|
|
|
|
|
|
|
|
|
Bukovina
Už v roce 1412 je v jedné listině označováno lesnaté území mezi hranicemi Uher a horním tokem řeky Seret jako Velká Bukovina, jiné na řece Prut jako Malá Bukovina. Roku 1775 bylo zeměpisné jméno Bukovina (německy i Buchenland) na politický útvar, který po rusko-turecké válce připadl z Moldavského knížectví (v originále "Fürstentum Moldau" - pozn. překl.) habsburské říši. Byla to chudá a pustá země. I samy Černovice (Czernowitz, dnes ukrajinské Černivci, rumunsky Cernauti, rusky Černovcy) byly při příchodu rakouských kolonistů jen bídnou vesnicí s 200 hliněnými chatrčemi, při nichž často chybělo i to nejnutnější zásobování vodou. Také poměry všude v kraji se daly charakterizovat jako více než primitivní. Řídce osídlené území nabízela však příchozím poměrně úrodnou půdu k obdělávání a zemědělské obživě.
Prvá přistěhovalecká vlna
Zprvu šlo vlastně téměř výlučně o soukromé iniciativy při zakládání skláren v roce 1793, kdy vznikly sklářské hutě v místě zvaném Krasna (Crasna) a také v lesích při klášteře Putna. Roku 1803 vznikla v lokalitě Mardzina (dnes Marginea) další sklárna, také tady díky osídlencům, kteří pocházeli ze Královácka ("aus dem Künischen" - pozn. překl.), tj. ze střední Šumavy (Mittlerer Böhmerwald) a dali té huti jméno Fürstenthal (dnes Voevodeasa - pozn. překl.).
Sklářské hutě v Bukovině nepřinesly nikdy očekávaný úspěch a dříve či později opět zanikly. Větší část sklářů a dřevorubců z nich zůstala však na místě a stali se z nich řemeslníci a malorolníci. Jejich potomci sídlili spolu s později sem přišlými Šumavany v nově vzniklých osadách.
Druhá přistěhovalecká vlna
Poněvadž se i nadále nedostávalo houževnatých sedláků a pilných provozovatelů řemesel, nařídil císařský "Handbillet" (vlastnoruční list) roku 1816 nový nábor. Panovníkovu výzvu k dalšímu osidlování Bukoviny následovaly zejména tři německé národnostní skupiny. Z jihozápadního Německa to byli "Švábové" (Schwaben), kteří směřovali na východ Bukoviny. Spišští Němci (Zipser) se usazovali na hornatém jihozápadě. Němci z okrajových oblastí Čech osidlovali v letech 1793-1817 nejprve jako skláři a lesní dělníci okraje Karpat a v letech 1835-1850 pak jako rolníci střední a jižní oblasti Bukoviny. Teprve ve třicátých letech 19. století lze však hovořit o opravdovém německém přílivu do těchto končin habsburské říše.
Jako domovská místa přistěhovalců ze střední Šumavy bývá jmenována např. Hůrka (Hurkenthal) včetně Nové i Staré Hůrky (Neuhurkenthal, Althurkenthal). Ve většině případů šlo o zcela chudé rodiny, bohaté zato na děti. Průměrný věk mužských novoosídlenců činil 35 až 40 let.
Poněvadž se na Šumavě opravdu vyskytovalo jméno Rankel, dá se předpokládat, že náš prapraděd Franz Rankel, narozený v roce 1791 (místo narození není bohužel známo), přistěhoval se do Bukoviny právě odtud. Byl ženat s Theresií Hasenkopfovou z Pastvin (Weide) v Čechách a zemřel 1864 v osadě Lichtenberg (dnes Dealul Ederei - pozn. překl.), ležící v dnešním Rumunsku.
Před dalekou cestou, která měla vést přes 1000 kilometrů daleko na východ od domova, prodali Šumavané všechno, co nemohli pobrat s sebou. Všechno nezbytné pak naložili na vozík, do kterého se většinou museli sami zapřáhnout. S očima uplakanýma se bez ustání ohlíželi nazpět na milovanou Šumavu, kterou opouštěli. Napříč Čechami a Moravou, od místa k místu šli, přes Budějovice, Jihlavu, Brno, Olomouc, Těšín, odkud přibyli další, osm tuhých týdnů, než jejich pouť skončila v Bukovině. Pojaly je osady Radautz (dnes Radauti), Glit, Solka (dnes Solca), Karlsberg (dnes Gura Putnei) a Fürstenthal a v nich pak čekali, než jim bude přidělena slíbená země. Obývali chýše slepené z hlíny či díry v zemi a vydělávali si na obživu nádeničením.
Čekat museli mnoho měsíců, ba roků, než se jim dostalo půdy a vyměřených pozemků. Ze slíbených 30 jiter nakonec zbylo na každého pouhých 5 (jedno rakouské jitro = 0,5755 hektaru). Navíc nešlo o ornou půdu a luka, nýbrž o podhorský prales, který musel být nejprve lopotnou prací vyžďářen a vyklučen. Tak vznikla roku 1835 prvá německá, převážně šumavská selská kolonie Bori (dnes Boureni). V témže roce byla zřízena při císařské silnici mezi Mardzinou a Glitem, v končině proslulé loupežnými přepady, druhá šumavská osada Lichtenberg. Bukovinští Němci zůstali daleko od své původní vlasti a uprostřed obyvatelstva jiné víry i jiného jazyka věrni své národní svébytnosti. Ke smíšení s domácími lidmi či s jinojazyčnými přistěhovalci docházelo nejvýš vzácně.
Přitom teprve pod vlivem německých rolníků došlo v Bukovině k řádnému polnímu hospodaření. Místo někdejší lesní divočiny časem zabrala úrodná luka, obilná a bramborová pole. Dříve se tu jen na nejlepší půdě pěstovala kukuřice, len a konopí. Dobrý německý pluh s koňskou zápřeží byl ještě dlouho v očích zdejších původních obyvatel pravým zázrakem, který Němcům ukoval sám čert (a co teprve, napadne Čecha, ruchadlo bratranců Veverkových z Rybitví, sestrojené v letech 1825-1827 a figurující za Rakouska v každé české čítance! - pozn. překl.). Nové osady se většinou podobaly lesním lánovým či mýtným vsím (Waldhufendörfer) či dvojřadovým lánovým vsím (Doppelreihensiedlungen) jako byl původně právě Lichtenberg.
Nejen však hmotná kultura se rozvíjela pod německým vlivem, nýbrž ve stejné míře, i když ne tak významné ještě, rovněž ta duchovní. Zatímco před připojením Bukoviny k Rakousku tu školství vlastně neexistovalo, bylo ustaveno s přílivem přistěhovalců přes 500 obecných (základních) škol. Roku 1909 bylo z nich 76 s němčinou jako jediným vyučovacím jazykem. Němčina byla do roku 1918 v Bukovině i jazykem úředním.
Po první světové válce došlo ovšem i tady k převratu. Rumunsko zdvojnásobilo své státní území a počet obyvatel vzrostl ze 7,5 na 16 milionů, z toho 28% tvořily národnostní menšiny. Zajištění jejich práv se ovšem menšinám nikdy nedostalo, zato docházelo k masivnímu porumunšťování, zejména pak pozemkovou reformou a vyvlastněním majetku farních osad. Jen v letech 1919-1925 klesl počet německých škol na pouhých 22. I v čistě německých obcích se teď muselo v kostelích kázat a sloužit mše toliko rumunsky.
V červnu 1940 požádal Sovětský svaz (v originále Russland - pozn. překl.) Rumunsko formou ultimáta o Besarábii (Bessarabien) a severní Bukovinu. Na radu Německa a Itálie se Rumunsko tomuto ultimátu podřídilo. Jedním z následků bylo ovšem i přesídlení Němců, kteří v těch oblastech dosud žili. Dohoda mezi Německem, Sovětským svazem a Rumunskem byla prosazena říšskoněmeckými místy (až do přepadení Sovětského svazu 22.6.1941 platil už tenkrát od srpna 1939 přátelský pakt o neútočení mezi Hitlerem a Stalinem - pozn. překl.).
Dne 5. září 1940 došlo mezi Stalinem a Hitlerem (v originále "zwischen Russland und Berlin" - pozn. překl.) k tzv. "Dohodě o přesídlení německého obyvatelstva z Besarábie a severní Bukoviny do Německé říše" ("Vereinbarung über die Umsiedlung der deutschstämmigen Bevölkerung aus den Gebieten von Bessarabien und der nördlichen Bukowina in das deutsche Reich"). Tato dohoda upravovala i v jednotlivostech různé záležitosti, týkající se mj. vymezení okruhu přesidlovaných osob. Každý, kdo se mohl prokázat německými prarodiči, byl podle ní považován za Němce a tím i za přesídlence. Dne 15. září 1940 zahájila Přesidlovací komise pro severní Bukovinu se sídlem v Černovicích svou činnost, 27. září pak už vyjel prvý železniční transport s 1000 přesídlenců směrem do Německa. Poslední transport překročil v určeném termínu hranice 17. listopadu 1940.
Zavazadla jednotlivých osob určených k transportu nesměla překročit 50 kilogramů (až dojemná shoda hitlerovské mašinerie s československým odsunem Němců po válce : tam se jen ty kilogramy smrskly na pouhých 30 - pozn. překl.).
Očekávala se připravenost opustit zemi, jež se přes noc stala cizinou. Domov přestal existovat a nemohl poskytnout nijakou ochranu. Nedalo se přece vyloučit náhlé zhoršení německo-ruských vztahů do té míry, že namísto přesídlení "do Říše" dojde k vysídlení sovětskými orgány někam na Sibiř.
Rok nato (ovšem až po přepadení SSSR nacisty - pozn. překl.) pak také skutečně došlo k deportacím 400 000 povolžských Němců (Wolgadeutsche), 50 000 kavkazských Němců (Kaukasusdeutsche), 40 000 krymských Němců (Krimdeutsche) a zčásti i volyňských Němců (Wolhyniendeutsche) a Němců z Černomoří (Schwarzmeerdeutsche) na Sibiř.
Z Bukoviny bylo celkem přesídleno 95 770 Němců. I poté tam bylo napočteno úředně ještě 7295 osob německé národnosti. Zejména starší lidé odcházeli s těžkým srdcem ze země, která byla zúrodněna rukama jejich předků a skrápěna v práci jejich potem. Ti mladší dali, přece jen spíše ochotni se nadchnout, plnou důvěru slovu mužů SS, kteří přesvědčovali o výhodách přesídlení. S plány pro ně už připravených statků s pozemky až čtyřnásobně většími než měli tady v Bukovině, které měli převzít po 4-6 týdnech pobytu v přípravných táborech, se vydali na cestu. Po "návratu do Říše" byli Němci z Bukoviny rozlišeni na případy A a O podle čistoty "kmenového původu" ("aufgrund der stammesmäßigen Herkunft"). Pokud měl někdo z nich německé prarodiče jen z jedné strany, byl přidělen do skupiny A, naopak "osoby čistě německého rodokmenu" ("Personen rein deutscher Abstammung") byli předurčeny coby skupina O k osidlování východních oblastí Horního Slezska (Ost-Oberschlesien), Wartské župy (Warthegau) a Západního Pruska (Westpreußen) (obojí posledně jmenované oblasti jsou vlastně severozápadem dnešního Polska - pozn. překl.).
Ve skutečnosti ovšem docházelo k opravdovému převzetí slíbených majetků teprve po čekací době přibližně 18 měsíců. V Říši byli přesídlenci nejprve rozmístěni do různých provizorních táborů (zčásti na území dnešní České republiky, zčásti dnešního Polska), z nichž byli muži a dospělejší chlapci získáváni do služeb wehrmachtu, zbraní SS či jednotek pracovní služby (Arbeitsdienst). I oni měli odvést krvavou daň v historii druhé světové války.
Táborové pobyty rodiny Adolfa Rankela:
 obrazová příloha |
další strana
|
