Gertrude Urzidilová

P.S. Báseň byla napsána brzy po manželově smrti.

Narodila se 20. července 1898 v Golčově Jeníkově, kde je také, ačkoli zemřela 12. června 1977 v New Yorku, pochována na zdejším židovském hřbitově. O deset let dříve než ona se v Jeníkově (Goltsch-Jenikau) narodil i její bratr Friedrich (Bedřich) Thieberger, pozdější "Kafkův učitel hebrejštiny", jak připomínají četné práce o Franzi Kafkovi, především pak autor významných prací o židovské filosofii a historii, který zemřel roku 1958 v Jeruzalémě. Otcem obou byl rabín a učitel židovského náboženství "Professor Dr. Karl Thieberger", jak se dočítám z kopie německy psaného dopisu Johannese Urzidila Gerhardu Trappovi ze 13. dubna 1964, kde píše i se situační kresbou o domě, v němž nalezl svou budoucí ženu, tato slova: "Ben Gavrielův román Dům v Kaprové ulici (Das Haus in der Karpfengasse) se týká domu s adresou Kaprová (i tu čárku nad a tam Urzidil ke strojopisu vlastnoručně přičinil - pozn. překl) číslo 32 (druhé číslo 13) v Praze I., Staré Město, pár kroků od Staroměstské radnice. V tomto domě bydlela rodina mé ženy (profesor Dr. Karl Thieberger) po mnoho let. Poznal jsem ji tam (1918 - tento letopočet připsal Urzidil s hvězdičkou in margine dopisu - pozn. překl) a ostatně jsem tam poznal i samotného Ben Gavriela, který se s rodinou Thiebergerovou přátelil a který teď žije už od dvacátých let v Jeruzalémě." Připomeňme i skutečnost, že podle Ben Gavrielova románu vznikl roku 1963 v produkci Independent Film GmbH Berlin stejnojmenný snímek režiéra Kurta Hoffmanna, vyznamenaný na Berlinale 1965 Zlatým filmovým pásem (Spolkovou cenou) za scénář, režii, nejlepší herecký výkon Jany Brejchové a hudbu Zdeňka Lišky. Báseň o New Yorku, připojená k Waldsteinovu nekrologu na stránkách čtvrtletníku Sudetenland, končí zvláštním doznáním stesku po věcech starých, ta druhá pak z obou básní, nápadně si mimochodem podobných závěrečným motivem smíru a otištěná v listě Prager Abendblatt s podtitulem "Zum Sterbetag des Dichters am 28. Jänner" (na výstřižku, který je dnes součástí expozice ve Stifterově rodném domě v Horní Plané, chybí bohužel alespoň vročení), dokazuje nad jiné výmluvně, nakolik byla Urzidilova žena, o níž je zmínka už v materiálu o něm a která ho i přežila - viz její posmrtně už také zveřejněný článek o "kvadratuře Pražského kruhu" v revui Literatur und Kritik z roku 1985 -- součástí doslova "šumavského" světa, vymezeného Stifterovým vlivem. Jürgen Serke ji ve své knize Böhmische Dörfer označuje už k datu svatby s Urzidilem roku 1922 jako "Lyrikerin" a ve ctihodné instituci Deutsches Literaturarchiv v Marbachu je její pozůstalost včetně lyrických básní uložena k manželově.

O šest a půl roku přežila svého životního druha, básníka Johannese Urzidila, než skonala ve svém americkém domově v Richmond Hill, jednom z jižních předměstí New Yorku. Na otázku, zda jí její byt po manželově smrti nepřipadá příliš velký v prázdnotě po něm, odpověděla: Naopak, mnohem stísněnější; to on jej činil prostorným a větším. Tak vždy stála ve stínu svého milovaného a obdivovaného muže - a sama přitom byla básnířkou jemně lyrického citu.
Otec Gertrude Urzidilové, rozené Thiebergerové, přišel jako židovský rabín do Prahy z Golčova Jeníkova (víme, že se jinak narodil v Haliči roku 1858 a zemřel v Praze v témže roce 1918, kdy se jeho dcera Gertrude seznámila se svým budoucím manželem - pozn. překl.), "einem jener verschlafenen böhmischen Dörfer, die sich damals durch eine kleine, aber kompakte jüdische Gemeinde auszeichneten ("jedné z těch ospalých českých venkovských obcí, které se kdysi vyznačovaly malou, ale kompaktní židovskou komunitou")". Tak se píše v nekrologu Nelly Engelové, která zemřela v Londýně podivným řízením osudu téhož dne jako její sestra Gertrude. Obě měly už jako mladé dívky literární ambice. Znaly a uctívaly Franze Kafku, jehož učil hebrejštině jejich bratr Friedrich (v textu je omylem uvedeno Robert - pozn. překl.) Thieberger (1888-1958), později významný náboženský filosof.
Roku 1922 se Gertrude provdala za Urzidila, který byl v okruhu pražských německých autorů ve styku s Werfelem, Kafkou a Brodem a roku 1924 po Kafkově smrti mluvil i na jedné tryzně konané k jeho památce.
Bylo to v roce 1939, kdy se manželský pár Urzidilových vydal na strastiplnou cestu do ciziny, která vedla přes Itálii a Anglii až do New Yorku. Tam se musili protloukat prvními těžkými lety, než básníkův hlas dostihl přes moře jeho krajany, stejně jako on postižené vyhnáním z domova, ve kterých nalezl vděčnou čtenářskou obec.
Teď provázela Gertrude Urzidilová svého muže na přednáškových turné Evropou, po jeho smrti sem přijela ještě po dvakráte, aby vyprávěla o Praze svých mladých let a také o Kafkovi či aby četla z prací svého muže, naposledy vůbec pak na podzim 1975 spolu se sestrou Nelly, která se už od první světové války horlivě podílela na sionistickém hnutí. Bylo to tenkrát v Mnichově nezapomenutelné setkání s oběma dámami starorakouského šarmu, kde se dalo nad společným osudem, společnými kořeny a společnými ideály dojít k srdečnému souladu duší, jak to našlo i svůj výraz v pohnutých slovech díků paní Nelly Engelové. Paní Gertrude stačila ještě zažít pocit radosti a zadostiučinění nad publikací Urzidilova křesťanského osobního kréda právě na stránkách tohoto časopisu (v čísle 2 ročníku 1976) a psala v posledním svém dopise o pobytu v krásné krajině "nur zwei Autostunden von N.Y. entfernt. Aber mit Sommerfrische in den Wäldern der Kindheit hält es keinen Vergleich ("jen dvě hodiny cesty automobilem od New Yorku. S letními měsíci v lesích našeho dětství to však nesnese nijaké srovnání")".

Ich und Du	Já a ty
Uns bindet nicht nur der Herzen Ruf, die Stadt vereint uns, der wir gehören, wo Mozart wirkte, wo Smetana schuf, wo die Türme singen in fügischen Chören. Die Frühwelt haben wir nicht geteilt, doch rühmen wir jetzt ihr Gelände, und die Gassen, durch die wir zur Schule geeilt und der Ferien Glück ohne Ende. Oft hat uns das gleiche Theater entführt zu der Dichtung Himmel und Hölle bevor uns das eigene Schicksal berührt, gab das Spiel dem Tag sein Gefälle. Gemeinsam beschwören wir gerne die Zeit, eh‘ wir weder Späße noch Kümmernis tauschten, mir ist ‘s auf unserem Wegen zu zweit, als ob wir der ewigen Kindheit lauschten. 1966	S Tebou mě nepojí jen srdce hlas či město, k němuž patřili jsme oba, Mozart i Smetana tam psali, je pro nás jak fuga z vod ta stověžatá zdoba. Ten raný svět jsme nijak nedělili, dodnes slavíme jeho kraje, ulici ke škole, jež započne co chvíli, čas prázdnin, samo štěstí blízko ráje. Často nás stejný divadelní kus, unesl k nebi-peklu poezie, i vlastní osud ku dojetí múz dali jsme do hry, ať má spád a žije. Ta doba přece byla má i tvá, špás ani starosti nikdo už nevezme ti z cest, kterými jsme kráčeli vždy dva a chtěli naslouchat jen, věčné děti. 1966
Hinternatonal Johannes Urzidil (2010), s. 31-32

Wer dichtet, ist ewig auf Reisen…	Kdo básní, na cestách je stále…
Wer dichtet, ist ewig auf Reisen, die Sehnsucht trest immer ihn fort und formt sich auf vielerlei Weisen zu rhytmisch-gesteigertem Wort!	Kdo básní, na cestách je stále a touha vždy ho žene dál, halíc nápěvy neskonalé do slov, jimž rytmus vdechnout znal.
http://www.reference-global.com/doi/abs/10.1515/9783110240573.1.316

Zwischen Hudson und East River	Mezi Hudsonem a East River
Viele lieben diese Stadt, Weil sie unsere Zeit erhörte Und den starken Herzschlag hat, Der die Menschen tief betörte. In der Gassen Labyrinth Fühlen jene gern sich mächtig, Die nur sind, weil andre sind; Wer allein geht, ist verdächtig. Häuser, kühn nach Babels Plan Wurden uferlängs errichtet. Und der Neuen Welt Elan Machte wahr, was einst gedichtet. Mit der Brücken hoher Zier, Die an steile Harfen mehnen, Läßt der Freiheit Pionier Neuer Zukunft Brücken ahnen. Aber was mich mehr besticht Als der Technik stolze Zeichen, Sind die Straßen, gestrig schlicht, Die noch keinem Fortschritt weichen, Wo das alte Brauchtum währt, Mitgebracht aus anderen Breiten, Edle Fracht, die zollfrei fährt. Sie versöhnt die Zeit den Zeiten.	Mnohý má to město rád, naši dobu představuje, její tep tu odevšad lidská srdce okouzluje. V labyrintu jeho tříd mocně by se cítit měli, kdo pospolný mají cit; kdo jde sám, je podezřelý. Domy, jak měl Babylón svou věž, podél řeky čnějí, nový svět má tady sklon uskutečnit sny v svém ději. Most za mostem krásou svou štíhlou harfu připomíná, s pionýrskou odvahou dnešek s budoucností spíná. Mne se vždy však dotkne hloub, než techniky vize smělé, ulička jak z dávných dob, přítmí ji, ne pokrok stele, vzácný ráz co uchová z pamětnických zeměpásů, bez cla sem kdys z domova připlavený k smíru časů.
Sudetenland, 1977, č. 4, s. 291

Du	Ty
Zu meinem Trost vernehm' ich Dein Schelten, Auch Deinen Beifall erreicht noch mein Ohr; Erst wenn ganz neue Belange hier gelten, weiss ich, dass ich Dich auf ewig verlor. Niemals vermag ich allein zu entscheiden, was ich versäumt und was ich vollbracht, Du nur wusstest es, Du von uns beiden, denn Du hast mit dem Herzen gedacht. 1971	V paměti hladí mne Tvá hubování, i souhlas Tvůj v ní slýchám magicky; teprve teď, když nový den snům brání, vím: ztratila jsem Tě už navždycky. Rozhodnout nevím ani nápodobou, co zmeškáno je a s čím třeba hnout: jen Tys to uměl, jenom Ty z nás obou, neboť jsi uměl srdcem rozhodnout. 1971
Hinternatonal Johannes Urzidil (2010), s. 65