JÜRGEN THORWALD

Odpoledne 9. května 1945 zaujal vrchní velitel 1. pancéřové armády, generál tankových vojsk Walther Kurt Josef Nehring (žil v letech 1892-1983 - pozn. překl.), své poslední bojové postavení v obci Ktiš (Tisch) na Šumavě. Jen o deset kilometrů dále západním směrem ležely zajišťovací pozice 5. americké pěší divize.
V tutéž hodinu dorazily i prvé zvěsti o tom, že americké linie se pevně sevřely a že útvary směřující na západ naleznou cesty do Bavorska zataraseny. Zprávy od východu a jihovýchodu dávaly vědět, že rychlé sovětské tankové kolony postupují přes Jihlavu a České Budějovice dál na Prahu a že nezbývá mnoho času, mají-li být Nehringovi vojáci zachráněni.
Americké linie ovšem zůstávaly dále neprostupné. Jeden za druhým dorážely k postavení, jež Nehringova divize zaujala, jednotlivé její součásti a tísnily se na volném poli či při okrajích lesa, číhavě sledovány českými partyzány, kteří zatím zpovzdálí čekali na svou hodinu slávy. Ti z německých vojáků, kteří měli už příležitost krátce pohovořit s Američany, naráželi i u některých z nich na účastný soucit. Stejně tak se ovšem setkávali nejen s nepochopením a neochotou pochopit, nýbrž také s výslovnou nenávistí, která jim tu vmetala přímo do tváře, že jejich pokus vyvázat se z odpovědnosti za zločiny na Východě a uniknout trestu za ně je marný a předem odsouzený k nezdaru.
Ve stejný čas začala na ústupových cestách německých jednotek přistávat americká letadla. Donutila motorizované i pěší kolony wehrmachtu k zastavení a shromažďovala je daleko ještě před americkými liniemi dohromady na velkých sběrných plochách. Když generál Nehring obdržel zprávy o tomto vývoji situace, pochopil, jaký konec nadchází jeho armádě a že jeho nadřízení stejně jako on by podléhali iluzi, kdyby u protivníka na Západě hledali nějakou "lidsky chápavé společenství zájmů (v originále .Gemeinschaft menschlichen Verständnisses' - pozn. Překl.) oproti cizímu, krutému a nesmiřitelnému světu Východu".
Nebyl však zároveň nijak ochoten sklonit se bez odporu před tímto poznáním. Pověřil náčelníka svého štábu učinit každý možný krok směřující k osobnímu setkání s velitelem 5. americké divize a vysvětlit mu nejen současné pohnutky německého vojenského velení i jeho vojáků, ale získat snad i spojení k vyšším americkým místům. Snad doufal, že se mu podaří přesvědčit je tam, kde dosud nebylo o čem tváří v tvář bariéře klamných představ a neúprosných rozkazů, kterou mohlo narušit až poznání mnoha následujících let.
Von Weitershausenovi se skutečně podařilo překročit americké linie. Zatímco byly stále větší ztracené zástupy 1. armády shromažďovány před americkou demarkační linií a stále větší počet útvarů upadal na ústupových cestách do amerického zajetí, podnikl von Weitershausen poslední pokus uvědomit americké důstojníky o tom, proč se jeho vojáci chtějí probít na Západ, proč prchají z Východu, proč podle jeho a jejich přesvědčení vůbec na Východě bojovali.
Brzy mu však bylo zaznamenat, že hovoří k lidem, kteří jako by žili na jiné hvězdě. S bystrostí sobě vlastní nemohl nevnímat, že tu v místnosti, kde se pokusil vybojovat konečný osud své armády, usedli proti sobě zástupci dvou světů, mezi nimiž nelze v tomto okamžiku nalézt nijaký styčný bod. Cítil, že ponětí, které měl o Východě on a jeho vojáci a s tím související a zdánlivě tak nasnadě ležící "společenství zájmů Západu vůči tomuto východnímu světu" je příliš primitivní na to, aby odpovídala komplikované skutečnosti. Cítil, že osudnými proviněními a omyly, spáchanými právě vůči tomuto společenství, se rozevřela propast, před níž se tu ocitá bez jakékoli naděje a s prázdnýma rukama. Snad poprvé přitom pochopil veškeré zmatení pojmů, stojící v politickém pozadí násilné války. Nemohl je zatím plně v jednotlivostech určit a pochopit, tolik mu však bylo alespoň pro vlastní osobu jasné, že podlehl iluzi, pokud kdykoli uvěřil, že lze v posledních měsících války uzavřít separátní mír se západními mocnostmi či dokonce přimět je ke společnému pokračování v boji proti Sovětskému svazu.
Narazil v nejlepším případě na soucitnou zdvořilost, s níž mu byly předestřeny nesčetné technické těžkosti, stojící v cestě dalšímu pokračování postupu jeho vojáků přes americké linie. Zatímco se však snažil oponovat těmto technickým námitkám, věděl, že jde o vytáčky, zastírající jinou hlavní příčinu nesouhlasu. Když se von Weitershausen nechtěl vydat všanc a chtěl jednu námitku po druhé se zoufalou zatvrzelostí vyvracet, posléze tak stanul tváří v tvář tvrdé pravdě.
Americký velitel mu oznámil, že 1. pancéřová divize wehrmachtu už proto, že se činně účastnila bojů na východním válčišti, bude vydána do ruského zajetí. Měl rozkaz zabránit jí z toho důvodu všemi prostředky v jejím dalším postupu na Západ. Jakékoli další jednání s Američany by bylo mařením času a velení 1. pancéřové divize nutno odkázat na příslušného sovětského partnera. Z generálových slov čišela rozhodná odměřenost, vylučující další slovní argumenty.
Před von Weitershausenovýma očima vytanuly rázem statisíce osob v německých uniformách, čekající se zoufalou nadějí na výsledek jeho pokusu. Na okamžik ho zachvátila divoká zloba bezmocného muže, který marně naráží na nepřekročitelnou zeď. Jeho tvář pokryla smrtelná bledost, když se zvedal od stolu a poprosil o převoz nazpět americkými liniemi, aby mohl o celé věci zpravit vrchního velitele své divize. Pak se dal beze slov naložit do vozu.
Teprve když mu šéf štábu americké divize podával ruku na rozloučenou s větami pronesenými zřejmě v nejupřímnějším přesvědčení: "Považujeme Rusy za svého spolehlivého vojenského partnera (v originále ,sehr faire Armee' - pozn. překl.). V ruském zajetí bude s vámi jednáno podle všech zásad mezinárodního práva a brzy jistě znovu spatříte svou vlast!" přerušil von Weitershausen ještě jednou své mlčení. Hleděl na Američana zrakem, v němž se pojila beznaděj se zoufalstvím vjedno. "Se Sověty," řekl hlasem, který se snažil namáhavě opanovat, "se dá jednat jen se zbraní v ruce. Pokud ji už nemáte, jste jejich otrokem. Jednou si na má slova vzpomenete."
Američan nevěřícně sklonil hlavu v odmítavém zamyšlení. Pak se von Weitershausen vrátil zpátky do Ktiše.
Už následujícího dne nadešel konec. Všechny složky 1. pancéřové divize, které byly zadrženy či zajištěny americkým velením, byly předány Rudé armádě, která dorazila podle stanoveného plánu. Její spěšně postupující obrněné jednotky se přidružily německým tankovým kolonám. Unikli jí jen ti z nich, kdo jednotlivě či v malých skupinách prchli lesy Šumavy a Bavorského lesa na Západ. Na začátku jich byly možná desetitisíce, skutečně došlo však nejvýš pár tisíc. Ti ostatní padli do rukou českých povstalců. Byli pochytáni, pobiti, umučeni k smrti či předáni sovětským vojskům; zmizeli, aniž by kdy kdokoli podal zprávu o jejich osudu. Masa poražené armády zformovala se však postupně do téhož truchlivého, šedého a beznadějně vyhlížejícícho proudu kolon, která i na sever odtud, zejména v Berlíně, nastoupila cestu do neznáma.

(c) Jihočeská vědecká knihovna 2001-2008, překlady a české texty Jan Mareš, elektronická verze Ivo Kareš