Helmut Zöpfl

V jednom listopadovém čísle měsíčníku prachatických Němců Böhmerwäldler Heimatbrief vyšla i tato nářeční báseň, která sice nepochází od šumavského autora, ukazuje však, jak kmenově příbuzná českobavorská mentalita, příznačná mimo jiné realistickým pocitem života s příměsí zdravého cynismu, jakož i jistou příměsí neodčinitelného humoru, přítomného jak v bavorském nářečí, tak v české lidové mluvě, nachází i v poválečné bavorské literatuře své bezesporu hodnotné vyjádření. Šumavští Němci mluvili povětšinou tím bavorským dialektem, který dovedlo k básnické funkci několik autorů nejen vysloveně šumavských. Prof. PhDr. Helmut Zöpfl, pedagog činný na mnichovské Ludwig-Maxmilianově univerzitě a zároveň nářeční básník - vydal několik svých knih, jednu dokonce s Gerhardem Goepfertem, v Rosenheimu, kde žije i naše česká katolická exilová básnířka Gertruda Gruberová-Goepfertová - je jedním z nich. Narodil se 25. listopadu 1937 v Mnichově a získal si jméno v odborných kruzích několika pedagogickými spisy. Vedle sbírek nářeční poezie je však navíc spolu s bavorským ministrem kultu i pořadatelem sborníku Heimat heute (Rosenheimer Verlagshaus 1989, 167 s.). Tématem příspěvků širokého okruhu osobností je v něm dnešní pojetí pojmu domov. Zöpfl sám uvádí čl. 131, odstavec 3 ústavy Svobodného bavorského státu, který přijal zvláště šumavské vyhnance za takzvaný "čtvrtý bavorský kmen", kde se praví: Nové generace mají být vychovávány v duchu demokracie, v lásce k bavorské vlasti a k německému národu ve smyslu smíření se všemi, především pak okolními národy. Zöpfl, aktivně činný i politicky v bavorské CSU, klade už s ohledem na své odborné zaměření důraz vždy na pedagogickou sílu literatury, která tak ve své nejen šumavské větvi vústila po válce právě v Bavorsku do svobody, nikdy nezapomínající na kořeny domova. Prorůstá a přerůstá hranice, snad opravdu čím dál tenčeji členící evropskou vlast regionů.

Abgesang	Vodzpíváno
De Luft schmeckt nach verwelkter Sonna, as Land stirbt nei in d' Winterruah. Der Sommer is ins Gestern zronna. As Jahr hinkt müad seim Ende zua. Scho spreizn d' Bäum wia tote Finger de kahlen Äst in Nebl weit. Koan Vogel hörst no wo jetzt singa. Ganz lautlos tropft die Einsamkeit. Tot fliaßt der Fluss durch tote Felder. Kalt druckt der Himme grau und schwer auf dunkle winternahe Wälder. A Rauch riacht traurig-fern woher.	Povětří cejtit jak by vadlo, země se k spaní přistrojí. Do včerejška nám leto spadlo. Belhá se rok, je po boji. Strom natahuje větve holý jak ztuhlý prsty do psoty. Nepípne ptáček po vůkolí. Až krápe z vší tý samoty. Přes mrtvý pole řeka teče. A těžký, šedý nebesa na hory lehly, táhne večer se mhou a zimou vod lesa.
Böhmerwäldler Heimatbrief, 1991, s. 526