Úvod Úvod Studie Obsah Obsah Najít Poslat email TOPlist

FRANZ BAUER

Interiéry ronšperského zámku

Jak píše (v originále ovšem německy - pozn. překl.) Rudolf Fleischmann, rodilý "Ronšperčan" (v originále "Ronsperger", dnes by se asi musilo česky povědět "Poběžovičan" - pozn. překl.), který působil na pražské městské správě, dovolené však trávil ve svém domovském městě a měl dobrý kontakt na hraběte "Hansiho" Coudenhove-Kalergi (ten má na webových stranách Kohoutího kříže i své samostatné zastoupení - pozn. překl.):
"Vrcholným a nejskvostnějším kouskem zámeckého interiéru byl asi ,sál předků' (v originále ,der Ahnensaal' - pozn. překl.), o jehož konečnou úpravu v desetiletích před zánikem se zasloužil poslední majitel, hrabě ,Hansi' Coudenhove-Kalergi. Visely tu obrazy císařů z pražského zámku Troja, ale i práce jiných malířů, jako třeba Willyho Ruße z Krásna u Karlových Varů (v originále ,aus Schönfeld bei Karlsbad', Ruß má rovněž i své samostatné zastoupení na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) či Alfreda Offnera (narozen v dnes ukrajinském městě Černivcy /německy Czernowitz/, †roku 1947 v Poběžovicích) Na všech obrazech byly osoby představeny v životní velikosti. Zachyceny na příhodném pozadí, v uniformách nebo v malebných krojích se šperky a vyznamenáními dávaly velké místnosti s temně rudými a zlatými tapetami zjevit se v takřka pohádkové nádheře, zejména když zaplálo dvaasedmdesát svící na lustrech prostřed stropu a stejně tolikera na stěnách. Dohromady hostil zámek přesně 97 obrazů v životní velikosti zpodobujících předky, císaře, jakož i jiné osobnosti. Velké kusy nábytku tu nenalezly nijaké místo, celý prostor byl opatřen toliko bíle natřenými a rudě čalouněnými křesly, které se zrcadlily v bohatě vzorovaných parketách."
Willy Ruß byl jak známo i sochařem. To od něho pochází Goetheův pomník před hotelem Hvězda v Mariánských Lázních (v originále "vor dem Hotel Stern in Marienbad" - pozn. překl.). Ve třicátých letech dvacátého století vytvořil proslulá kachlová kamna, představující v nadživotní velikosti hraběte "Hansiho". Tato kachlová kamna byla ve šlechtických kruzích v Čechách předmětem mnohého posměchu. Byly tu ovšem ještě jiné zajímavé místnosti jako hrací salon s hracími kartami na stropě (v originále "ein Spielzimmer mit Spielkarten an der Decke" - pozn. překl.). Říkalo se, že ronšperský zámek je velice útulný. Bohužel nyní ty prostory nejenže zejí prázdnotou, nýbrž v nich zčásti opadala a opadává omítka ze stropu i ze stěn.
Kaple v parteru je pěkně a docela prostě znovuobnovena. Byla kdysi zasvěcena sv. Janu Nepomuckému. Na "horním" náměstí (v originále "auf dem Oberen Ringplatz", dnes náměstí Míru - pozn. překl.) stojí jeho socha (vedle kostela Nanebevzetí Panny Marie - pozn. překl.). Byla to první napodobenina té na pražském Karlově mostě (ve skutečnosti vznikla na objednávku podle skici a hliněné sošky Matthiase Rauchmüllera /1645-1686/ z roku 1681, tedy rok před pražskou sochou z roku 1682 pořízených jako návrh na ni - pozn. překl.), vytvořená pro Ronšperk roku 1683 (na objednávku majitele zdejšího panství a hejtmana Plzeňského kraje Matyáše Bohumíra Wunschwitze, který věřil, že ho světec, dosud ovšem nesvatořečený /stalo se tak až roku 1729/, dostal zázrakem z tureckého zajetí - pozn. překl.)ještě osobně Johannem Brokoffem (žil v letech 1658-1718, blíže viz Wikipedia - pozn. překl.). Masumi Böttcher-Muraki (umělecká historička žijící v bavorském Mnichově, od roku 2014 čestná občanka Poběžovic, založila v roce 1991 ve Furth im Walde spolu s tamním starostou Reinholdem Macho, který je rovněž samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže, Förderverein Schloss Ronsperg, spolek pro záchranu poběžovického zámku - pozn. překl.) plánovala v zámku muzeum hraběnky Misuko, japonské choti hraběte Heinricha Coudenhove-Kalergi. Shromažďovala proto v Japonsku peníze na obnovu zámecké stavby. Mělo to být v tehdejším přepočtu několik set tisíc německých marek. Za tyto peníze bylo ve druhém patře renovováno několik místností. Na stěnách bylo odkryto několik fresek pocházejících ještě z raného období zámku, tj. ze 16. století (původní tvrz a pak vodní hrad přestavěl v letech 1682-1695 zmíněný Matyáš Bohumír Wunschwitz na barokní zámek - pozn. překl.). Pak se renovace opět zastavila.
Po roce 1989 měl být poběžovický zámek, který byl v dezolátním stavu, stržen podobně jako ten ve Svatém Kříži (v originále "wie das von Heiligenkreuz", jde o zámek v Újezdě Svatého Kříže, dnes části města Bělá nad Radbuzou, zbořený v roce 1978 - pozn. překl.). "Poběžovická iniciativa" (v originále "Die Ronsperger Initiative /Poběžovicka iniciativa/" - pozn. překl.) si stanovila za cíl budovu zachránit a obnovit. Přitom bylo poukázáno nakulturně historický význam zámku jako kolébky panevropské myšlenky. Je započato s renovačními pracemi. Jižní část areáluse má stát mezinárodním centrem setkání mládeže. Na ten účel věnovalo bavorské sociální ministerstvo 200 000 německých marek. Poněvadž se však německý a český architekt nedokázali shodnout a organizace Sudetendeutsche Jugend se stáhla, octla se obnova opět ve slepé uličce.
Městská správa měla zámecké místnosti alespoň uchovat v použitelném stavu, rada města však odmítla na další renovace poskytnout další finanční prostředky. Tím nastal přechodný konec postupu prací. Panevropská unie usiluje nyní o zachování zámku jako pamětního místa na hraběte Richarda Coudenhove-Kalergiho, zakladatele panevropské myšlenky.

Sudetendeutsche Zeitung, 2016, č. 45, s. 18

Ohlas sarajevského atentátu a mobilizace roku 1914 v Horšovském Týně

S ohromujícím úděsem byla ve všech oblastech domoviny přijata strašlivá zvěst o zavraždění rakouského následnického páru dne 28. června v Srajevu. Ve všech městech vesnicích byly konány smuteční slavnosti a všechny veřejné budovy byly ověšeny černými prapory na znamení smutku. V Horšovském Týně (v originále "Bischofteinitz" - pozn. překl.) byla 3. července sloužena smuteční bohoslužba a všechny zvony hlaholily od čtvrté do páté hodiny odpolední. Dne 4. června se konala v předměstském kostele slavnostní mše, které se zúčastnili
představitelé šlechty a místních úřadů, městští zastupitelé, všechny spolky a korporace, důstojníci a mužstvo zdejší posádky, jakož i nesčetní věřící. Stěny kostela pokrývala černá látka, uprostřed kněžiště byl vystaven katafalk.
V poledne na svátek sv. Anny v Horšovském Týně byla vyhlášena válečná mobilizace. Zvláště působivý se jevil odjezd dragounů (šlo o zdejší 1. eskadronu klatovského dragounského pluku č. 13 prince Eugena Savojského - pozn. překl.) z Horšovského Týna dne 7. srpna. V devět hodin po ránu nastoupili ve válečné zbroji u předměstského kostela, kde se shromáždil nepřehledný lidský zástup. Za hlaholu všech zvonů vynesl arciděkan Leopold Klima (je i samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) s doprovodem z kostela Nejsvětější svátost k oltáři zřízenému před kostelem. Po dojemném proslovu na rozloučenou s odcházejícími vojáky udělil jim po generální absoluci (tj. odpuštění hříchů - pozn. překl.) své požehnání.
Purkmistr s městskými radními a se členy obecního výboru, duchovní a větší část horšovskotýnských občanů následovali své vojáky za město, kde se s nimi ještě znovu srdečně rozloučili. Dragouni se vydali směrem na Domažlice (v originále "in Richtung Taus" - pozn. překl.) aniž by asi tušíli, že se sem do své garnizóny nikdy více nevrátí.

Sudetendeutsche Zeitung, 2014, č. 46, s. 17

Ronšperský památník padlým

O tom, že byl v září roku 2014 položen základní kámen pro novou synagogu v Poběžovicích, jsem už loni referoval (záležitost jako by mezitím po návštěvě amerických rabínů navždy utichla, viz k tomu blíže článek v Domažlickém deníku - pozn. překl.). Mezitím se na místě, kde kdysi stála, konaly vykopávky a byly při nich nalezeny dva zbytky zničeného památníku padlých.
Jejich snímek mu zaslala Jana Podskalská, vedoucí informačního centra na poběžovickém zámku. Našel jsem teď ve svých sbírkách fotografii někdejšího památníku, upomínající i na skutečnost, že pro její zřízení náš všeobecně známý, v ronšperských záležitostech vždy hojně se angažující "Reimerlehrer", jak byl přezdíván učitel Karl Reimer "starší" (*19. května 1873 v Ronšperku jako syn řezníka a hostinského Georga Reimera, blíže o Karlu Peteru Reimerovi a jeho životních osudech /založil mj. pěvecký sbor "Gesangverein Böhmerwald" a ze svých ronšperských školáků dětský orchestr "Böhmerwaldharmonie" článek Jana P. Holého ve zpravodaji Poběžovicko 2/2008 - pozn. překl.), vyzískal dohromady 18 tisíc korun koncertem smyčcového tria, tvořeného jím a jeho dvěma syny Guidem a Karlem. Na klavír je provázel profesor Dvoracek (viz možná jen shodou okolností i o tom příjmení text Bernda Posselta o "prvorozeneckém právu" na Evropu, kde mj. uvádí o Poběžovicích jako kolébce panevropské myšlenky i fakt, že představiteli protičeského hnutí v Ronšperku byli pánové s "pragermánskými" příjmeními Dvořaček a Mrkvicka, zatímco přímo na zámku bydleli dva Češi Bodenstein a Emminger - pozn. překl.).
Ten naposled jmenovaný učil na gymnáziu v Kraslicích (to zaniklo jako SVVŠ s českou výukou v roce 1965 a studenti odtud přešli do SVVŠ v Sokolově - pozn. překl.) a prázdninové pobyty v Ronšperku trávíval ve zdejší Judengasse (tj. Židovská, dnes Masarykova ulice - pozn. překl.). Byl sousedem hodináře Franze Helda a vzal jeho syna s sebou do Kralic. Ten tam v roce 1934 i maturoval. Poté, co studoval bohosloví v Českých Budějovicích a v Praze, byl 29. června v Praze vysvěcen na kněze. Dne 15. července roku 1939 slavil primici v kostele Nanebevzetí Panny Marie ve svém rodném Ronšperku.
Oba Reimerovi synové Guido a Karl nám nebyli nijak známi, poněvadž žili mimo Ronšperk. Guido, narozený 31. července roku 1901, byl povoláním bankovní obchodník a udělal kariéru jako esesman (v originále "als SS-Mann" - pozn. překl.). Stal se Obersturmführerem a činně působil v centrálním prostoru koncentračního tábora Buchenwald. Byl odsouzen v hlavním "buchenwaldském procesu" (viz Wikipedia, zde i jeho vazební snímek - pozn. překl.) nejprve k smrti a pak mu byl vyměřen trest doživotní, který trávil do roku 1952 ve vězení pro válečné zločince v bavorském městě Landsberg am Lech (zřídila je tam americká armáda pod názvem War Criminal Prison No. 1 - pozn. překl.). Kdy a kde zemřel, není známo.
Řídící učitel Karl Reimer se /učil v Ronšperku až do roku 1945/ v roce 1946 ocitl jako vyhnaný ztroskotanec v Lauingen an der Donau, kde 23. září 1951 (v 78 letech věku - pozn. překl.) i skonal. Několikrát jsem navštívil jeho hrob, který je nyní opuštěn.
Profesor Dvoracek žil po vyhnání, jak jsem se dověděl později, ještě několik let v jedné vsi ve Franckém Švýcarsku.

Sudetendeutsche Zeitung, 2015, č. 11, s. 17

S rákoskou a plivátkem

Je jistě zajímavé někdy se ohlédnout nazpátek na naše školní časy. To, co pro nás tenkrát patřilo k normální všednodennosti. lze dnes najít jen ve školním muzeu.
Sedávali jsme většinou v trojmístných lavicích, které ještě v sobě měly zabudován skleněný kalamář, poněvadž jsme přece všichni psali perem s násadkou. Vepředu stála tabule a pod ní vyvýšené pódium se stolem, někdy i pultem pro učitele. Dnes stojí takový stůl v normální výši okolní podlahy, takže se vyučující pohybuje na téže úrovni jako jeho žáci. Vedle tabule býval na stěně umístěn znak Československé republiky: korunovaný dvouocasý český lev na prsou s dvojitým slovenským křížem. Doleji stálo psáno heslo "Pravda vítězí".
Při slavnostních příležitostech jsme zpívali do němčiny přeložený text české a slovenské národní hymny (pro úplnost budiž zde obojí překlad prezentován ve srovnání s originály:
Kde domov můj,
kde domov můj?
Voda hučí po lučinách,
bory šumí po skalinách
v sadě skví se jara květ,
zemský ráj to na pohled.
a to je takrásná země,,
země česká, domov můj,
země česká, domov můj.

Nad Tatrou sa blýska,
hromy divo bijú.
Zastavme sa, bratia,
nech sa ony stratia,
Slováci ožijú!
Wo ist mein Heim,
mein Vaterland?
Wo durch Wiesen Bäche brausen,
Wo auf Felsen Wälder sausen,
Wo ein Eden uns entzückt,
Wenn der Lenz die Flüren schmückt:
Dieses Land, so schön vor allen,
Böhmen ist mein Heimatland.
Böhmen ist mein Heimatland.

Ober Tatra blitzt es,
Dröhnt des Donners Krachen.
Doch der Stürme Wehen
Wird gar bald vergehen
Brüder, wir erwachen!
Český text do němčiny přeložil /později byl jeho překlad nepatrně upraven, jako ostatně pro školní a úřední potřebu i ten původní český originál se slovy Josefa Kajetána Tyla/ Wenzel Karl Ernst /*26. března 1830 ve vsi Röhrsdof, dnes Liščí, náležející v současnosti k obci Lipová, dříve Hanšpach, německy Hainsbach, dnes okr. Děčín, †6. srpna 1910 ve Vídni/, ten slovenský Otto Willner, mj. autor operetního libreta "Bei der Wirtin ,Zum weißblauen Kranzerl'" i třeba šlágru "Ich hab ein kleines fines Klapperboot" obojí s hudbou Willyho Richartze /1900-1972/ - pozn. překl.).
V první třídě jsme měli břidlicovou tabulku, na kterou jsme pisátkem čmárali první své psací pokusy. "Auf, ab und auf - und ein Pünktchen drauf!", s tímto pokynem jsme se učili psát třeba měkké "i". Poté jsme se učili psát tužkou a konečně od druhé třídy perem s násadkou a inkoustem. Jako učebnici jsme měli zprvu jen slabikář a početnici, později i gramatiku (mluvnici). Naše školní brašny byly opravdu poloprázdné a relativně malé oproti těm dnešním.
Učitel měl většinou v ruce rákosku, se kterou děti mohl "ztrestat" ať už přes ruce či přes zadní část těla. Mnohý učitel se snažil vytahat žáka za vlasy na spáncích nebo ho nechal i "zatančit" pěkně dokolečka. Uštědřit žáku políček nebylo po leckterého z učitelů nijakou vzácností. Školský zákon, dovolující bití žáků, byl zaveden v roce 1835 a zrušen byl teprve 1960.
Bohudík jsou tyto výchovné metody dávno pryč. Pryč je i plivátko, které většinou stávalo v rohu vedle tabule. Dříve trpělo mnoho lidí nakažlivými chorobami, především souchotiny byly velice rozšířeny. Proto musela být podniknuta opatření, aby tomu bylo co možno nejúčinněji zabráněno. Na chodbách, ve třídách a na záchodech měl být za tím účelem rozmístěn dostatečný počet plivátek.
Ke škole patřila i vysvědčení. Říkalo se jim tehdy školní zprávy (v originále "Schulnachrichten" - pozn. překl.), kterým předcházela vždycky jistá míra napětí, ba začasté i strachu. Dnes jsou to docela obyčejné tiskopisy. Za Československé republiky býval papír vysvědčení opatřen vodoznakem s českým lvem.
Ve třicátých letech učil téměř všechny tehdejší prvňáky (v originále "alle Erstkläßler" - pozn. překl.) pan řídící Josef Holl (jeho syn Friedrich Holl /1908-1987/, viz o něm blíže RegioWiki.PNP.de, je autorem opravdu velice zajímavého textu o sklářském rodu SchmausovýchNávštěva bývalé sklárny v Křížové Huti. - pozn. překl.). Děvčata byla vyučována řádovými sestrami v poběžovickém klášteře (jeho nová budova byla vysvěcena v dubnu roku 1903 - pozn. překl.). Velice známým, ale i mnohými žáky značně obávaným učitelem byl Karl Wukassinovich, řečený "Wuckerl". Jistě se snad každý čtenář, navštěvující tehdy obecnou školu, rozpomene na některé jiné zdejší učitelky a učitele.

Sudetendeutsche Zeitung, 2015, č. 12, s. 18

Svědkové lidskosti

Pod záštitou českého premiéra a předsedy České biskupské konference, arcibiskupa Dominika kardinála Duky, uspořádalo pražské a mnichovské sdružení Ackermann-Gemeinde spolu s Českou křesťanskou akademií výstavu "Zeugen für Menschlichkeit / Christlicher sudetendeutscher Widerstand 1938-1945". V současnosti (tj. v září roku 2016 - pozn. překl.) probíhá v rámci slavností ke svatořečení P. Engelmara Unzeitiga CMM (ten má na webových stranách Kohoutího kříže i své samostatné zastoupení - pozn. překl.) ve Würzburgu (pod českým názvem "Svědkové lidskosti / Odpůrci nacismu z řad sudetoněmeckých křesťanů v letech 1938-1945" proběhla od 25. února do 31. března 2017 v pražském emauzském klášteře a od dubna 2017 putovala za podpory Nadace Hannse Seidela a Česko-německého fondu budoucnosti po celé České republice).
Výstava představuje deset životních osudů lidí, kteří se ze svého křesťanského přesvědčení postavili proti národnímu socialismu a stali se tak obětí režimu, pohrdajícího člověkem. Jde o pět kněží, dvě řádové sestry a tři laiky, kteří svědectvím svého života stojí před námi každý na svém místě po řadě jako příklad a vzor.
Konce národního socialismu nebylo těmto zde představeným osobnostem dopřáno se dožít. Zemřeli už předtím v koncentračních táborech nebo byli popraveni. To na ně a vůbec na všechny křesťanské odpůrce nacismu z řad sudetských Němců z let 1938-1945 chce výstava vzpomenout. Proto ji také uzavírá "pamětní kniha" (v originále "ein ,Gedenkbuch'" - pozn. překl.) se všemi dosud známými jmény v tom ohledu. Do této knihy byly pojaty i dvě osobnosti z našeho okresu Horšovský Týn, totiž farář Johann Thema a arciděkan Josef Hüttl (oba dva jsou i samostatně zastoupeni na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.)
Johann Thema se narodil dne 2. listopadu 1910 v šumavském Vimperku na území tehdejší českobudějovické diecéze (v originále "in Winterberg im Böhmerwald in der Diözese Budweis" - pozn. překl.). Své kaplanské místo v Ronšperku nastoupil 6. srpna roku 1935 k onemocnělému děkanovi Dominiku Šandovi. Ten zemřel 20. dubna 1937 a Johann Thema byl jmenován farním administrátorem jako Šandův nástupce. V následujícím roce 1938 zažil Thema ve své farnosti napjaté vztahy mezi Němci a Čechy před příchodem německé armády. Zvláště ho už v prvních měsících roku 1939 zasáhlo "zestátnění" (to už byl Vimperk součástí nacistické "Říše" - pozn. překl.) teprve dva roky předtím (tj. ještě za Československé republiky - pozn. překl.) nově postavené dívčí měšťanské školy v péči ženského řádu boromejek, které byly 16. července téhož roku 1939 všechny propuštěny z učitelských služeb. Dne 15. května 1940 mu sdělil úřad landráta jemu samotnému zákaz výkonu učitelské činnosti, poněvadž poznamenal ohledně nástěnky v jedné ze školních tříd s textem "Unser Hass gehört den Engländern" (tj. "Naše nenávist náleží Angličanům" - pozn. překl.) v hodině věnované příběhu milosrdného Samaritána: "Die Aufschrift der Wandzeitung gilt für uns nicht." (tj. "Ten nápis na nástěnce pro nás neplatí." - pozn. překl.) Byl to vůbec prvý zákaz výkonu učitelské činnosti v tzv. "sudetské říšské župě" (v originále "Sudetengau", tady jde ovšem o omyl: Vimperk, přičleněný roku 1938 k tzv. "stranické" župě /"stranické" a "říšské" župy byly rozlišovány/ Bavorská Východní Marka /Parteigau Bayerische Ostmark, od roku 1942 Parteigau Bayreuth/, nikdy na rozdíl od okresu Horšovský Týn a samotného Ronšperka k "Reichsgau Sudetenland" nenáležel - pozn. překl.).
V létě 1940 se stal Thema farářem v Ronšperku blízké Šitboři (v originále "im benachbarten Schüttwa" - pozn. překl.), kde ho 15. února roku 1941 zatklo gestapo. Jeden "přítel" gestapu udal, že Thema poslouchá vatikánský rozhlas. Tím přítelem byl Themův spolubratr Johann Welsch, jeho kněžský následovník v Ronšperku. Ten po připojení "sudetských" území k Říši přišel sem z Nizozemí, kde byl duchovním v amsterodamském přístavu. Jako člen jednoho národně socialistického uskupení se přihlásil k duchovenské službě v Sudetech (v originále "im Sudetenland" - pozn. překl.). Poněvadž se ovšem zdráhal proti Themovi vypovídat před soudem, nebyl Thema "řádně" odsouzen, nýbrž byl dne 11. července 1941 přikázán "k převýchově" do koncentračního tábora Dachau. Dostal tam vězeňské číslo 26 665. Jeho matka, která s ním bydlela na faře, byla poslána do nacistického lágru Ravensbrück, jeho bratr Alois, vedoucí děkanátu ve Vimperku, s ním do Dachau.
Po svém propuštění dne 23. března 1945 převzal Thema opětovně "svou" někdejší farnost Ronšperk (až v roce 1948 bylo město úředně přejmenováno na Poběžovice). Tady v Poběžovicích zůstal až do roku 1953, kdy byl přeložen dál do vnitrozemí (do farnosti Horšice v okr. Plzeň-jih). Důvodem přeložení byla, jak sám později vypravoval, skutečnost, že, jak se rozneslo, slavil se školními dětmi v kostele Boží Tělo. V roce 1966 opustil na vlastní žádost Československo (tehdy už to ovšem byla tzv. "Československá socialistická republika" - pozn. překl.), poněvadž ve stáří 60 let mu byl odňat státní souhlas k výkonu kněžského povolání.
Někdejší kněz a tehdejší československý ministr zdravotnictví Josef Plojhar (exkomunikován byl jako římskokatolický kněz hned několikrát, viz k tomu podrobněji Wikipedia - pozn. překl.), který Themu znal z koncentračního tábora v Dachau a náhodně ho jednou v Praze potkal, mu ohledně vystěhování z republiky pomohl. Thema se dostal do pasovské diecéze (v originále "in die Diözese Passau" - pozn. překl.), aby byl nablíž domovu, byl tam inkardinován (tj. začlenen, viz Wikipedia, podle kanonického práva musejí být inkardinováni všichni duchovní - pozn. překl.) a převzal dne 21. listopadu 1966 farnost Thalberg v obci Wegscheid při hranici s Čechami.
Po vyhnání Němců z Ronšperka v roce 1946 udržoval písemný kontakt s řadou krajanů. Když se pak ocitl v Německu, účastnil se pravidelně setkání Ronšperských v bádensko-württemberském městě Schwäbisch Gmünd a slavil s nimi mši svatou. Dne 31. března 1983 zcela náhle skonal a byl v Thalbergu pochován.
Josef Hüttl byl posledním německým arciděkanem v Horšovském Týně. Narodil se 1. března 1908 ve Starém Sedle v sousedním okrese Tachov (v originále "in Altsattel im Nachbarkreis Tachau" - pozn. překl.) a 29. června 1932 byl v Praze vysvěcen na kněze. Jako kaplan působil ve Falknově (v originále "in Falkenau", rozuměj dnešní Sokolov - pozn. překl.), ve Valči v tehdejším okr. Žlutice (v originále "Waltsch/Kreis Luditz" - pozn. překl.) a v krušnohorských Nových Hamrech, tehdejší okr. Nejdek (v originále "Neuhammer/Kreis Neudek im Erzgebirge" - pozn. překl.). Arciděkanem v Horšovském Týně se stal po rezignaci Msgre Leopolda Klimy dne 4. dubna 1942.
Pro sabotáž nařízení ze strany gestapa byl na své jmeniny dne 19. března 1943 vzat do "ochranné vazby" (v originále "in ,Schutzhaft'"- pozn. překl.). Měl totiž umožnit navzdory gestapáckému zákazu, aby byl v čele pohřebního průvodu jednoho sociálního demokrata na přání jeho příbuzných nesen kříž. Nato byl dne 9. července téhož roku přemístěn do koncentračního tábora v Dachau, kde dostal přiděleno číslo 49 611. Dne 6. dubna 1945 odtud vyšel "na svobodu" a bylo mu zároveň zakázáno působení hned v pěti župách (americkou armádou byl tento nacistický lágr osvobozen 13 dnů nato 29. dubna téhož roku - pozn. překl.). Po vyhnání z Československa působil v řezenské diecézi (v originále "in er Diözese Regensburg" - pozn. překl.): v obcích Dünzling (dnes místní část městyse Bad Abbach v dolnobavorském okrese Kelheim - pozn. překl.) a Irlbach (dolnobavorský zemský okres Straubing-Bogen - pozn. překl.). Zemřel v Řezně 8. dubna roku 1997. Místo posledního odpočinku nalezl v kněžském hrobě na hřbitově Sankt Michael ve Straubingu.
Také arciděkan Leopold Klima byl nějaký čas vězněm koncentračního tábora v Dachau. Byl propuštěn počátkem roku 1942, ale hned po skončení války vykázán ze země pobytu. Rezignoval proto na funkci arciděkana v Horšovském Týně a odešel do řezenské diecéze, kde se stal farářem v Neukirchen beim Heiligen Blut. Na jeho tamním náhrobku stojí psáno:
Msgr. Leopold Klima
Päpstl. Geheimkammerer,
Bischöfl. Konsistorialrat u. Notar,
Erzdechant von Bischofteinitz,
Kommorant in Neukirchen b. Hl. Blut
*10. 11. 1882 in Rothenbaum,
†18. 5. 1955 in Neukirchen b. Hl. Blut
("Kommorant" je výraz, označující duchovního usedlého na nějakém místě, aniž by tam měl povinnost vykonávat kněžskou službu - pozn. překl.)
Také jiní faráři měli problémy s národně socialistickým režimem. Farář Karl Dussl se ocitl nějaký čas ve vězení a byl pak vykázán ze země, takže byl nucen přesídlit do jiné "župy", což se tehdy nepohodlným osobám hojně stávalo.
Narodil se 4. dubna roku 1909 v Hoře Svatého Václava (v originále "in Berg" - pozn. překl.) čp. 9. Poté, co vychodil obecnou školu ve svém rodišti, navštěvoval měšťanku v Ronšperku. Maturitu složil na humanistickém německém gymnáziu v Českém Krumlově (v originále "in Krummau" - pozn. překl.) a vstoupil následně do kněžského semináře v Českých Budějovicích, kde byl 27. června roku 1937 vysvěcen na kněze. Působil jako kaplan ve Volarech (v originále "in Wallern'"- pozn. překl.) a farní administrátor v Záhvozdí a Pěkné (v originále "in Hintring-Schönau"- pozn. překl.), načež se stal farářem v Kunžvartu (v originále "in Kuschwarda"- pozn. překl.). Tady byl pro kritická vyjádření vůči režimu dne 6. prosince 1941 zatčen a byl do 8. dubna 1942 vězněn ve Volarech a v Pasově. V pasovské diecézi byl po válce farářem v Eggstetten (dnes část města Simbach am Inn - pozn. překl.), v obci Dorfbach (od roku 1972 část městyse Ortenburg) a v městečku Marktl am Inn (což je rodiště papeže Benedikta XVI. - pozn. překl.). Poslední jeho farností byl Fürstenstein-Nammering (Nammering s kostelem sv. Floriana je částí obce Fürstenstein - pozn. překl.). Tady odešel 1. září roku 1975 ze zdravotních důvodů na penzi. Zemřel roku 1980.
Na tomto místě nutno připomenout, že i další Ronšperští byli označeni za nepřátele národního socialismu a dostali se proto do koncentračních táborů. Andreas Wolf, předseda místní organizace německé sociální demokracie (DSAP) v Ronšperku a Franz Breitfelder, její tajemník, byli hned po připojení "sudetských" území k "Říši" v říjnu 1938 uvrženi do koncentračního tábora v Dachau. Breitferlder byl po několika měsících opět propuštěn, což mu později, jak mi vyprávěl jeho pravnuk, měl za zlé a neuznali ho za "antifašistu".
Také komunista Wiesner, který často fungoval jako rozhodčí našich zápasů v kopané, byl poslán do koncentračního tábora, odkud se do Ronšperka vrátila jen urna s jeho popelem.
V roce 1943 byl i kolář a malorolník Felix Wenzel, do roku 1918 jediný Čech v Ronšperku, dopraven do koncentračního tábora (Šárka Roldánová ho ve své bakalářské práci na Univerzitě Karlově v Praze pod názvem "Zaniklá židovská náboženská obec v Poběžovicích 1850-1950" /2010/ jmenuje na s. 66 mezi téměř 40 židovskými obětmi z Ronšperka v letech 1939-1945 - pozn. překl.). Také on se nevrátil nikdy nazpět.

Sudetendeutsche Zeitung, 2016, č. 44, s. 17

Věž hradu Starý Herštejn má být restaurována

Na seznamu hradů a zámků západních Čech nacházíme v dnešním okrese Plzeň vedle Horšovského Týna a Poběžovic také zříceninu hradu Starý Herštejn (v originále "neben Bischofteinitz und Rosperg auch die Burgruine Hirschstein" - pozn. překl.). Leží sotva dvs kilometry na jihozápad od Vranova (v originále "Frohnau /Vranov/" - pozn. překl.) na stejnojmenném vrchu vysokém 878 metrů nad prameništěm řeky Pivoňka (v originále "Piwonka" - pozn. překl.). Ke zřícenině vede značená turistická stezka z Vranova.
Před deseti lety se započalo s archeologickými vykopávkami. Vedle zbytků zdí zůstala zčásti zachována toliko válcová věž. Druhá stávala na protilehlém konci skaliska, spojena s touto úzkým palácem, tj. hlavní obytnou budovou hradu (která byla jako na většině jiných hradů vícepatrová se sálem v prvním patře), a opatřena přitom padacím mostem. Opevnění doplňovaly dva terasovité příkopy a hradební zdi.
Plánována je renovace hradní ruiny. Věž má být rekonstruována a opatřena vyhlídkovou plošinou. Hrad Starý Herštejn dominuje kraji při hranici. Vsi na české straně byly ovšem po roce 1945 zničeny.
Starý Herštejn vykazuje nápadnou podobnost s nedalekým bavorským hradem Reichenstein při městě Schönsee. Oba hrady se připomínají v době česko-bavorské války za vlády krále Přemysla Otakara II. (1253-1278).
Podle pověsti hrad založil už v roce 791 Radibold von Egmont, praotec rodu Elsenberg (viz Franz Alexander Heber v díle "Böhmens Burgen, Vesten und Bergschlösser" z roku 1844 - pozn. překl.). Listinně je tento kdysi královský hrad zmíněn poprvé roku 1272 jako majetek rytíře Protivce z Herštejna. V roce 1328 přešel do vlastnictví falckrabat na Rýně (viz blíže o nich Wikipedia - pozn. překl.), pak ho získal český král Jan Lucemburský, který ho roku 1331 prodal pražskému biskupovi Janu IV. z Dražic. Dne 17. května 1421 dobyli Starý Herštejn a klášter Pivoň husité.
Po roce 1437 se stal pánem hradu, 1459 pak i toho ronšperského Dobrohost z Ronšperka. Jeho syn Zdeněk Dobrohost z Ronšperka (i v originále takto česky - pozn. překl.) byl proslulým loupeživým rytířem a využíval Starý Herštejn ke svým výpravám, plenícím okolí. Oddíly českého krále Vladislava Jagellonského (v originále "Vladislav II." - pozn. překl.) z pověření nejvyššího purkrabího (v originále "im Auftrag des Landesverwesers" - pozn. překl.) Zdeňka Lva z Rožmitálu hrad dobyly a rozbořily. Loupeživý rytíř Zdeněk Dobrohost dokázal uprchnout na bavorský hrad Flossenbürg, nikdy se však už zpátky nevrátil. Starý Herštejn se stal zříceninou.
Dnes je na ní možno spatřit zbytky hradebních zdí, příkopu a bergfritu (v originále "Reste des Bergfrieds", útočištná věž bývala v češtině zvána i "nebojsa" - pozn. překl.).
Mnozí z nás pokročilejšího věku z okolí Starého Herštejna podnikli ve svém mládí výlet k této romantické ruině, ačkoli tehdy taková podrobná turistická informace nebyla zvlášť dostupná.

Sudetendeutsche Zeitung, 2016, č. 41, s. 17

Spisovatel Bernhard Setzwein, zastoupený i samostatně na webových stranách Kohoutího kříže, píše o šestnáctiletém Franzi Bauerovi, synu jednoho ševce a malorolníka (Setzwein užívá označení "Kleinökonom", na archu sčítání lidu z roku 1921 pro dnes už nestojící dům čp. 81 v Mariengasse nacházím Franze Bauera "staršího", *4. července 1902 v Ronšperku, ještě jako ševcovského učně, bydlícího u svých rodičů, tj. sluhy zdejšího poštovního úřadu Antona Bauera, *24. září 1876 v Ronšperku, †24. září 1942 tamtéž v den svých 66. narozenin, a jeho ženy Anny, *10. dubna 1872 rovněž v Ronšperku) z ronšperské Mariengasse (i dnešní Mariánské ulice), jako jedné z obětí poválečného vyhnání místních Němců (viz Das kleine Böhmerwald-Städtchen Ronsperg als Schauplatz eines faszinierenden Familienromans aus der Mitte Europas). Vracel se sem dnes ovšem, narozený v Ronšperku dne 23. června roku 1930, jako mnozí po politickém obratu v roce 1989 znovu a znovu, on pak obzvláště i předtím spoustou textů na stránkách ústředního krajanského listu v jeho pravidelné příloze "Heimatbote für den Kreis Bischofteinitz". Jeho podobenka na mě v barevné reprodukci shlíží z webové adresy Wiki.BNB-Bemberg, odkud se dovídáme, že byl ředitelem (Oberstudiendirektor) gymnázia Franze Ludwiga (Franz Ludwig von Erthal /1730-1795/ byl bamberským knížetem biskupem v osvícenské době, kdy razil proslulé heslo, že "kníže je tu pro lid, nikoli snad lid pro knížete") v bavorském městě Bamberku od roku 1982 do roku 1994. Ve svém rodišti navštěvoval obecnou a měšťanskou školu, v letech 1943-1945 "Oberschule", jak znělo za nacistických dob označení gymnázia, v Horšovském Týně. Dne 8. května 1946, tj. na den přesně rok po kapitulaci nacistického Německa, se museli všichni ronšperští Němci, určení k odsunu, shromáždit v sále dodnes fungujícího hotelu Hubertus a v dobytčích vagonech zamířit vlakem z Holýšova přes Domažlice na Furth im Walde, prvou bavorskou mezistanici vyhnání. Přes Augsburg a Lauingen se rodina Bauerova ocitla na osamělém statku blízko švábské obce Mödingen, poněvadž se tamní sedlák zřejmě domníval, že Franz a jeho tři sestry by se mohli stát čtyřmi dobře použitelnými pracovními silami. Statkář se prý bez okolků v naprostém nepochopení situace příchozích zeptal: "Warum seid ihr aber auch davongelaufen von dort drüben? (tj. Pročpak sem ale vůbec odtamtud utíkáte?"). Označení "Vertriebene" (tj. "vyhnanci") bylo také Američany z politické "korektnosti" zapovězeno a nahrazovaly ho výrazy "Ausgewiesene" (tj. "vypovězení") či přímo "Flüchtlinge" (tj. "uprclíci"). Franz Bauer maturoval dvacetiletý v roce 1950 na gymnáziu v Dillingen an der Donau. V Erlangen a v Mnichově studoval pak klasické jazyky, historii a filosofii, pedagogické vzdělání si doplnil na "Starém gymnáziu" ("Altes Gymnasium", dnes "Albertus-Magnus-Gymnasium") v Řezně. Na zmíněném už bamberském "Novém Gymnáziu" ("Neues Gymnasium", od roku 1965 "Franz-Ludwig-Gymnasium") učil od prosince roku 1958. Po osmdesátce nebyly jeho návštěvy Ronšperku ovšem už tak časté. Za jedné z nich zachytila tehdy už šestaosmdesátiletého Franze Bauera kniha "Einen Moment bitte! Oder zwei?" s podtitulem "Begegnungen über die bayerisch-böhmische Grenze" a texty i fotografiemi Johannese M. Haslingera, Herberta Pöhnla a Bernharda Setzweina(tady se na s. 48 píše o tom, že se Franz Bauer narodil "in der Familie des Schuhmachers und Kleinlandswirts" , vydaná nakladatelstvím Friedrich Pustet v roce 2016, stojícího v sále poběžovického hotelu Hubertus na už také zmíněné Mariánské ulici se slovy:
Zde v tomto sále jsem poprvé viděl divadelní kus. Byl to Nestroyův Lumpacivagabundus. Tady jsem zažíval především kino, byl to nejen třeba "Quax, der Bruchpilot" (film režiséra Kurta Hoffmanna v hlavní roli s Heinzem Rühmannem, při českém uvedení "Pilot bez bázně a hany" - pozn. překl.), také mnoho jiných filmů čtyřicátých let, a tak byli Heinz Rühmann (žil v letech 1902-1994 - pozn. překl.), Willy Birgel (žil v letech 1891-1973 - pozn. překl.), oba Hörbigerové (byli to Attila /1896-1987/ a Paul /1894-1981/ Hörbigerovi - pozn. překl.) či Hans Moser (žil v letech 1880-1964 - pozn. překl.) byli filmovými hrdiny mého raného mládí (byl to věk deseti let a víc - pozn. překl.). Zvláštnímu uctívání se u mě těšila Paula Wessely (žila v letech 1907-2000 - pozn. překl.).
A potom zakrouží můj pohled týmž sálem, aby si vyvolal datum 8. května 1946, kdy v něm stála nahromaděna naše jediná zavazadla (v originále "unsere Habseligkeiten", doslova "krámy, bezcenné věci, všechno, co nám zbylo" - pozn. překl.). Za oponou vlevo od jeviště jsme byli odvšivováni. Z mé peněženky vytřepal český "revoluční gardista" poslední koruny a haléře. Tak je i náš bolestiplný odchod z Ronšperka spojen se sálem hotelu Hubertus.
- - - - -
* Poběžovice / Horšovský Týn
obrazová přílohaobrazová příloha další stranadalší strana

(c) Jihočeská vědecká knihovna 2001-2018
Licence Creative Commons
Kohoutí kříž, autor překladů a českých textů Jan Mareš, elektronická verze Ivo Kareš, podléhá licenci
Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česko