Hans Schier

To prosté nářeční čtyřverší ze začátku stojí roku 1958, kdy se ještě vroucně věřilo na návrat, i v úvodu medailonu krajanského měsíčníku Glaube und Heimat k pětasedmdesátinám obyčejného člověka, který vedle těžké práce a nesnadného životního osudu také psal, a to především nářečním jazykem domova, z něhož byl donucen odejít. Hans Schier se narodil 5. října 1882 v Blansku (Pflanzen) u Kaplice. pracoval jako pomocný dělník, zedník, hostinský, posléze jako předák na stavbě železničních tratí, jak o tom ostatně svědčí i druhá nářeční ukázka z jeho díla. Na kolejích střídal místa působení - jak jen by mohl tušit, že jednou budou v dobytčácích vysídleni Němci z Čech právě vlaky "odsunu" z domova! - ale nakonec se usadil v Bujanově (Angern), kde už počátkem devatenáctého století byla významná stanice tehdejší koněspřežné dráhy z Budějovic do Lince. Postavil si tam v polovině dvacátých let domek a od roku 1938 se tam chystal užívat i zaslouženého důchodu. Nastala však válka a po roce 1945 sběrný tábor u Jindřichova Hradce a pak vysídlení, nejprve do durynského Stelzenu na východě Německa, odkud koncem roku 1957, tedy už po semdesátce věku, přesídlil do Höpfingen v Bádensku. Svou první literární práci, báseň v šumavském dialektu, uveřejnil roku 1930 v českobudějovickém měsíčníku Waldheimat. Po létech odmlčení začal vlastně psát až po válce a odsunu ve svém novém domově ve východoněmeckém Durynsku. Psal nejen povídky a básně, ale i drobné vzpomínky na někdejší domov, odkud v paměti přenesl i sbírku žertovných lidových popěvků zv. Schnadahüpfel. Spolek Obec Josefa Gangla ve Vídni, kde Hans Schier také kdysi ještě před první z obou světových válek působil a kde se v únoru roku 1914 i šťastně oženil s rodačkou z Rožmitálu na Šumavě (Rosenthal), uspořádala v říjnu 1957 k jeho životnímu jubileu pamětní večer, který znamenal jisté zadostiučinění dnes zapomenutému německému lidovému autorovi z nejjižnějšího cípu Čech.

In jedem tuat...	V každém z nás
In jedem tuat dö Zuversicht in seinem Herzen drinnat brenna, verlier' nur deine Hoffnung nicht id Hoamat müass ma wieda kemma.	V každém z nás dříme naděje, ze srdce nemůže se ztratit, důvěra živá ve mně je, že musím se zas domů vrátit.
Glaube und Heimat, 1958, s. 154

Die Probefahrt	Zkušební jízda
Im achtzehnhundertoananeizger Joar wia d'Eisenbahn bis Gojau firti woar, do is amol am frühen Morg'n da erste Probezug holt gfoahrn. So loungsaum is die Foahrt holt gwejst dos Erdreich woar no nit zsaumprejsst und die Maschin, des schwari G'wicht - deswejgn die äußerste Vorsicht. Und auf der Stroßn nejm da Bouh schaun d'Schulkina den Zug sou au. Vom Zug schreit oana zum Schmul Fritzn: heut könnts olli umasunst afsitzn. Wenn's uns glei tats umsunst foahrn lossn vül liaba gehn ma furt, do af da Stroßn schreit zruck da Fritzn Schmul mia kammat'n jo tschpot in d'Schul.	V roce vosumnáctsetjedenadevadesát dráhu do Kájova stíhli dodělat. Jednoho dne potom časně zrána zkusmo jízda po ní vykonána. Pěkně pomálu se napoprvně jelo, zem to ani nijak nebolelo, mašina že těžká pára byla, lidi cestou ale vystrašila. Tak při potoce tenkrát podle trati školáci běžej, kluci pihovatí a z voken vlaku někdo volá: "Frici, naskoč si, dneska svízt se můžou všici!" A i když pravdu má ten, kdo se veze, my šli dál pěšky houfem podle meze a vzaděj zpátky Fricek hlaholí, že přídem dneska pozdě do školy.
Glaube und Heimat, 1999, č. 6, s. 31