Zephyrin Tobner

Bylo to za dávných časů. Lugasovi v Pošláku (v originále "die Lugas-Leute in Poschlag" - pozn. překl.) měli dvě dcerušky, které obě onemocněly spálou. Jedno z děvčat se uzdravilo, to druhé ale zemřelo. Matka byla k neutišení a plakala pro svou Mariederl dnem i nocí. Celé týdny uplynuly, avšak selka, pro niž nebylo útěchy, ještě stále oplakávala své mrtvé dítě. Teď se o jednom svátku vracela z kostela domů. Když ve vzdeších a slzách míjela bílá boží muka (v originále "an der Weißen Marter vorbei" - pozn. překl.) a došla k velkému kameni při úvozové cestě, zaslechla ve vzduchu podivné šumění. Vzhlédla nahoru a spatřila ve výši dlouhou řadu bílých postav, které se vznášely jako andělé. Jako zkamenělá pozorovala selka přízračné bytosti, které mlčky táhly kolem povětřím, až se jí náhle zazdálo, že v poslední z osob toho prazvláštního reje poznává své zesnulé dítě. "Mariederl, bist du 's?" (tj. "Maruško, jsi to ty?" - pozn. překl.), zavolala, a když oslovená kývla na znamení souhlasu, zavolala na ni znovu: "Mariederl, Mariederl, warum bist du denn nicht bei den andern Engerln, warum bist du denn die letzte und ganz allein?" (tj. "Maruško, Maruško, pročpak nejsi s ostatními anděličky, pročpak jdeš poslední a docela sama?" - pozn. překl.) Tu pohlédla Mariedl na svou matku a řekla jí: "Mutter, weine doch nicht länger mehr um mich. Siehe, mein Himmelkleid ist so schwer von deinen vielen Tränen, daß es wie eine Last an mir hängt, so daß es mich hindert, den andern nachzufolgen." (tj: "Maminko, už pro mě víc neplač. Podívej, moje nebeské odění je už tak těžké od tolikera tvých slzí, že na mně visí jako závaží a brání mi následovat ostatní." - pozn. překl.). Po těchto slovech postava jejího děcka pomalu zmizela zrakům matky, bez hlesu a hnutí stojící na jediném místě. Ta od té chvíle však už opravdu více neplakala pro svou mrtvou dcerunku.

P.S. Váha matčiných slzí zpomalí snad krok andělů, nijakému zločinu světa však nezabránila ani sama jejich záplava. Ves Pošlák kus nad Vyšším Brodem cestou k Vyklestilce (Wiklefskirche) už dávno zašla po poválečném vyhnání svých někdejších obyvatel, páter Tobner však právě pro ně psal kdysi koncem dvacátých let dvacátého století svůj cyklus "Heimgarten-Abende" pro večerní posezení v domácím kruhu a četbu jím sebraných starých lidových pověstí jako součást jím také založeného meziválečného diecézního časopisu Glaube und Heimat, odkud je po více nežli půlstoletí cituje Georg R. Schroubek (samostatně rovněž zastoupený na webových stranách Kohoutího kříže) v zahraničním už sborníku o německé kulturní krajině na Vltavě a Malši.

Aus der gereimten Beschreibung von Rosenberg	Z rýmování o Rožmberku nad Vltavou
Sieb'nhundert Jahr schon spiegelt in den klaren Wellen Die Stadt, die von dem Schlosse den Rosennamen hat, Von Kriegsnot, Pest und Sturm und andern Unglücksfallen Ward vielmals schwer beschädigt die kleine Moldaustadt: Doch immer wieder hob sie sich durch der Bürger Mühen Durch ihrer Gönner Schutz zu neuem frischem Blühen.	Sedm set let se v jasných vlnách zračí město i hrad, po Růži jméno mají; těch válek, moru, pohrom už snad mohlo stačit by jinde ke zkáze, však tady je jak v ráji: na břehu Vltavy to svěží město žije a píle občanů jakož i přízeň slavných rodů ochrání je.
1880
110 Jahre DBB - 45 Jahre Verband der Böhmerwäldler in O Ö - Festschrift 1994, s. 8O

P.S. Jde o úvodní sloku básně, jejímž autorem je vyšebrodský cisterciák a spisovatel Zephyrin Tobner a která byla vložena k základnímu kameni nové tehdy školy v Rožmberku nad Vltavou.

Vyšebrodský cisterciák Zephyrin Tobner se narodil 31. října 1847 v Českých Budějovicích jako syn obuvníka. Roku 1865 vstoupil do vyšebrodského kláštera a pět let nato byl tu vysvěcen na kněze. Jako kaplan působil nejprve v Dobré Vodě u Nových Hradů (Brünnl), v Hořicích a v Rožmberku nad Vltavou, už jako farář pak v Přední Výtoni (Vorder-Heuraffl), odkud v roce 1889 přišel jako katecheta na prachatické gymnázium. Katechetou byl od roku 1893 i na měšťanské škole ve svých rodných Budějovicích, přijal ho posléze mateřský klášter vyšebrodský, kde 1. dubna roku 1926 i zemřel a je pochován na zdejším klášterním hřbitově. Spolu s Justinem Zichraserem se stal v roce 1922 zakladatelem časopisu Glaube und Heimat, který vycházel s podtitulem Kirchenblatt für das Bistum Budweis v Českém Krumlově tiskem a nákladem firmy Eduard Bayands Nachfolger, a také autorem oblíbených knížek lidové četby, z nichž např. ta nejznámější o Cikánském lese (Zigeunerwald) u Loučovic vyšla znovu i po druhé světové válce pro šumavské krajany nejprve na pokračování ve znovuobnoveném časopise Glaube und Heimat a pak týmž nákladem i knižně (k románu Zigeunerwald i příběhu, na základě něhož byl napsán, viz více www stránky Most do Říše snů).. Podrobný soupis Tobnerova díla najdeme právě v prvním čísle ročníku 1956 onoho orgánu "šumavských duchovních pastýřů a jejich farních dětí vyhnaných z domova", jak zněl německý podtitul tehdejšího dvoutýdeníku, na s. 23 a 24. Z jiných autorových prací stojí za připomínku povídka Der Türkenkrieger (1909), pověsti a vyprávění Heimgartenabende, veršované nářeční texty Vierzeilige Hirtenlieder im Dialekt für die Landjugend, náboženské pojednání Das Gnadenbild am Randlesberg bei Höritz a "obraz z církevního života na Šumavě" Andacht zum gegeißelten Heiland in Hohenfurth.