logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

JOHANN ANDREAS BLAHA

Báseň jako jeden jediný vzlyk pochází z první knižně vydané autorovy sbírky Wir tragen die Heimat im Herzen (1950), napsána byla však už v roce 1948 či 1949 s plnou autenticitou dosud čerstvého odloučení.

Adalbert Stifter


Du bist kein prunkender, stolzer Aar,
der seine rauschenden Schwingen hebt,
du bist eine Taube, die sonnenklar
über den Wäldern der Heimat schwebt.
Du bist kein Fluss, der zügellos
Und brausend zieht durch Feld und Wald
Du bist ein See, so tief und groß,
Der Himmel und Erde widerstrahlt!

Adalbert Stifter


Nejsi jak orel v erbu mramorovém,
pyšný a s rozpjatýma křídly,
to spíše holub v slunci nad domovem,
nad lesy, poli, při nichž sídlí.
Nejsi jak proud, jenž strhává
břehy a divě táhne krajem.
Jsi jezero, kde Šumava
zrcadlí se i s nebes rájem!

Horní Planá - jaký zážitek mých mladých let! S jakou úctou jen jsem překračoval práh toho prostého domu, kde se narodil slavný básník Šumavy!
Bylo mi dáno dožít se i dne, kdy byl Stifterův rodný dům po renovaci znovu zpřístupněn 23. října 1960 českou státní památkovou péčí. Jakkoli krásné je putování Šumavou, tam v Horní Plané (Oberplan) stojí zcela ve znamení velikého mistra vypravěčského umění, malíře přírody a lidské duše Adalberta Stiftera. Zesnul v Linci 28. ledna 1868.

Er ist uns noch der große
Wegweiser in wirrer Zeit.
Es mahnt seine Witikorose:
"Seid zum Verstehn bereit!"
Nám stále dál být může
průvodcem v bludný den.
Nabádá Vítkova růže:
"Buď smíru nakloněn!"

Heimat im Herzen


Nun bleibt die Heimat uns zurück,
schau, Schwester dich nicht um!
Du wirst versteinert wie Frau Lot
im Leide wirst du stumm!

Verloren haben wir sie nicht:
die Heimat, groß und hehr,
wir nehmen sie im Herzen mit,
sie raubt uns niemand mehr!

Domov v srdcích


Když domov zůstal za námi,
sestro, už nehleď zpět!
Žalem jak žena Lotova
oněmíš naposled!

Opravdu jsme ho ztratili?
Domov, ten svatý cit
k němu si v srdcích neseme,
ne, ten nám nelze vzít!

Die Stunde des Scheidens


Ich lud die Meinen zum letzten Gebet
Ins Kirchlein, das am Dorfplatz steht.
Ich sprach: "Die Stunde des Scheidens naht,
Bleibt stark, meine Lieben, befolgt mein Rat!
Ausgewiesen und verbannt,
Verlassen wir unser Heimatland.
Doch keine Macht der Erde zerbricht
Das Band, das uns mit der Heimat verpflicht.
Was jetzt geschieht, ist ein schwerer Schritt.
Die Heimat im Herzen, die nehmen wir mit.
Die Heimat im Herzen, die bleibt uns besteh'n,
Mag alles übrige zugrunde geh'n.
Vertraut auf Gott und eure Kraft,
Die euch eine neue Heimat schafft.
Am Donaustrome oder am Rhein
Wird unsere neue Heimat sein."
Ich sprach dann die Gebete vor.
"Dein Wille geschehe:" antwortet der Chor.
Dann hob ich die Hand zum Segenswort:
"So zieht denn in Gottes Namen fort!"
Was dann geschah, erratet ihr nicht.
Ich griff hinauf zum Ewigen Licht
Und löschte dasselbe zitternd aus:
"Von Gott verlassen das Gotteshaus!
Wo dieses Licht ist ausgebrannt,
Da weicht der Segen von Stadt und Land!"
Auf einmal brach ein Schluchzen los,
Es weinten alle Klein und Groß.
Ich schritt durch die Reihen stumm und blass,
Die Augen bitteren Tränen nass.
Da warfen wohl 50 Menschen sich
Vor mir zu Boden und baten mich:
"Wir sollen bleiben, das ist unser Tod!
Befreit uns, befreit uns von Angst und Not!
Wie wird 's uns ergeh'n? O hartes Geschick!
O lasst uns nicht allein zurück!
Ich war zermürbt, kein Wort ich fand,
Ich drückte nur jedem fest die Hand.
Ich konnte keinen Trost mehr geben,
Das war mein schwerster Tag im Leben!

Hodina loučení


Modlili jsme se, já a všichni moji
v kostelíku, co na návsi tam stojí.
"Hodina loučení se blíží," řekl jsem,
mí drazí, sílu mějte, ať to unesem!
Jsme vyhnáni a vypovězeni,
opouštíme zem, v níž jsme zrozeni.
Nijaká zvůle ale nerozdvojí
domov a nás, jež pevný cit s ním pojí.
Vím, jak je těžko odtud odejít,
ze srdcí domov vám však nelze vzít.
On v srdci navždycky tam zůstává,
byť zbytek polkne zkáza hltavá.
Jen důvěřujte Bohu ze všech sil,
aby nám nový domov vytvořil.
Kde plyne Dunaj, Rýn kde valí proud,
bude nám žít a zemi uvyknout."
Pak modlitbu jsem předříkávat hleděl.
"Tvá vůle staň se", sbor k ní připověděl.
K požehnání jsem zvedl ruku svou:
"Na cestu tedy, s Boží přímluvou!"
Co dělo se pak, těžko pravit pro mě:
zhasil jsem světlo věčné v Božím domě
třesoucí rukou do tmy kolkolem:
"Bůh opouští svůj dům", jsem řekl všem.
"Když vyhasne světlo, co Boha tají,
odešlo požehnání tomu kraji."
Z šera se hlasem vzlyky vydraly,
malí i velcí spolem plakali.
Řadami jejich šel jsem oněmělý,
i v mých očích se hořké slzy chvěly.
Přede mnou na padesát lidí k zemi
se náhle vrhlo - jak jich líto je mi! -
a prosí Boha: "Neopouštěj nás!
Osvoboď nás od strachu v smrti čas!
Co s námi bude? Co má dál se stát?
Nedej nám samým nouzi vzdorovat!"
Zdrcen jsem náhle marně hledal slova,
jen jsem všem tiskl ruce zas a znova
bez hlesu útěchy, bledý a zarmoucen,
nejtěžší v životě byl pro mě onen den!

W.-D. Hamperl, Vertreibung und Flucht aus dem Kreis Tachau im Egerland 1945-1948 II, s. 116-117

P.S. Katolický kněz a středoškolský profesor náboženství Blaha byl 10. listopadu 1945 vysídlen spolu se svou sestrou a jejím manželem Josefem Philippem z rodné usedlosti čp. 16 ve Velkém Rapotíně. Den předtím navštívil ještě tachovský hřbitov, aby se naposledy rozloučil s mnoha už zesnulými přáteli. Píše o tom jinde: "Bylo mi, jako by ke mně ti mrtví natahovali neviditelné paže a ruce a volali: Hodně štěstí a dík! Překonej osud, jehož jsme my zůstali ušetřeni a buď oporou i rádcem svým krajanům v daleké cizině!" Tak to alespoň uvádí Heimatbote (hlavičkové vydání Sudetendeutsche Zeitung pro krajany z Tachovska a Horšovotýnska) na s. 515 červnového čísla ročníku 1951.

Arbersee


Der See wirft Wellen wilderregt
den ganzen lieben Tag,
und nach dem Sturm, der sich gelegt
verebbt der Wellenschlag.
Der Himmel neigt sich zu dem See,
ihn segnend sanft und lind:
du hast getobt in Zorn und Weh,
ruh aus dich, wildes Kind!

Jezero na Javoru


Jezero čeří vzrušeně
vlny po celý den,
až po bouři jak v proměně
ztich' příboj uklidněn.
Nebe, před chvílí samý blesk,
těší teď vodní hláď:
Dítě, co trápí hněv a stesk,
dech naber, zlobu ztrať!

Allerseelen


An diesem Tag will ich allein
mit mir und meinen Toten sein.
Ich kann nicht auf den Friedhof geh'n
und die geschmückten Gräber seh'n.

O welcher Schmerz! So weit von hier
da weiß ich Gräber ohne Zier.
Kein Kranz liegt drauf, kein Lichtlein brennt,
kein Stein den teuren Namen nennt.

Kein Mensch vor diesen Hügeln steht
im stillen Gedenken und Gebet.
Das Fernweh regt im Herzen sich.
ich segne, Heimaterde, dich.

Ich segne euch Gräber, tiefbewegt,
euch Toten, die der Rasen deckt.
Tauperlen, sickert nieder sacht,
ihr Tränen der Allerseelennacht.

Eine Handvoll Erde von Muttergrab
ist alles, was ich gerettet hab'.
O Erde, die dem Menschen Kraft
wie ein Talisman verschafft.

Der Friedhof ein Stück Heimat ist,
Heimat, die man nicht vergisst!
Fällt mir der Wanderstab aus der Hand,
ruft mein Herz noch: Heimatland!

Na Dušičky


Dnes chtěl bych být tam se svými,
sám s předrahými mrtvými.
Nejde to ale, zašel svět.
Nesmím už ten hrob uvidět.

Jak bolí to! Vím, země klín
vás chová v rovech bez květin.
Světýlko zažhnout chtěl bych jen,
když chybí písmo drahých jmen.

Nikdo tam při nich nestane
v modlitbě tichem snované.
Jen stesk se srdcem rozhostí.
Žehnám ti, země v bolesti.

Daleké hroby, žehnám vám,
kryje vás tráva zelená
a její něžný rosný třpyt:
lze coby slzy pochopit.

Je Dušiček. Syn vzpomíná
nad prstí z hrobu matčina,
co s sebou vzal jak talisman.
Byť šel by do všech světa stran,

ten hřbitov domovský je kout.
Hůl z ruky může vypadnout,
paměť však nezná jiný cíl,
než si kdo srdcem zaslíbil.

Haid und das Haider Land - Vergangenheit in Bildern, s. 38

Auf dem Tillen bei Eger


Im Traum siah i mi öfta
afm Tillnbargh gäih.
Bom Tillnhaus bleib i
sua long n gern stäih.
Da Wold is ma Lebm,
n Wold bin i gout.
Wöi oft, wöi oft how i
im Gros bo ihm grouht!
Wöi Harfntou klinga
döi Baima um mi,
undich, ich tou singa
sua lusti bin i!
Töf drinna im Tilln
liegt a Schatz in der Trouh.
Der Schatz, der höißt Friedn,
der Schatz, der höißt Rouh!
U ollas im Leben
votrau ich ihm oa.
Troust koa er mia gebm
sua gout ers ebm koa.
Vom Tilln siahst a Landl
sua frisch u sua gröi -
wöis Hergott sa Gwandl
sua schöi is, sua schöi!
Wöi Kindla in da Wöign
sua friedli u stad
siah Dörfa ich liegn
im Tol weit vostraat.
Hoimat, ach Hoimat,
sei tausendmol gröußt!
Wer häitt denn dös denkt,
dass ma di nu volöisst!
Afn Tilla kumm i nimma
dös Scheidn woar schwa!
Droa denkn tou i imma
dou kummt glei a Zah!

Na Dyleni při Chebu


Ve snu se tam vracim
na Dyleň a rád.
Při chatě na vrchu
dýl zvostanu stát.
Ten les je muj život,
s nim dobře bejt sám.
Jak častokrát v trávě
sem sedával tam.
Jak harfa to znělo
v stromách kolkolem,
že zpívat se chtělo,
jak veselej sem!
Hlyboko v tej hoře
poklad ležet má,
prej "pokoj a mír" se ten
poklad nazejvá.
Celičkej život
doufal sem ho mět,
tý outěchy nedá
mi nihdáž už svět.
Vidět tam z Dyleni
čerstvě zelenej kraj --
jak šat Boží se mění,
jak nebeskej ráj!
Jak v kolíbce děcko
v klidu ticho si spí,
dole rozprchlý všecko
samoty sou a vsi.
Muj rodnej koute,
buď zdráv natisíckrát!
Kdo pomyslel kdy si,
že tě budou mi brát!
Už jen v paměti si tě
budu, Dyleni, nýst!
Porád v slzích jak dítě,
ničim už nejsem jist.

Slovníček: im Gros = v trávě, Harfntou = tón harfy, Baima = stromy, töif = hluboko, Trouh = truhla, Rouh = klid, ollas = všechno, votrau ich ihm oa = svěřoval jsem se mu, koa = žádný, gröi = zelený, Gwandl = roucho, schöi = pěkný, Wöign = kolíbka, stad = tiše, weit vostraat = široce roztroušeny, volöisst = opustíš, schwa = těžké, Zah = slza.

Unvergessene Heimat


Wer kann das Bild vernichten,
das Bild, das in uns ruht:
Der Wälder grüner Fichten,
des Flusses dunkle Flut,
die Dächer, Turm und Tore,
der Brunnen stiller Sang!
Fort tönt in unserem Ohre
der Glocken Feierklang.

Du bist uns nicht entschwunden,
kein Traumbild, das zerstiebt!
Du wirst in Trennungsstunden
mehr als zuvor geliebt.
Und dieses treue Lieben
hält allen Stürmen stand.
Was Gott ins Herz geschrieben,
löscht keine Menschenhand.

Nezapomenutelný domov


Kdo dokázal by zničit
obraz, co trvá v nás:
hvozd s vůní po jehličí,
potoků temný jas,
střechy, věže a brány,
všech studen tichý šum!
Dál zní v nás požehnaný
hlas zvonů k oblakům.

Nejsi jen pouhé snění,
jež den by měl ohrozit.
Hodina odloučení
nám nemohla tě vzít.
Láska věrně a tiše
všem bouřím odolá.
Co Bůh do srdce vpíše,
nesmažeš rukou zla.

Liebes Heimat-Lesebuch (1983), s. 157

Die Pflüger


Die einst geräumt, gereutet,
geschwendet und gebrannt,
gesät, gemäht, geerntet -
sie schufen mein Heimatland.

Land, deine Lerchen steigen
zu froher Himmelfahrt.
O Land, du reiche Tafel
mit Gaben aller Art!

Ich bin von gleichen Stamme,
auch ich will Pflüger sein:
ich furch' den Herzensboden
und säe Korn hinein ...

Zu ihm, dem Herrn der Ernte,
Steigt täglich auf mein Flehn:
Im Düfte reifer Früchte
Laß meine Ernte stehn!

Oráči


Kdysi mýtili lesy,
klučili kolkolem,
seli, kosili, žnuli --
vzdělali tuto zem.

Skřivan se nad ní vznáší
až někam do nebes.
Jak nad prostřeným stolem
chcem velebit ji dnes!

Jsem rodem z toho kmene,
jak zdejší oráči:
chci brázdy vzdělat v srdcích,
pak sít v ně postačí ...

Pane žní, prosbu přijmi,
jež stoupá v nebejas:
ve vůni rodných polí
nech dozrát plný klas!

Liebes Heimat-Lesebuch (1983), s. 151

Weihnachtsmahnung*


Du stellst in deine Winternacht
der Fichte helle Kerzenpracht.
Geschenke, Baum und Silberstern
find nur die Schale um den Kern.

O werde Kind! Leg ab den Stolz,
knie nieder vor dem Krippenholz!
Weihnacht ist Liebe, die entflammt
von Liebe, die vom Himmel stammt.

Versteh die Zeichen deiner Zeit,
die nach dem wahren Christsein schreit!
Im nächsten deinen Bruder sehn!
So wirst du Weihnacht recht verstehn.

Im Kind, das du geladen hast,
ist Christus selbst dein Weihnachtsgast.
Lasst stark uns sein auch im Verzeihn,
auf dass wir Weihnacht nicht entweihn!

Vánoční napomenutí


Rozsvítils ve vánoční čas
smrk, každá větev samý jas.
Strom, dary, hvězda na vrcholu,
zda podstata v tom trvá spolu?

Dítětem staň se! Zanech pýchy,
u jeslí klekni, malý, tichý!
Je svátek lásky, co i tebe
plamenem zasahá až z nebe.

Porozuměj v tom čase čistém,
že volá po setkání s Kristem!
V bližním máš vidět bratra svého:
to Vánoce jsou podle všeho.

To Dítě, které pozvals domů,
je Kristus, vánoční host. Tomu
dík, že nám dá i k odpouštění síly,
jinak bychom dar Vánoc znesvětili!

Glaube und Heimat, 1979, č. 12, s. 10

Verloren!


Ich träumte nachts, wie ist das nur geschehn?
Ich hab' im Traum mein Vaterhaus gesehn.

Mein Heim, ich liebt' es über alle Maßen.
O bittres Los; ich mußte es verlassen!

Trat ein -- scheu sahn mich fremde Menschen an.
"Woher dein Weg? Was willst du, fremder Mann?"

"Was willst du?" -- Was sagt ihr mit diesen Worten,
im eignen Hause bin ich fremd geworden!

Verzeihet mir, ich weiß nicht, wie es kam,
daß ich den Weg in dieses Haus heut' nahm!

Doch wisst! Das ist das Haus, dieselbe Stube,
Wo aus- und ein ich ging als froher Bube.

Laßt mich ein wenig ruhn im Vaterhaus,
weiß alles noch, schaut es anders aus!

Da stand die Wiege, an der Mutter wachte,
Dort hing das Kreuz, das immer Trost uns brachte.

Wie schafften wir an diesem trauten Ort!
Wo sind sie? -- Alle, alle zogen fort.

Nun klingt ein Lied mir schwer in meinen Ohren:
Ein heil'ges Erbe habe ich verloren!

Ich weinte nachts, wie ist das nur geschehn?
Ich hab' im Traum mein Vaterhaus gesehn.

Ztraceno!


Byla noc, tma, a mám-li věřit snům,
stál v jednom z nich přede mnou rodný dům.

Sotva víc už já mohl rád ho mít.
Musel jsem však ta místa opustit.

Teď vstoupím tam -- a vidím cizí lidi,
ptají se mě, kdo sem mé kroky řídí.

Cože tu chci -- jaká to rána pro mě
být cizincem ve vlastním rodném domě!

Prosím, ať odpustí, že vlastně nevím ani,
proč vydal jsem se na to putování.

Přece však, říkám, že by vědět měli,
že jako kluk jsem byl tu šťasten celý.

Zda bych tu chvíli mohl spočinout,
ač jsem už pryč, znám ještě každý kout!

Tamhle přece moje kolébka stála,
kříž na zdi, jejž rodina uctívala.

Co všechno připomíná drahé místo!
Odešli z něho všichni jsme, toť jisto.

V uších se mi píseň vrací ozvěnou:
Posvátné dědictví - a provždy ztraceno!

Pláč zbyl mi, to snad, že jsem věřil snům,
stál v jednom z nich přede mnou rodný dům.

Liebes Heimat-Lesebuch (1983), s. 210-211

Narodil se 29. listopadu 1892 ve Velkém Rapotíně (Groß-Gropitzreith) u Tachova (Tachau). Po absolvování gymnázia ve Stříbře (Mies) studoval na pražské německé univerzitě v letech 1912-1916 katolickou teologii. Na kněze byl roku 1916 vysvěcen ve svatovítské katedrále na Hradčanech. Působil nejprve jako kaplan ve Starém Sedlišti (Altzedlisch), pak jako učitel náboženství v Plzni, Aši (Asch), Kadani (Kaaden), ve Stříbře a v Chebu (Eger). Získal už tehdy titul arcibiskupského notáře a arcibiskupského konsistoriálního rady. Během nacistického režimu byl pod přísným dozorem, než po poválečném odsunu našel nový domov nejprve v Sankt Gilla jako vychovatel a domácí kurát v hraběcí rodině Ballestrem a pak v Marienhöhe, také blízko bavorského Řezna (Regensburg). Od roku 1955 žil posléze na odpočinku v proslulém bavorském poutním místě Altötting, kde 25. listopadu 1984 i zesnul a čtyři dny nato v den svých dvaadevadesátin byl rovněž pochován. Vedle poezie zabýval se také dějinami umění a literární historií. Měl nevšední malířské nadání, absolvoval portrétní kurs u prof. Fleissnera v Aši a tříletý kurs dokonce na berlínské Akademii umění. Především byl však lyrikem a ne ledajakým. Stačí zmínit udělení medaile Adalberta Stiftera 7. července 1974 či plakety Dr. Lodgmana von Auen. První sbírku vydal až po vyhnání roku 1950 a nesla výmluvný název Wir tragen die Heimat im Herzen. Dva roky předtím v částečně veršovaném provolání k vysídleným krajanům Gott zum Gruß (datováno v Sankt Gilla, duben 1948) se píše ještě o pouhém rukopisném souboru Lieder eines Heimatlosen. Následovalo dalších devatenáct básnických knih, dnes většinou rozebraných - ta poslední se jmenuje Halt Rückschau mit mir! (Ohlédni se se mnou!) V tom zorném úhlu knězově byla vždycky celá Šumava od Dyleně kamsi po Nebešťan (Nebelstein) v Novohradských horách - to jen, že opravdová láska nezná hranic.

- - - - -
* Velký Rapotín / Stříbro / Staré Sedliště / hora Javor / hora Dyleň / † † † Altötting (BY)

Obrazové přílohy:
(ukázky)

Podle tachovské křestní matriky se narodil ve Velkém Rapotíně (české místní jméno znívalo i Velký Krápětín) čp. 21 majiteli této usedlosti, jímž byl Josef Blaha, narozený na ní 16. září roku 1863 (i jeho otec Johann Josef Blaha na čp. 21 hospodařil se svou ženou Katharinou, roz. Seidlingovou z Velkého Rapotína čp. 11), a jeho ženě Marii, narozené rovněž ve Velkém Rapotíně 11. července 1864 jako dcera Johanna Michaela Seidlinga, majitele zdejší usedlosti čp. 24, a Margarethy, roz. Schwandnerové ze Žebrák (Petlarn) - pozdější přípis uvádí i letopočet 1916, kdy byl Josef Andreas Blaha vysvěcen na kněze
Jeho medailon na stránkách oficiálního orgánu krajanského sdružení
Obálka (1983) antologie i s jeho verši vydané Helmutem Preußlerem v Norimberku
Jeho akvarel s názvem "Großgropitzreith" zachycuje rodnou ves u Tachova v čase žní

zobrazit všechny přílohy

TOPlist