"Od velkých lidí, ať už jakéhokoli oboru, je neodmyslitelné srdce - rozumem se nahradit nedá." Tato Goethova slova vytanou na mysli, když vidíme obětavé jedince, kteří začali pouhých několik let po osudné válce a vyhnání shromažďovat upomínky na ztracenou vlast, aby je s láskou a věrností učinili základem rodáckých muzeí a pamětních síní.
Budou tu jmenováni mnozí, které stesk po Šumavě přiměl uchovat alespoň symbolicky památky na domov, dílo řady generací, které bylo lidem, oloupeným často i o ten nejposlednější osobní majetek, upřeno a přikázáno opustit. Nenávratnou podobu toho, co nemohli vzít s sebou, pokoušeli se nyní zachytit formou muzejních sbírek alespoň v náznaku a torzu.
Roku 1952 zahájil toto sběratelské úsilí vídeňský
Herbert von Marouschek (zastoupen je ovšem jako mnoho dalších z dále jmenovaných na internetových stránkách Kohoutího kříže i samostatně - pozn. překl.). Dne 28. prosince 1952 se právě z jeho iniciativy konalo zakládající shromáždění spolku Erstes österreichisches Böhmerwald-Heimatmuseum. Toho času obnášely muzejní sbírky v hostinci "Charwarth" v Arnethgasse 60 ve Vídni 16 na 160 exponátů. Do představenstva spolku byli zvoleni: jako 1. předseda dvorní rada
Dr. Robert Teichl , jako 2. předseda Dr. Josef Starkbaum, jako 1. zapisovatel
Walter Zettl, literát, jako 2. zapisovatel
Karl Haudek, literát, jako 1. pokladník Gottfried Schulda, 2. pokladník
Dr. Franz Irsigler, pokladní revizoři Alexandr a Maximilina Merbellerovi a pokladní revizorka Hilde Heiterová. Referenty se stali akademický malíř
prof. Andreas Harsch pro výtvarné umění,
Ing. Karl Maschek pro literaturu, odborný učitel v.v.
Franz Pöschko pro hudbu a sekční rada Dr. Josef Starkbaum pro jazyk a vlastivědu. Kustodem muzea byl ustaven Herbert von Marouschek. Je třeba dodat, že k těmto zakladatelským jménům si zaslouží být přiřazeni výjimečně zasloužilé členové Franz Wolf a Josef Sassmann. Už v pokročilém věku pomáhají oba Šumavskému muzeu činem i radou.
Sbírky muzea rychle rostly dary krajanů a 27. února 1955 dosáhly počtu 625 exponátů. Úspěšná muzejní činnost došla brzy i veřejné pozornosti a uznání, muzeum bylo postaveno pod státní památkovou ochranu.
Během následujících let nastaly ve složení původního předsednictva výrazné změny: Dr. Teichl musel v dubnu 1957 ze zdravotních důvodů odstoupit a jeho nástupcem byl zvolen Fritz Rose. V červnu téhož roku získalo muzeum svůj tisící exponát. Začátkem roku 1959 došlo k novým volbám představenstva spolku, v jehož čele stanul úřední rada Franz Lenz (rovněž zastoupen na internetových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.). 6. května 1959 se rozloučil se spolkem jeho iniciátor Herbert von Marouschek. Od následujícího roku hledalo muzeum větší prostory. Po hostinci "Charwarth" sloužila jeho potřebám restaurace "Naprawa" ve Vídni 15 a odtud přesídlilo pak do domu ve Wallnerově ulici 8, Vídeň 1.
Od 27. října 1962 nastoupil na místo předsedy Willi Lindinger. Odstupujícímu radovi Lenzovi bylo vyjádřeno uznání za jeho zásluhy o spolkový život. Následujícího roku 1963 získalo konečně muzeum stálý prostor, v němž sídlí až dodnes, totiž v domě čp. 3 na Ungarstraße ve Vídni 3.
Tísnivá finanční situace doléhala však na jeho existenci stále naléhavěji. Paní Gertrude Sassmannová by mohla vyprávět o těch letech z hlediska své funkce spolkové pokladní, kterou vykonává ostatně také až doposud. Společným úsilím se podařilo překlenout i toto těžké období.
Ve dnech 2. a 3. prosince 1967 se po rozsáhlých úpravách interiérů odehrálo slavnostní otevření nové muzejní expozice. Slavnost proběhla o prvním z uvedených dní v auditoriu maximu vídeňské univerzity, kde se následujícího dne pak konal vlastní ceremoniel zahájení činnosti a následná prohlídka nově upraveného muzea. Záštitu nad celou akcí převzal Ferdinand hrabě Buquoy z Nových Hradů (Gratzen), sídlem v bavorském Wiessee a Dr. Heinrich Drimmel, bývalý ministr a zástupce starosty rakouské metropole.
Dr. Heinrich Micko, významný šumavský autor (nechybí ovšem na těchto internetových stranách samostatně - pozn. překl.), kterému se po vyhnání stala také domovem právě Vídeň, řekl ve svém úvodní slově mj.: "Právem bylo řečeno, že národ, který zapomene na svou minulost a ztratí své dějiny, zbavuje se tak i své přítomnosti a budoucnosti. Netýká se to ostatně jen národů, nýbrž každého lidského společenství vůbec."
Předseda Willi Lindinger, jehož zásluhy o muzeum ostatně připomíná i pamětní deska na vrcholu hory Mandelstein s nádherným výhledem na Novohradsko z rakouské strany, vykonával svou funkci až do 17. března roku 1984. Pak předal předsednictví paní Mgr. Hildě Steinwenderové, která dalších pět let až do 2. května 1989 stála v čele muzejního spolku, než se jejím nástupcem stal Mgr. Engelbert Steinwender, autor tohoto stručného přehladu historie Šumavského muzea ve Vídni. Během zimních měsíců byly v posledních letech jeho sbírky uzavřeny pro nutnou opravu elektrické instalace a nové osvětlení halogenovými žárovkami.
Další existenci Šumavského muzea se pokouší spolek zajistit finančnímu dary, které je možno zasílat na adresu: Böhmerwaldmuseum Wien, Creditanstalt-Bankverein, Zweigstelle Hoher Markt, Konto - Nr. 0047 - 43142/00. Krajané, kteří nyní mohou cestovat přímo do Čech, vyzývají se, aby ani nadále nezanedbávali pro volný styk se starou vlastí ani budoucí existenci instituce, která udržovala její památku bezmála celé osudné půlstoletí odloučení a nemůže být ničím nahrazena.
obrazová příloha
