Thür (Kohoutí kříž)

Slavkov (Lagau) je jedním z nejstarších historických sídel v jižních Čechách, i když prvou písemnou zmínku o něm nacházíme až z roku 1305. To, že existovalo už daleko dříve a bylo středobodem celého svého okolí, dokládá vysvěcení kaple slavkovské tvrze (v originále ovšem "die Burgkapelle", tj. hradní kaple - pozn. překl.), které dne 10. září 1313 vykonal sám světící biskup Přibyslav, poté 1362 pak její povýšení na farní kostel (ten se, zasvěcen sv. Bartoloměji, teprve později stal kostelem filiálním, poněvadž sídlem farnosti byl Světlík /Kirchschlag/).
Z roku 1313 pocházelo i obydlí ke kapli přistavěné a spojené s hláskou a samotnou budovou přilehlé tvrze, z níž vedla pro její panské majitele i chodba do oratoře kaple a pozdějšího kostela. V té komůrce bydlel i slavkovský kaplan. Jménem známe jako prvního z nich kněze Vavřince z Křečovic (v originále "Mauritius Křečovic" i s oběma těmi háčky! - pozn. překl.), který přichází do Slavkova dne 13. listopadu 1362. Za časů, kdy byl Slavkov ve vlastnictví hraběte Melchiora z Kalckreuthu, tj. v letech 1600-1607, obýval ji evangelický duchovní.
Od 15. dubna 1787 do roku 1798 sloužila komůrka nad branou tvrze za učitelský byt Simona Thüra a zároveň jako školní učebna. V té malé prostoře, opatřené komínem, proběhly i prvé inspice školy, kam 18. března 1788 zavítal prvý krajský školní komisař Gotthard von Kretzer a brzy nato 24. července téhož roku i prvý biskup budějovický, říšský hrabě Johann Prokop von Schaaffgotsche.
Tato téměř 600 let stará historická památka, tak úzce spojená s dějinami Slavkova, byla v roce 1903 stržena přesto, že se učitel Leonhard Thür (tady má autor na mysli sebe sama - pozn. překl.) vyslovil v podrobném dobrozdání proti takovému zákroku a byl ve své ušlechtilé snaze podporován okresním komisařem Blahou v Českém Krumlově (v originále ovšem Krummau - pozn. překl.).
Rozhodnutí c.k. místodržitelství v Praze, resp. okresního hejtmanství krumlovského ze dne 6. července 1902, adresované obecnímu úřadu v Mezipotočí (Nespoding), zní takto:
"Zdeúředně (v originále "hieramts" - pozn. překl.) jednou stranou podaná žádost vybízí nás k intervenci ohledně už schválené demolice objektu obydlí nad branou (v originále "Demolierung des Torfstübchens" - pozn. překl.) při kostele ve Slavkově, k níž dosud nedošlo.
C.k. místodržitelství výnosem z 20. června 1902, č. 121.109 k tomu uvádí, že se nepokládá za nutné v této záležitosti podnikat nějaké opatření, zvláště když podle dodaného dobrozdání příslušného konzervátora uvedený objekt nemá uměleckohistorickou hodnotu a pro její zachování neleží tu nijaké významné důvody.
K demolici objektu obydlí nad branou je ostatně předem stanoven místodržitelským výnosem ze 16. listopadu 1901, č. 220.869 povolený rozpočet nákladů."
K demolici pak skutečně došlo přes intervenci faráře ve Slavkově P. Matthiase Bendika.

Kladenské Rovné (Ruben), místním německým nářečím Rum, české "Rovné" pak znamená relativní rovnost jeho polohy v terénu (rozlišující přívlastek Kladenské je novějšího původu a měl ves odlišit od jiné osady Rovné, ležící 9 kilometrů na jihovýchod od Českého Krumlova a nazvané poté Lověšické Rovné - pozn. překl.), je zmiňováno nejprve jako rodové sídlo pánů z Harrachu (tento odjinud velmi známý rod, z něhož pocházeli i rytíři z Rovného, má své počátky ve vsi Hory /původně Horra, Horrach/ u Kaplice /Kaplitz/ - pozn. překl.).
Leží v okrese Krumlov (im Krummauer Bezirke), nedaleko na jihozápad od koryta potoka Polečnice (Höritzbach) na potoce Škeblice (Muschelbach) a při železniční trati České Budějovice-Želnava (Budweis-Salnauer Bahn, dnes se ovšem nádraží Želnava jmenuje Nová Pec - pozn. překl.). Kdysi se tu nacházela tvrz, z níž ještě v roce 1841 zůstávala zachována věž a některá klenutí někdejší její obytné části. Německé obyvatelstvo říká dodnes místu a lesnatému okolí, při němž stávala, "s oldi Gmair", tj. "das alte Gemäuer", "staré zdi". Prvým listinně doloženým vlastníkem Rovného je Bušek (Buzek) z Harrachu. Měl by to být onen Bušek, o němž se uvádí, že měl bratry Dětřicha Beneše a Bohumila z Harrachu. Listiny, které ho uvádějí s predikátem "z Rovného" (v originále "de Bubin" /1300/ či "von Ruben" /1305/ - pozn. překl.), zasahují období od 9. května 1300 až do 4. března 1312 a jsou uloženy v hornorakouském klášteře Schlägl (česky se tehdy nazýval Drkolná - pozn. překl.). Teprve 1312 se objevuje české jméno "Rowny". Během zmíněného časového rozmezí je Bušek zmiňován jednou (29. září 1309) také jako "Buzek von Harrach" a to jméno užívá od roku 1312 pak už bezvýhradně.
V roce 1320 zastává Bušek se svým bratrem Dětřichem Benešem (v listinném dokladu psán "Ditrich Wenisch") a s Wolfhartem zvaným "der Grille" (tj. "Vrtošivý") význačný úřad sudího v Riedmarchu (Riedmark).
S predikátem "von Harrach" se píše pak Bušek i v listinách z roku 1320, 1321 a 1325, kde vystupuje v roli svědka (viz Pangerlův listinář kláštera vyšebrodského /Urkundenbuch des Stiftes Hohenfurt/, s. 71).
Naposledy se setkáváme s Buškem z Rovného či z Harrachu v jedné vyšebrodské listině z 15. června 1327, kterou vysvědčuje ztracený dlužní list (vyšebrodský opat Bartoloměj mu jeho prostřednictvím dává do zástavy vinici na Svinském vrchu /Sauberg/ proti zápůjčce 200 liber starých vídeňských feniků) za neplatný (für null und nichtig).
Dne 1. května 1346 už nebyl více naživu, poněvadž to už jiné osoby, jmenovitě Petr z Rožmberka, Jan z Čakova a Beneš z Komařic musí písemně potvrzovat, že kdysi daroval kostelu v Kájově (Gojau) mlýn pode vsí Mezipotočí (zvaný později Rodlmühle) na každoroční zádušní mši (Anniversarium). Kde nalezl Bušek místo svého posledního odpočinku, není známo.
Manželka Buška z Harrachu měla jméno Kateřina (Katharina); její synové pak byli Hrz (Hersso, Hirzo, vyslov Hýř /autor uvádí "sprich Hrsch, Herscho"! - pozn. překl./) a Oldřich (Ulrich) z Rovného.
Tomu asi předal otec ještě za svého života správu majetku. Přinejmenším alespoň v listině z 21. prosince 1325, kterou Petr z Rožmberka dává Bohunkovi z Harrachu vsi Cetviny (Zettwing) a Mikoly (Miggolz), píše se už s přídomkem "z Rovného" (přesněji "Vlreich von Rumen", což ovšem nepřipouští pochyby - pozn. překl.). Před rokem 1346 prodali oba bratři budějovickému faráři Bohunkovi z Harrachu tři poplatná léna (v originále "Zinsholden" - pozn. překl.) s jedním lánem ("mit einem Lahne"!) pole v Třebči (Triebsch, Triewcz), kterážto léna dotyčný toho roku (1346) postoupil za 18 kop grošů svému kostelu na fond oltáře, který tam chtěl pořídit. V té době byli už mrtvi.
Mezi roky 1360 a 1387 je v listinách zmiňován jistý Smil (tj. Erasmus) a mezi roky 1363 a 1379 pak i jistý Litvín (Leutwin), oba s přídomkem z Rovného. Poněvadž žili ve stejné době, dá se předpokládat, že to byli bratři. O tom však, zda byl jejich otcem jeden z obou předtím zmíněných Harrachů, tj. Smil či Hrz, nelze vyslovit ani pouhý dohad. Jisto je toliko, že patřili k rodu Harrachů.
Jak Smil, tak i Litvín měli ve znaku helmici s rohy. Litvín byl leníkem pánů z Růže, pokud alespoň on je ten Leutwin Uesel (tj. vazal) z Jahrbüchern von Matser (Pertz. Monum. Germ. XI. 834) či také onen Leutwin Uesel na jedné z listin bavorského říšského archivu v Mnichově, jak ji uvádí Urkundenbuch des Landes ob der Enns VIII., s. 698.
Poněvadž ještě za života Smilova a Litvínova se objevuje jako majitel nejen vsi Rovné, nýbrž i tamního panského dvorce Jan Borovec, šlechtic s Harrachy sice sešvagřený, pocházející však z rodu zcela jiného (měl kozla ve znaku), třeba se domnívat, že mu oba bratři svůj dědičný statek prodali. S ním samým se poprvé setkáváme v roce 1363, kdy se píše pouze Jan "z Boru" (v originále "von Bor" - pozn. překl.), v roce 1369 už s predikátem "z Mezipotočí" (v originále "von Nespoding" - pozn. překl.) a teprve rokem 1375 počínaje užívá přídomku "z Rovného" ("Johannes Bor alias de Rowneho", jinde "Johannes de Bor alias de Rowna dictus" a jinde zas "Johannes dictus Borowecz de Rowny" či "Jan Borowecz von Ruben" - pozn. překl.). Tak se vyskytuje porůznu v Klimeschových Urkunden und Regesten zur Geschichte von Poreschin na s. 12, 22, 26, 30, 35, 36, 44, 47, 54, 55, 64, 65 a 66 či v Pangerlově Urkundenbuch des Stiftes Hohenfurt na s. 149, 186, 204, 207, 349, 352, 355 a 357.
Dne 2. února 1406 prodal se souhlasem své manželky Markéty (Margareta), syna Lamberta a dcer Anežky (Agnes) a Ofky (Ofelia), jakož i zeťů Pešíka (Peschik) z Doudleb (Teindles) a Mikšíka (Mikschik) z Michnice (Michnitz) celý svůj majetek v Rovném spolu se dvorem v Močeradech (Muscherad) cisterciáckému klášteru zlatokorunskému (Zisterzienserstift Goldenkron) za kupní sumu 200 kop pražských grošů, při čemž si je vymínil ještě do konce vlastního života. V roce 1408 zemřel.
Zboží v Rovném zůstalo ve vlastnictví cisterciáků ze Zlaté Koruny až do 14. dubna 1436, kdy je prodali Buzkovi Harrachéři z Rovného za 160 kop grošů (Urkundenbuch des Stiftes Hohenfurt, s. 266-267). Ten ostatně, zdá se, měl to zboží v pachtu už předtím; v roce 1423 totiž vyznal na mučidlech jeden zajatý psanec (víme, že to byl jistý Mácha ze Strunkovic) před rožmberským písařem mimo jiné i to, že měl být jedním z těch, kdo Buzkův panský dvůr vyplenili a spálili. Po splacení kupní sumy na tehdejší dobu nikoli právě nepatrné se musil Buzek octnout ve finanční nouzi a aby se z ní vymanil, prodal 1. března 1438 Vaňkovi Kmošíkovi (tady autor mylným čtením zřejmě uvádí "Waniek von Pernlesdorf /Mossikov/", ačkoli Pernlesdorf jsou dnešní Mostky! - pozn. překl.) dvůr v Malotíně (Mollerbauer) u Kájova (Gojau) (Urkundenbuch des Stiftes Hohenfurt, s. 267-268).
Byl to zřejmě muž v jižních Čechách vysoce vážený, jak dokazují mnohé listiny, v nichž je zmiňován. Vyobrazení Buzkovy pečeti z roku 1421 nacházíme na příloze označené "Pečeti rodu v Budějovicích 1." (takto i s háčky a čárkami alespoň Thür český titulek uvádí - pozn. překl.) v Sedláčkově práci Hrady a zámky české, 3. díl.
V letech 1422-1425 byl purkrabím na Krumlově a v této funkci se často podílel po boku Oldřicha z Rožmberka, v jehož službách stál, na bojích proti táboritům. V roce 1443 byl ještě naživu. Od kterého z "Harrachéřů" 14. století pocházel rodem, není nám známo. Poněvadž však užíval predikátu "z Rovného" ještě předtím, než byl skutečným majitelem tohoto zboží, můžeme přece jen za jeho otce považovat jednoho ze dvou už zmíněných příslušníků jeho rodu, asi Smila z Rovného. O jeho rodinných poměrech se vůbec dá sotva co hodnověrného povědět. To, že měl prý tři syny, z nichž se jeden oženil s dcerou ze starého hornorakouského rytířského rodu, jak nás ujišťuje Franz Schmidt na základě nejasných údajů Hoheneckových (Mitteilungen des Vereines für Geschichte der Deutschen in Böhmen), je rozhodně nepravdivé.
Ve druhé polovině 15. století nacházíme Rovné ve vlastnictví rytířů z Nemyšle (v originále "von Nemyschl").
Dne 17. listopadu 1487 Petr z Rožmberka jako poručník sirotků po Ondřeji z Nemyšle prodává "dvůr poplužní v Rovném a ves Rovné a mlýn s dvory kmetcími a platy" svému kancléři Václavu z Radenína, který se odtud nazývá "z Rovného" (Urkundenbuch des Stiftes Hohenfurt, s. 355-357). Ten panuje v Rovném až do 12. března 1506, kdy je daroval opatu Tomášovi III. a celému konventu kláštera ve Vyšším Brodě (viz F.I. Proschko, Das Cistercienser-Stift Hohenfurth in Böhmen). Berle vyšebrodského opata podléhá pak až dodnes. Václav z Rovného, rožmberský kancléř, který se stal, jak už řečeno, majitelem téhož zboží v roce 1487, si při prodeji vymínil právo užívat je do konce života svého (došlo k tomu 29. ledna 1531) a své manželky Elišky (Elisabeth). V česko-latinské knize poplatníků (Zinsbuch) z roku 1479 uvádí se v Rovném následujících 17 osedlých (zde přepis převzat podle Thüra i s možným zkreslením - pozn. překl.): 1. Woytiech, 2. Feyrer, 3. Jakesch, 4. Pintar, 5. Gira, 6. Zechtan, 7. Marzyk, 8. Richtarz (Richter), 9. Turnar, 10. Waczlaw, 11. Melcznar, 12. Schmid, 13. Waniek, 14. Schneyder, 15. Wintrschuster, 16. Rzehorz, 17. Molendinator (Müller, tj. mlynář - pozn. překl.). Ve vyšebrodském "zinsbuchu" z roku 1524 se u vsi Rovné, psané tu "Rumb", uvádí se těchto 17 osedlých: 1. Woytiech, 2. Hans Feyrer, 3. Jakesch, 4. Pintar, 5. Gira, 6. Zechtar, 7. Marzickh, 8. Machtl, Richter, Sohn des Eyblas aus Kirchschlag (tj. rychtář, syn Eyblase ze Světlíku - pozn. překl.), 9. Turnar, 10. Waczlaw, 11. Melcznar, 12. Schmidt, 13. Waniek, 14. Schneyder, 15. Wintr Schuester, 16. Rzehorz, 17. Molendinator (Müller, tj. mlynář).
Ještě jeden rod v souvislosti s někdejším vlastníkem Rovného musí být připomenut, totiž onen, který uvádí František Vlasák (v originále "Franz Blasak"! - pozn. překl.) v jeho pojednání Staročeská šlechta a její potomstvo (tento titul je až na absenci čárek psán správně i s oběma háčky - pozn. překl.) po třicetileté válce (1856, přeloženo podle Ottova slovníku naučného i do němčiny - pozn. překl.) pod jménem "Růžkové z Rovné" (v originále "Ružkovez Rovne"! - pozn. překl.) a dává mu pocházet od Václava z Rovného, kancléře pánů z Růže. Rod měl vlastnit tvrz, podle níž se jmenoval (tady se může skrývat jiný omyl: z "Rovné" není totéž co z "Rovného"! - pozn. překl.), je však sporné, zda vůbec kdy existoval. Rozhodně nesprávné je však dát mu pocházet od Václava z Rovného, poněvadž ten nezanechal s výjimkou jediné dcery Apolény (Apollonia), která se stala jeptiškou kláštera klarisek v Krumlově, nijakého potomka. Ani od Harrachů (Harrachéřů) v Rovném nelze tento sporný rod odvozovat už proto, že vedle těch už zmíněných a po nich nedají se listinně doložit žádní další. Z jejich posloupnosti můžeme sestavit toto rodové schéma:

P.S. Jiří Úlovec ve svém příspěvku pod titulem Tvrz Kladenské Rovné (Jihočeský sborník historický, 1999, s. 5-23) tento Thürův článek, v originále nazvaný "Geschichtliches von der Ritterburg Ruben", tj. vlastně "Z dějin rytířského hradu Rovné", mezi svými prameny neuvádí. Pak mu ovšem uniká i jméno František Vlasák (1827 - 1904), jehož nositel byl bratrem Antonína Norberta Vlasáka (1813-1901), českého topografa a zakladatele edice Bibliotéka místních dějepisův, sám pak se vedle spisovatelské práce živil jako korektor různých tiskáren ve Vídni a v Praze.

Ačkoli v tom prvním z obou textů hovoří jeho autor o sobě, vyšel ve Waldheimatu až po smrti Leonharda Thüra, k níž došlo v Českém Krumlově 12. září 1924. Má cenu už v ukázce rakouského úředního šimla, který nám z monarchie na rozdíl od chvályhodnějších věcí zachován zůstal (na rozdíl právě od oné "Torstübchen") často až dodnes. Ve Výběru z prací členů Historického klubu Jihočeského muzea se v roce 1991 objevil péčí archiváře Jiřího Zálohy překlad seriálu článků Leonharda Thüra z listu Südböhmische Volkszeitung, v číslech 20, 22 a 24 ročníku 1915 publikovaných pod společným titulem Ein Lehrerkulturbild der Konkordatszeit. Vyplývá z nich, že ve Slavkově, kde se 24. ledna 1836 syn učitele Johanna Thüra narodil, působili v místní škole už jeho děd (to byl onen Simon Thür)a praděd. Když tedy psal o oné školní místnosti nad branou slavkovské tvrze, měl k tomu opravdu přímo osobní důvody. Ostatně i jeho syn Jordan Thür, který českobudějovickému časopisu Waldheimat poskytl údaje k otcově opravdu aktuálnímu nekrologu v zářijovém čísle jeho prvého ročníku, byl pokračovatelem neúprosné rodinné tradice. Po vychození obecné školy v rodném Slavkově a ve Světlíku a nižší reálky krumlovské studoval Leonhard Thür v letech 1851-1853 na budějovickém "pedagogiu" (Pädagogium), jak se tehdy nazýval zdejší učitelský ústav. První jeho "štací" byl Rožmitál na Šumavě, po roce pak hornorakouský Enzenkirchen, kde působil pět let a seznámil se i se samotným Adalbertem Stifterem, svým šumavským krajanem a tehdejším zemským školním inspektorem. Následovaly šumavské obce Rychnůvek (Deutsch-Reichenau bei Friedberg) a Rožmberk nad Vltavou (Rosenberg), odkud pak po otcově smrti 1869 přišel návrat do Slavkova. V roce 1867 se jako jediný "jihočeský" zástupce účastnil předtím Leonhard Thür prvého učitelského sněmu (Lehrertag) v císařské Vídni. Byl nejen vzorným kronikářem, ale i autorem mnoha historických a vlastivědných příspěvků i v tak renomovaných časopisech jako Beckenstedtův Zeitschrift für Volkskunde či Zeitschrift des Vereines für Volkskunde. Však také jeho nekrolog ve Waldheimatu nenapsal nikdo jiný než Dr. Gustav Jungbauer, který neopomněl uvést zásluhy zemřelého o hornoplánské Šumavské muzeum, kde byly uloženy po smrti některé z Thürových písemností. Na stěně školy v rodném Slavkově visela až do roku 1945 pamětní deska nahoře s heslem "Edel sei der Mensch, hilfreich und gut!" (tj. "Šlechetný budiž člověk, nápomocný a dobrý!") a pod ním pak s textem: "Leonhard Thür. 1836-1924. Zur Erinnerung an den verdienten Schulmann und Heimatforscher, entsprossen dem ältesten seit 1696 wirkenden Lehrergeschlechts des Böhmerwaldes." (tj. "Na památku zasloužilého pedagoga a vlastivědného badatele, ratolesti nejstaršího učitelského rodu na Šumavě, působícího tu od roku 1696"), zničená ovšem brzy nato novými držiteli moci. Kdo by tušil ještě tenkrát ve dvacátých letech dvacátého století, co všechno v něm bude nenávratně demolováno kromě obydlí nad branou staré slavkovské tvrze!

LEONHARD THÜR