Úvod Úvod Studie Obsah Obsah Najít Poslat email TOPlist

HANS BIBELRIETHER

Šumava nás v mnohém inspirovala

"V čele Národního parku Bavorský les jsem měl původně být jenom tři roky, ale bylo z toho celých 29 cenných let. Ne vždy to bylo jednoduché a hned dva roky po vyhlášení Národního parku Bavorský les přišla první velká výzva. Na zhruba deseti hektarech nedaleko Waldhäuser am Lusen nám silný vítr způsobil polom. Lidé z ministerstva chtěli, abychom jej zpracovali. Nakonec se na to přijel podívat sám odpovědný ministr Hans Eisenmann, který rozhodl, abychom část ponechali přirozenému vývoji. Tento moment se stal velmi důležitým o jedenáct let později, kdy došlo k dalším, mnohem větším polomům jak v Bavorském lese, tak na české straně Šumavy. Lesní správy chtěly, abychom polomy i v ryze přírodních zónách těžili, ale ministr Eisenmann řekl, že v polomu z roku 1972 výborně roste přirozené zmlazení a les se má nechat přirozenému vývoji i nadále. Tehdy v roce 1983 jsme začali razit heslo "Natur Natur sein lassen" (tj. "Přírodu nechat být přírodou"). V přírodní zóně dostala přednost ochrana přirozených porostů. Mimo ně se proti kůrovci zasahovalo. Díky tomu bylo možné sledovat, jak je příroda mocná."

Jak těžké bylo přesvědčit o přírodních procesech veřejnost?
"Nebylo to vůbec jednoduché. Hlavně pro kolegy lesníky to byl těžký psychologický moment, když viděli nevytěžené dřevo nechané v lese a "pracujícího" kůrovce, se kterým nemohli bojovat. Samozřejmě svůj nesouhlas s tímto postupem dávali zřetelně najevo a přesvědčovali veřejnost, že přirozený vývoj není správnou cestou - doslova štvali region přímo proti mně. Na druhou stranu tady byly osobnosti jako poslední hejtman okresu Grafenau Karl Bayer, které stály za námi. I přesto, že mnoho lidí chtělo Národní park Bavorský les zrušit, ustáli jsme to, a to hlavně díky ministru zemědělství Hansi Eisenmannovi a dalším podobným lidem, kteří prostě byli ve správnou dobu na správném místě."

Jaká byla tehdy komunikace s českou stranou Šumavy?
"Po celou dobu svého ředitelování jsem byl v kontaktu s českými ochránci přírody, dokonce už i před tak zvaným "pražským jarem", kdy se uvažovalo o vyhlášení Národního parku Šumava. Málokdo asi ví, že i česká strana Šumavy nás tak trochu k našemu heslu "Přírodu nechat být přírodou" inspirovala. V hraničním pásmu jsme totiž mohli vidět, jak příroda "hospodaří" s územím, kam lidé nemohli, jak neobhospodařované louky podléhají sukcesi, jak se vytvářejí nová stanoviště pro vzácné druhy zvířat a rostlin - toho jsme si prostě nemohli nevšimnout. Komunikace v osmdesátých letech minulého století ale byla mezi námi a českou stranou velmi omezená, dokonce si nikdo z Československa ani nestěžoval, že v Bavorsku s kůrovcem nebojujeme. Změna nastala až po roce 1989."

Jak jste prožíval právě revoluční rok 1989 a těsně porevoluční období?
"Byl to čas plný emocí a nadějí. Už v roce 1989 se stříhaly první dráty Železné opony a začalo vznikat velké společné území divoké přírody. Na přelomu let 1990 a 1991 byl zpracován posudek WWF (World Wildlife Fund) o tom, jak by mohl vypadat Národní park Šumava. Tehdy jsme do komise poprvé usedli společně my a Češi. Začali jsme velmi často navštěvovat Šumavu, prošli jsme si Boubín a další krásná místa Šumavy. Když začal proces přípravy vyhlášení Národního parku Šumava, byl jsem i já u toho a úzce jsem spolupracoval se zodpovědnými osobami. O velké radosti z vyhlášení Národního parku Šumava v roce 1991 snad ani nemusím hovořit."

Viděl jste už tehdy v obou parcích potenciál největšího území ponechaného přírodním procesům v celé střední Evropě?
"Ano, už od začátku bylo jasné, že tu vzniká něco jedinečného. Věděl jsem ale, že pracovat s územím přesahujícím 68 tisíc hektarů, které má Národní park Šumava, bude velmi těžké. Mé zkušenosti mi navíc říkaly, že zastánci přírodních procesů v Česku to budou mít hodně těžké, což se potvrzuje dodnes."

Stal se vznik Národního parku Šumava impulsem pro to, aby se váš národní park zvětšil?
"Hrálo to svoji důležitou roli. Národní park Šumava se rozkládá v délce skoro 80 kilometrů po hranici, kdežto bavorský park zabíral jen 19 kilometrů hranice. A i tato disproporce byla jedním z argumentů, který vedl k rozšíření našeho parku."

Ve svém funkčním období jste zažil čtyři ředitele NP Šumava, dnes jich je deset. Jak vnímáte tak časté změny vedení?
"Je špatné, když politika zasahuje personálními změnami do vývoje národních parků. To tam nepatří a Šumava je toho jasným příkladem. Ale není to jen česká specialita, je to všude ve světě. Například už po roce mého působení v čele parku prohlásil šéf Bavorské správy státních lesů, pod kterého spadaly chráněná území a národní parky, že mým jmenováním na pozici ředitele udělal největší chybu ve svém profesním životě. Tehdy mě podpořil ministr, ale i tak to nebylo příjemné období."

Jak dnes vidíte spolupráci národních parků Šumava a Bavorský les?
"Jsou to, a vlastně vždy byly spojené nádoby. Například reintrodukce rysa ostrovida by se nepovedla, pokud by v osmdesátých letech neproběhla i na české straně. Podobné je to s puštíkem bělavým, který hlavně na Šumavě našel dobré podmínky ke svému životu. Díky Národnímu parku Šumava se i my můžeme těšit ze životaschopné populace tetřeva hlušce a dalších vzácných druhů. Dnes je vidět posun v tom, že příroda a přírodní procesy mají svoji hodnotu, kterou vnímá už většina lidí v Evropě. Divočina a přirozené procesy už nejsou jen sprostými slovy, jak tomu bylo před čtyřiceti lety. Více než 50 procent Němců říká, že čím divočejší je příroda, tím víc se jim líbí. Chtějí zažít čistou přírodu, neovlivněnou lidskými zásahy. Stále více lidí, nejen Němců, jezdí za těmito místy. Tyto zážitky jim dokážou nabídnout právě národní parky Šumava a Bavorský les. Toto území má jedinečnou šanci stát se přírodním územím, které teď asi ještě nedokážeme plně docenit, ale jsem si jistý, že naše děti a vnoučata si to už uvědomí."

Šumava, zima 2016, s. 26-27

P.S. Tento rozhovor vedl Jan Dvořák ze Správy Národního parku Šumava a jeho překlad německých odpovědí Hanse Bibelriethera na otázky (odlišeny kurzívou a také uvozovkami na začátku a na konci přímé řeči Bibelrietherovy), které mu byly položeny, stejně jako titul, který Dvořák rozhovoru ve čtvrtletníku NP Šumava dal, přejímáme tu až na pár drobných výjimek spíše mluvnického charakteru beze změny.

Hans Bibelriether se narodil 17. března roku 1933 ve Spiegelau na bavorské straně Šumavy. Vystudoval zeměpis a biologii na univerzitě ve Würzburgu a lesnickou vědu na univerzitě v Mnichově, načež v letech 1957-1960 absolvoval svůj refendariát, tj. přípravnou službu, resp. praxi v lesní správě Svobodného státu Bavorsko. V roce 1960 složil velkou lesnickou státní zkoušku a ještě téhož roku promoval u profesora Josefa Nikolause Köstlera s prací o modřínech v pohoří Spessart na pomezí Hesenska a Bavorska. Následně byl na výzkumném ústavu při lesnickém institutu mnichovské univerzity vědecky činný. V letech 1968-1969 byl zástupcem vedoucího lesnického úřadu München-Nord. Od roku 1969 byl po devět let ředitelem Národního parku Bavorský les a od roku 1978 pak po dvacet let vedoucím správy tohoto prvního vůbec německého národního parku, který se pod jeho vedením stal vynikajícím a mezinárodně známým chráněným územím. Řekl v tom rozhovoru vlastně všechno podstatné, přesto mi budiž dovoleno připojit tři věty, ne víc. Vyhlásit na Šumavě, resp. na "české straně" jednoho z evropských pohoří (tou "bavorskou stranou" je Bavorský les) "Národní park" navrhoval Julius Komárek už roku 1946, k dalším pokusům došlo v letech 1968-1969 a v osmdesátých letech, než k definitivní realizaci staršího záměru nastala doba v roce 1991. Ve všech případech však hraje alespoň v českých zemích hlavní roli rozhodnutí výsostně politické, tj. rozhodnutí o území díky dané historické "situaci" v podstatě vylidněném a navíc dlouho vůbec nepřístupném, bez jakýchkoli "politických" vyhlídek na návrat k "původnímu" osídlení a rozumnému hospodaření. Heslo "Lidi nechat být lidmi" ("Menschen die Menschen sein lassen") by však působilo alespoň ve dvacátém století s jeho "národními zájmy" opravdu jako špatný, resp. sprostý vtip.
- - - - -
* Spiegelau (BY)
obrazová přílohaobrazová příloha další stranadalší strana

(c) Jihočeská vědecká knihovna 2001-2018
Licence Creative Commons
Kohoutí kříž, autor překladů a českých textů Jan Mareš, elektronická verze Ivo Kareš, podléhá licenci
Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česko