Úvod Úvod Studie Obsah Obsah Najít Poslat email TOPlist

RUDOLF WITZANY

Deutsche Weihnacht* Německé Vánoce

Der Alltag schläft… Wir rücken eng zusammen.
Durchs Land geht stumm die deutsche Weihenacht.
In allen Herzen ist gleich stillen Flammen
Ein zages, stummes Hoffen aufgewacht.

Durch alle geht ein gläubig scheues Sehnen,
Wie durch ein Ährenfeld das Rauschen weht,
Kein Wort des Jubels… Doch auch keine Tränen.
Nur stumm ein Händefalten… Ein Gebet.

Herr, lass doch auch die Ärmsten, Schwächsten heute
Die starke Mauer der Gemeinschaft sehn.
Herr, lass durchs Land im hellen Festgeläute
Nur einen Funken deiner Allmacht gehn.

Kein Sturm vermag den Glauben zu verscheuchen,
Dass unter Schnee und Eis die Saat erprießt. -
Wir wolln einander still die Hände reichen
Und denken, dass heut deutsche Weihnacht ist.

Všední den spí… Jsme spolu kolem kamen.
Zas krajem jdou německé Vánoce.
Do houfu, srdce! A v nich tichý plamen
naději němou křísí po roce.

Ta srdce plachá touha neomrzí,
jako by v poli šuměl všechen klas
tak beze slov… A také žádné slzy:
jen ruce sepnout… modlitby je čas.

Pane, dej chudým dnes přistoupit k Tvému stolu
vespolnost cítit, jež se zmocní všech.
Zní jasem zvony v svátečním hlaholu,
zásvit Tvé síly sestoupit v nich nech.

Tu víru žádný útok nerozhlodá,
pod sněhy vzklíčí, nespálí ji mráz. –
Chceme si dnes navzájem ruce podat:
německých Vánoc poslechnout tak hlas.

Na s. 47 jednoho vydání románu Der Bauer von Rauhenschlag (dnes se ta osada v titulu zmíněná jmenuje česky Chlupatá Ves) z roku 1937 (už v roce 1936 ho vydalo karlovarské a "lipské" nakladatelství Adam Kraft - Karlsbad-Drahowitz und Leipzig, a to i v rámci "knižního klubu" Sudetendeutscher Bücherbund, roku 1937 pak vyšla kniha jako "licence prvního vydání" nákladem Büchergilde Gutenberg přímo v Berlíně) figuruje i tato báseň, vyjadřující očekávání čehosi, co se věru mělo zvrátit ve svůj protiklad.

Ritter Jörg am Hradschin Rytíř Jiří na Hradčanech

Heut sind wir dort, wo unsre Träumen waren,
Als schmerzhaft uns die Not in Ketten schlug.
Und Erde jubelt, die seit zwanzig Jahren
Die Fessel unsres tiefsten Leides trug.
Wir treten betend vor dem Heiligtume,
Des Reiches Dom, zum Schwurbekenntnis an.
Da blüht ein jedes Herz gleich einer Blume,
Und nicht ein Opfer ist umsonst getan.

Dnes stojíme, kde sny se naplnily,
snili jsme je dvacet let v řetězech.
I zem slaví, pokud jí síly zbyly,
trpěla s námi, hluboká jak vzdech.
V modlitbách vstupujeme do svatyně,
do dómu, věrnost Říši přísahat.
A srdce kvete jako o hostině,
všech obětí tu cítíš náhle řád.

1938

P.S. Báseň, vzniklá osudného roku 1938, v antologii Die Stadt am Strom z roku 1941 na s. 57 má mimochodem už znění úplně jiné, je zajímavým dokladem sudetoněmeckého zemského cítění v nepravou chvíli, totiž v okamžiku odtržení od Čech a "návratu do Říše", té nacistické ovšem. Ta chvíle byla jen předehrou všeho, co následovalo, nač zahynul i autor té básně: Svatý Jiří, ty víš.

Trösterin Heimat Země utěšitelka

Dort,wo die alten Bäume schweigend träumen,
den Stürmen ragend trotzen, Jahr um Jahr,
Wo dunkle Wälder helle Matten säumen,
Ist noch die Heimat, wie sie früher war.

Mag manches Bild auch blassen und verwehen,
Zerstieben vor des Schicksals hartem Tritt -
Das Bild der blauen, friedvoll stillen Höhen
Geht auch im fremden Land getreulich mit.

Ich trage auch noch auf den fernsten Wegen
Das Bild der Heimat überall in mir.
Und unter leidumbrausten Schicksalschlägen
Such immer, Heimat, ich den Weg zu dir.

Tam, kde dál v snění mlčí staré lesy
navzdory bouřím kde sen trvá živ,
lem hvozdu luka vroubí pod nebesy,
je ještě země, jaká byla dřív.

Obrazy zajdou, barvy na nich blednou,
pod drsným dechem času pominou -
to, co mně rodné vrchy daly jednou,
jde nadál věrně se mnou cizinou.

Kdekoli byl jsem, zemi milovanou
jsem ve svém nitru dosud uchoval.
Nezdolán mnohou osudovou ranou
k domovu cestu hledám stále dál.

Glaube und Heimat, 1969, s. 763

Das verlorene Haus Ztracený dům

Sonnenkringel auf den Birnbaumzweigen;
Aus dem Schornstein wölkt es fahl empor.
Auf dem Hügel die Kastanien neigen
ihre Kronen. Und ich steh beim Tor:

Breite Fliesen, alt und augetreten.
Und die Tauben sitzen auf dem Dach.
Aber wie wenn Schleier mir das Bild verwehten,
wird Vergessenes im Geschauten wach.

Dort der Garten, den der Vater baute,
mit dem hohen, festgefügten Zaun,
wo er oftmals nach dem Himmel schaute,
wenn er ging die Beete zu beschaun.

Und die Hütte, draus die Bienen schwärmten,
dass ums Haus ihr helles Summen war;
wenn die Blüten sich im Frühlingen wärmten,
wuchsen Baum und Strauch ins reife Jahr.

Hier die Stube mit dem Fensterrahmen,
braun und alt. Schier sind die Scheiben blind.
Wo wir schreiend in das Leben kamen -
in der Mauern war ich einmal Kind.

Dort der Kirschbaum, drauf ich oft gesessen,
wenn der Sommer überm Hause war.
Da die Balken, dran ich mich gemessen,
wie ich mählich wuchs von Jahr

Heute bröckelt es von fahlen Wänden.
Fremden Menschen treten durch das Tor.
Und ich fühl den Zaun vor meinen Händen,
und ich stehe wie gebannt davor.

Alles anders, wie es einst gewesen;
Kinderland, entzaubert und zerstört.
Wie der Garten, wo heut Unkrautbesen
üppig wuchern, der einst uns gehört.

Sonnenleuchten auf den Zweigen tanzte;
Licht, das strahlend überm Hause lag.
Doch die Bäume, die der Vater pflanzte,
Ragen stark und ruhig in den Tag.

Slunce starou hrušeň obkružuje,
komín dýmá celý uhřátý.
Kaštanová alej z města pluje
k nebi. Stojím doma před vraty.

Proč je kámen prahu vyšlapaný
vrkají holubi na střeše.
Obraz šlářem času zastíraný
vyvstane mi živý k útěše.

Starý sad, který sám otec hradil
pevným plotem pěkně zvysoka,
vzhůru hleděl a s nebem se radil,
kolik urodí se do roka.

Úl, z něhož se nesly včelí roje
kolem domu v jasném ohlasu;
jarních květů něžné nepokoje,
jeseň, zralá jenom pro krásu.

Komoro, tvá okna začernala,
osleplá okna spí tu za světem.
Tady nade mnou se matka radovala,
v těch zdech byl jsem kdysi dítětem.

Tamta třešeň, již jsem očesával
obkročmo v koruně široké.
Trám stodoly, kde já sám načrtával,
jak rostl jsem tu rok za rokem.

Teď se kolem omšelé zdi drolí,
cizí lidé vrata míjejí.
Plaňky plotu svírám, ruce bolí,
zázraky se ale nedějí.

Změnilo se všechno, jak tu bylo;
říši dětství plevel zarůstá.
Jako zahrada, kde zlu se zalíbilo,
všechno zplanělo a bují do pusta.

Jen to slunce stojí nad větvemi;
světlo dává tomu domu dál.
Pevný strom, co otec vsadil v zemi,
šumí před domem. Rod vytrval.

Rudolf Witzany se narodil 6. května 1911 v Nových Hradech (Gratzen). Báseň Ztracený dům, která pochází z jeho pozůstalosti, věnoval rodné myslivně Nehammerhof (Anton Teichl jmenuje tento buquoyský majetek i Neuhammerhof - dnes v těch místech stojí objekt Policie České republiky, panelová novostavba ze sklonku totalitního komunizmu, zděděná po předchozí Pohraniční stráži). Vystudoval technické učiliště v Ústí nad Labem a v Děčíně-Podmoklech (Bodenbach). Tam byl pak i redaktorem, posléze i v Duchcově a v Praze. Je autorem románu Der Bauer von Rauhenschlag (1937), po němž následovala sbírka Ritter Jörg am Hradschin (1938) a další román Die gefesselte Stadt (1938). Roku 1939 vydal svazek povídek Die heimliche Not a rok nato deníkovou prózu Der Freiheit Mutter war die Not. Poslední jeho román nese název Das seltsame Leben (1941) a pak už jen novela Der Bauernrebell (1942) a hra Das Urteil z téhož roku svědčí o intenzitě, s níž se zapojil právě za války do literárního života. Právě válka se mu však stala i osudem vlastním - padl 15. ledna 1945 na východní frontě.
- - - - -
* Nové Hrady / Chlupatá Ves
obrazová přílohaobrazová příloha další stranadalší strana

(c) Jihočeská vědecká knihovna 2001-2014
Licence Creative Commons
Kohoutí kříž, autor překladů a českých textů Jan Mareš, elektronická verze Ivo Kareš, podléhá licenci
Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česko