Tick (Kohoutí kříž)

Statek Schenkenberg u Vimperka, příslušející k obci Hrabice, dal zřídit kolem roku 1885 Johann Steinbrener. Vedle rozlehlých hospodářských budov tu stály dvě vily ve švýcarském slohu, z nichž jedna sloužila za obydlí knězi, který konával pobožnost v idylicky položeném kostelíku na okraji lesa. Býval to v létě cíl častých poutí obyvatel z okolních míst. Pohled ze Schenkenbergu do "brložského údolí" (Bärenlochtal) se stejnojmennou železniční zastávkou je výjimečně krásný zvlášť pro panorama šumavských hřebenů. Po válce přišel odsun německého obyvatelstva a domov pražské Katolické charity změnil staré německé označení místa na české Radost. Ta ostatně netrvala věru dlouho. Začátkem padesátých let tu vznikl vojenský objekt s přilehlým cvičným prostorem a dnes právě už jen hájenka Vojenských lesů nesoucí onen poválečný název a vžité odtud už pojmenování celého místa Na Radosti sousedí se zpustlou a vykradenou svatyní. Báseň vimperského rodáka uchovává však ve velikonoční vzpomínce čistý obraz čehosi, co si věru zaslouží jméno Na Radosti. Josef Tick se narodil 15. září 1901 ve Vimperku (Winterberg) jako nejmladší syn místního stavitele Johanna Ticka a jeho ženy Anny ze slavné vimperské tiskařské dynastie. Jako kdysi Adalbert Stifter navštěvoval i mladý Tick benediktinské gymnázium v rakouském Kremsmünsteru a vystudoval pak geodézii na pražské a brněnské technice. Před druhou světovou válkou hospodařil právě na rodinném statku Schenkenberg. Narukoval odsud do válečného běsnění a už se z něho domů vlastně nikdy nevrátil. Působil jako "Vermessungrat" v hornofalckém Weidenu, kde také zemřel 20. března 1973 a je tu i pochován. Kdysi zněla radost ve slově Schenkenberg a poezie ho dokáže uchovat v původní nevinnosti.

Schenkenberg	Na Radosti u Hrabic
Vor meinem Fenster liegt die Wiese und überm Talgrund, breitgespannt verschneiden sich die Berge und die Hügel bedeckt mit Wäldern, tief ins Land. Sie flimmern fern im Sonnenglast sie dampfen, Nebel brauend dem Gewitter nach. Im Winter, eh der Tauwind kommt erglühen purpur sie im letzten Abend. Der Heimat herbes, ewig liebes Antlitz! Dies Bild liegt tief in meinen Herzen, dass es mein Auge, wenn es bricht, mit vollen Schein noch einmal widerleuchtet. Ostern 1956	Před mými okny leží louka a nad údolím do šíra táhne se obzor vrchů. Lesům bez konce kraj se otvírá. Třpytí se ve slunečním záři, v bělostných parách po bouři. V mrazech před prvním jarním táním se do červánků ponoří. Navěky milovaná země, tvou tvář do srdce chtěl bych pevně vrýt a vím, že i mým očím, nežli zhasnou, jak ranní rozbřesk kmitne její svit. Velikonoce 1956
Böhmwind, s. 473

JOSEF TICK