
Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česko