|
|
|
|
|
|
|
|
|
| Hymne an den Böhmerwald | Hymnus Šumavě |
|
Ich grüße dich, mein Böhmerwald, im teuren Heimatlande; es fesseln mich wie mit Gewalt an dich der Liebe Bande. Du Spender reiner Lüfte und würzigsüßer Düfte, du labest jung und alt! Wohl ist es schön in freien Flur auf blumenreichen Matten, doch majestätisch bleibt es nur in deinem düstern Schatten. Drum will ich öfter wallen in deine heil'gen Hallen, du Tempel der Natur! O Wald in deiner Majestät, wer möchte dich nicht lieben? Wer möchte wohl ein fromm' Gebet in dir nicht ernstlich üben? Ja, deinem sanften Rauschen, dem möcht' ich immer lauschen da Gottes Odem weht. Was ist 's, das mich oft hoch erhebt in manch betrübten Stunden, wenn mir das Herz im Leibe bebt, wenn es herb' Leid empfunden? O Wald, dein Zauberwehen macht allen Gram vergehen, in welchem ich geschwebt. O möcht' dich lieben jedermann und treulich immer hegen, soviel er dich nur schonen kann und sorglich deiner pflegen, damit uns stets aufs neue dein reicher Schatz erfreue viel schöner wär' es dann! Ich will dich preisen immerfort und loben allerwegen dich, Tempel Gottes, heil'ger Ort mit deinem reichen Segen. Und wie den Meister oben der Vöglein Lieder loben, preis' ihn und dich, mein Wort! |
Můj lese, buď mi pozdraven, v rodném kraji tam doma; láskou k tobě mě den co den vede pout povědomá. Vzduch čistý nebe roní, kořenně lesy voní, že kdekdo osvěžen! Tam v zeleni tvých rosných niv co v hojnosti je květů, jaký majestát napodiv tmáň lesů skýtá světu! Bloudil bych celé týdny, kde posvátný a klidný jak chrám čníš, dnes co dřív! Jak šíříš svoji vznešenost, kdo by tě nemiloval? Modlím se v tobě, zbožný host a nestačí mi slova. Ano, jak kolem šumí tvůj dech, to Boží dumy vanou k nám po věčnost. Co mne to s tebou pozvedá v hodinách plných trudu, kdy srdce v těle usedá a žal snad nepřebudu? To čarovné tvé vání všecek stesk pozahání, v něm utonout nedá. Kéž by tě každý měl tak rád a věrně tebe hájil, uměl o tebe pečovat, dbal, oč ti dobří dbají: to abys znovu stále jak poklad k naší chvále všem krásy mohl přát! Slavit tě budu, tím jsem jist, znovu a bez ustání, ty, Boží chráme, místo míst, bohaté požehnáním. Kéž jako zpěvy ptáků ctí Pána na oblaku, mé slovo dá se číst! |
| Die Pfraumburg | Přimdský hrad |
|
Wir sehen auf des Pfraumergs Höh'n die alte Schlossruine steh'n; sie kündet uns von alten Zeiten und längst vergang'nen Herrlichkeiten. Wie drang, mit Eisen angetan, zur Fehde auf den grünen Plan, im Morgenstrahl auf stolzem Rosse der Ritter mutig aus dem Schlosse! Wo im Verlies manch' Weh erklang, im Saal der frohe Sänger sang, mocht' Lieb' in den Gemächern wohnen und Haß und Stolz im Saale thronen. O feste Burg aus alter Zeit, jetzt herrscht in dir die Einsamkeit; wir denken, was vor tausend Jahren wohl diese deine Reste waren. Die riesenhafte Quaderwand gibt heut' noch deine Macht bekannt, denn noch im Schutte kann man lesen, welch' mächt'ger Sitz du einst gewesen. Wer baute auf die Felsenwand, dich, festes Schloss, mit kühner Hand? Es werden deine Riesenmauern noch manche Stürme überdauern. Und wie die Burg vom Berg herab blickt in der Zeiten off'nes Grab, so seh'n wir Menschenwerk vergehen, nur Gottes Macht wird stets bestehen. |
Vidím tě na výšině stát, zřícený, stářím sešlý hrad; svědčíš nám z dáli dávných časů, jak míjí krása, dar věhlasu. S ním vyjel z tebe v plné zbroji, k půtce, kde luh se s horou pojí, za úsvitu na bujném oři rytíř, jehož strach nepokoří! V tvém vězení zněl mnohý sten, sál dvornou písní rozjařen zas k lásce zval, jak pěvci čistí, ne k trůnu moci s nenávistí. Minul, hrade, ten starý čas. Samota tvá teď nutí nás přemýšlet, co se všechno stalo a na trosky tě rozkotalo. Kvádry tvé obrovité stěny ční dosud věky nedotčeny, o to více níž haldy suti nad zašlou slávou k dumám nutí. Kdo asi kdysi rukou smělou vtiskl tvé zdi na skalné čelo? Chtěl snad, abys byl jak ty skály, co mnohé zteči odolaly. Z hradu tak hledím v horský svah a zřím byvší dny na marách, zašlé jak všechna lidská díla, stálá kde vládne Boží síla. |
 obrazová příloha |
další strana
|
