Maximilian Schmidt zv. Waldschmidt(Kohoutí kříž)

Jde samozřejmě v tomto případě o německý překlad chodské lidové písně z Domažlicka, jak ji v původním českém znění uvádí i významná monografie Der Böhmerwald (1860) autorů Wenziga a Krejčího. I oni totiž, stejně jako Maximilián Schmidt zv. Waldschmidt, který ji použil v ději svého románu "z českobavorského lesního pohoří", chápali tu Šumavu šířeji, především však jako sousedské pomezí, kde se opravdu scházejí lidé s lidmi, poněvadž je v tom Boží vůle. Vydáme-li se ze Všerub přes hraniční přechod do nedalekého Eschlkamu (česky se mu už odedávna říkalo Osí), najdeme tam dokonce v jedné místnosti budovy malého útulného pohostinství Zur Post malé muzeum zmíněného spisovatele, který se v této obci 25. února 1832 jako syn celního úředníka narodil. Kvůli otcovu zaměstnání rodina často měnila pobyt, a tak i mladý Maximilán po klášterním gymnáziu v Metten studoval v Pasově, Hofu a posléze v Mnichově, kde vstoupil do armády a kde se i oženil. Rok před svatbou vstoupil do literatury veršovanou instrukcí pro obsluhu zadovky Podewils, tehdy nově zavedené zbraně bavorské armády, jejímž byl inspekčním důstojníkem. Pro vojáky napsal i malou kuchařku a z polních tažení vzešlo i několik básní. Dedikací své básnické práce Das Fräulein von Lichtenegg bavorskému panovníkovi Maximiliánu II. si získal přízeň wittelsbašského dvora a byl roku 1884 jmenován "hofratem" a čtrnáct let nato mu byl princem regentem Luitpoldem dokonce propůjčen čestný dědičný predikát ke jménu ve tvaru "řečený Waldschmidt", jako by tím byla jen stvrzena obecná vůle všech. Byl natolik oblíbeným autorem, že na nočním stolku Ludvíka Bavorského před jeho utonutím ve Starnberském jezeře prý ležela rozečtená Waldschmidtova romantická novela Leonhardsritt. Z krajiny básníkova dětství, tedy z česko-bavorského pomezí, pochází právě vedle této novely většina jeho děl. Některá byla přeložena i do češtiny, jako Pámbíčkův plášť (Der Herrgottsmantel), vyšlý česky v překladu Jana Ostena už roku 1897 tiskem místodržitelské tiskárny v edici Pražských novin, nebo už zmíněná Hančička, chodské děvče (Hančička, das Chodenmädchen), totiž román, z něhož pochází naše básnická ukázka. Tato Waldschmidtova románová práce byla dokonce roku 1903 i zdramatizována a dočkala se v originále 17 vydání. Časopis Světozor přivítal už její německé uvedení jako něco nevídaného v dosavadních vztazích české a německé literatury patrnou sympatií autorovou k českému živlu a všímá si i toho, že české písně spisovatel cituje místy i v originále. Vedle vlastního psaní ostatně byl i propagátorem národopisu, zvláště lidového kroje, získal si jméno i podporou cestovního ruchu. Vedle básní, povídek a novel napsal i 40 dramat, většinou dobově oblíbených kusů lidového repertoáru ochotnických scén. Roku 1906 byl spolu s Paulem Heysem dokonce jedním ze dvou německých kandidátů na Nobelovu cenu za literaturu (Heyse ji 1910 také skutečně získal) a v roce 1912 se stal čestným členem Deutsche Schriftstellerverband, jemuž léta předsedal. Dva roky předtím, než sedm let nato 8. prosince 1919 v Mnichově zemřel, oslepl. Na vrcholu Riedelstein-Kaiterberg mu byl už za života vztyčen památník a mnoho ulic, parků i náměstí v Bavorsku nese jeho jméno. Po smrti vznikly podle jeho předloh i 4 jejich filmové verze. Na Roklanu je po něm pojmenována chata, ale o Šumavu má zásluhu daleko pronikavější než stačí ocenit jakékoli uznání. To on totiž použil jako motto své knihy Am goldener Steig Hartauerův text "šumavské hymny" Tief drin im Böhmerwald a postaral se tak o rozhodující průlom v obecném rozšíření této písně. Byl nakonec sám přece původně básníkem!

Flog ein Täubchen	Vyletěla holubička
Flog ein Täubchen ob dem Hofe Herrenlos daher, Und es weinte, und es klagte, Dass ich dich verlör! Ruhig, wein nicht, Aennchen mein, Finde bald mich wieder ein, Ja, will's Gott, freu'n wir uns wieder Im Beisammensein.	Vyletěla holubička přes ten panskej dvůr, zaplakala, zaželila, že nebudeš můj! Mlč, Hančičko, mlč, neplač, já k vám přijdu brzy zas, bude-li v tom vůle Boží, sejdeme se zas.
Hančička, das Chodenmädchen, s.142-143

MAXIMILIAN SCHMIDT ZV. WALDSCHMIDT