|
|
|
|
|
|
|
|
|
| 's Marterl | Boží muka |
|
Om am Schöklberg do steht a murtstrum Bam, mei, den seh i des öftern nou heit i meine Tram. Beim Erdäpflgrobm, wenns schou a wengei kult, hot ma uns dazöhlt: der Bam is schon ela Hunert Johr ult. Mia Kina houms efters probiert mit ausstrekti Händ den Boum zu umfossen, 's hot owa nie glengt. Und oft erst dos herrliche "Marterl" wor gmauert aus Stoa, hot sie eng zuwiedruckt schützend untern Bam, wia a Liebespoor. Ela Leit san do nit vorbei gonga, es wor a Fried um die Zwoa. Nur amul sul a Blitz eigschlogn hom, direkt in Bam, obm isa eini, int wieder ausi recht gschwindt, "'s Marterl" wor hell erleuchtet wia Himmlisches Kind. Domuls is den zwoa nix gschehn, D jeda hot Ongst kot, der wous dos hot gsehn. Der Natur houms trotz, weil d' Hoamat so guat. Owa heit stengans alui, niemand nimmt mehr o an Huat, kana mouchet a Kreitz, verbeigt si und bleibt stehn, denn uns hot ma vertriebm, so fül Unrecht is geschehn. "'s Marterl" is ausgraubt, ka Bild is mehr drin, ka Dachl am Kopf, longsam verfuls – nur der Bam is alui übreie blim. |
Na vršku u Volar stojí ten starej strom, vídám ho často dodneška ve snu svým nejednom. Při kopání brambor to slejchat vyprávět, když drobet už táhlo chladem: že má prej na sta let. My děti často zkoušely vobejmout jeho kmen, nikdy to nešlo docela, nejvejš tak dopůl jen. Boží muka pod nim celičký z kamene, se k němu tiskly v ochranu přítulnym ramenem. Moc lidí kolem nepřešlo, bejval tam svatej klid. Až jednou hrom prej najednou měl zrovna uhodit do toho stromu, jenže než došlo na blesky, zazářil kámen sám jak Dítě Nebeský. Nic nestalo se tehdá ani pozdějc snad těm dvěma, jen kdo kdy viděl to, pro strach jak mět že nemá. Všem bouřim navzdory, bylo dobře tam doma. Jenže teď prázdno tam, klobouk teď smeknout kdo má, kdo pokřižuje se a kdo se zastaví u božích muk v pustotě Šumavy? Všecko kol zloupeno, už není snad co brát, zlym živlum napospas – jen ten strom zvostal stát. |
Böhmerwäldler Jahrbuch 2002, s. 147 |
| Was die Heimatberge sich erzählen | Co si hory tam u nás doma povídají |
|
In unserer kleinen Heimatstadt, die ringsum viele Berge hat, spricht der Schreiner: ich gib immer acht, damit das Wetter keinen Schaden macht! Verlassen steh ich jetzt nun da und weiß gar nicht, wie mir geschah, die immer gerne zu mir kamen - schon lange von mir Abschied nahmen! Zu seinem Nachbarn dem Kubani-Spitze sagt er, und kommtdabei in Hitze, zu mir sagen sie jetzt nicht mehr Schreiner, Bobik sagen sie zu mir - denn kennt ja keiner. Der Kubani brummt und sagt "ach ja" - früher war das ja viel schöner da. Mein Wald wird auch schon immer lichter, und ich versteh sie nicht, die fremden Gsichter. Der Tussetberg kann weit auch blicken, und tut traurig mit dem Kopfe nicken, ich kann das alles nicht verstehn, - wie konnte das denn nur gescheh'n? Der Plöckenstein und Dreisessel sind beide still, sie sagen: ich lausch' wohin ich will, ich horche hier und horche dort, und erlausche manch' geheimes Wort! |
Slyším z Volar tenhle rozhovor, z mého městečka v kruhu hor. Schreiner teď mluví: Beze mě s bouřkou by nečas vpadnul do země, lehla by polní úroda - jenže teď kraj sotva co dá: vždyť lidičky, co kolem žili, tak dávno domov opustili! Teď pokračuje ku Boubínu - vidím, že hřmotnou chytil slinu: Ti noví mi Schreiner neříkají, neznají mě a Bobík mi přezdívají. Boubín mručí: No to je vtip - zastara bývalo tu líp. I na mně lesy pořád řídnou, nesetkáš se tu s řečí vlídnou. Když Stožecký vrch vidím zdáli, jak v smutku do mlhy se halí, rozumím i já věru málo všemu, co se tu vlastně stalo. I Plechý s Třístoličníkem jen zticha jsou, slyší však, co jim větry donesou, co tu i tam že snad má se stát tajemným Slovem odněkad! |
Böhmerwäldler Heimatbrief, 50, 1997, č. 8, 2. str. obálky |
| A' lui... (Allein) | Sama |
|
S' is jo kaum zon fossn do gengans uli dahie - da Vota, D' Muata a da Bruada hot mi schou (n) verlossn. Sogor 's Wuin wird loungsom gor nur ab und zua kemans ma nou un Tram vor. Mei, Herrei, hiazt bleibt nur mehr d'Erinnerung an ulli dahoam. Hiazt stirbt a schou da Wuld - dann kemmand d' Leit. Vielleicht is dos d' Strouf für ul de Ungerechtigkeit. |
Co si počít mám? Odešli táta s mámou - bratr nechal mě tu a člověk najednou je sám. To pak dojde ti i pláč - tu a tam v noci přijde, nevím nač. Mně, Pane, teď už zůstala jen vzpomínka, na všecko doma. Už umírá i les - pak Ten, kdo věci řídí, za nespravedlnost potrestá všechny lidi. |
Böhmerwäldler Jahrbuch 1994, s. 131 |
| Sehnsüchte | Touhy |
|
Hinaus ziehts uns in ferne Länder, einmal so frei sein wie der Wind, einmal so leicht wie Schäferwölkchen, einmal so schnell wie Vögel sind. Wer möchte nicht die Welt umarmen, wer möchte nicht auf Reisen gehn, mit Fischen um die Wette schwimmen, am Gipfel eines Berges stehn. Aus einem Zug die Welt betrachten... Der Zug fährt ab, wir sitzen drin. Nur dort, wo einst daheim, Da... fahren wir nicht mehr hin. |
Táhne nás to do dálek světa: vát jako vítr nebem tak, jak oblak nad pastvisky létá, hbití a volní jako pták. V každém z nás láska k cestám hoří: kdo nechtě1 by dál světem jít, s rybami plout do širých moří, na hřbetu hor se zastavit. Svět sledovat jak z oken vlaku, být při odjezdu šťastni v něm. Jen netušit, že s hejnem ptáků se nelze vracet v rodnou zem. |
 obrazová příloha |
další strana |
