|
|
|
|
|
|
|
|
|
| Ein Selbstbild | Autoportrét I |
|
Ein ewiges Träumen voll süßesten Lebenüberschuss – rastlos, – mit bangen Schmerzen innen, in der Seele. – Lodert, brennt, wachst nach Kampf, – Herzkrampf. Wegen und wahnwitzig rege mit aufgeregte Lust. – Machtlos ist die Qual des Denkens, sinnlos, um Gedanken zu reichen. – Spräche die Sprache des Schöpfers und gäbe. – Dämone! – Brecht die Gewalt! Eure Sprache, – Eure Zeichen, – Eure Macht. |
Věčné snění plné nejsladšího nadbytku života – bez oddechu, – s tísnivou bolestí v nitru, tam v duši. – Plane, pálí, roste po boji, – křeč v srdci. Kvůli ní tě šíleně budí vzrušující slast. – Bezmocná jsou muka myšlení, marná v úsilí, dosáhnout myšlenek. – Mluv řečí tvůrce a dávej. – Démoni! – Zlomte tu sílu! Vaši řeč, – vaše znamení, – vaši moc. |
Der Lyriker Egon Schiele: Briefe und Gedichte 1910-1912, s. 31 |
| Ein Selbstbild | Autoportrét II |
|
Ich bin für mich und die, denen die durstige Trinksucht nach Freisein bei mir alles schenkt, und auch für alle, weil alle ich auch liebe, – liebe. Ich bin von Vornehmsten der Vornehmste und von Rückgebern der Rückgebigste Ich bin Mensch, ich liebe den Tod und liebe das Leben. |
Jsem tu pro sebe a ty, jimž dychtivá pijácká žízeň po svobodném bytí při mně všechno dává, a také pro všechny, poněvadž všechny také miluji, – miluji. Jsem z nejšlechetnějších ten nejšlechetnější a z těch, kdo navracejí, ten, kdo navrací nejvíce Jsem člověk, miluji smrt a miluji Život. |
Der Lyriker Egon Schiele: Briefe und Gedichte 1910-1912, s. 51 |
| Musik beim Ertrinken | Hudba při tonutí |
|
In Momenten jochte der schwarze Fluss meine ganzen Kräfte. Ich sah die kleinen Wasser groß und die sanften Ufer steil und hoch. Drehend rang ich Und hörte die Wasser in mir, die guten, schönen Schwarzwasser-- Dann atmete ich wieder goldene Kraft, der Strom strömte starr und stärker. |
Ve chvíli podrobil si ten černý proud všechny mé síly. Viděl jsem tu malou vodu náhle velkou a ten vlídný břeh vysoký a strmý. Točil jsem se a zápasil a slyšel tu vodu v sobě, tu dobrou, krásnou černou vodu— Pak jsem se nadechl znovu zlaté síly, proud proudil urputně a pevněji. |
Gruss aus Krummau - Alte Ansichtskarten erzählen, s. 62 a www stránky Brindin Press | |
| Tannenwald | Jedlový les |
|
Ich kehre ein in der rotschwarzen Dom des dichten Tannenwaldes, der ohne Lärmen lebt und mimisch sich anschaut. Aie Augenstämme die dicht Sich greifen und die sichtbare nasse Luft ausatmen. – Wie wohl! – Alles ist lebend tot. |
Vstupuji do rudočerného dómu hustého jedlového lesa, který beze hluku žije a mimicky tak se dívá očima kmenů které se do těsna šíří a viditelně vydechují mokrý vzduch. – Jaké blaho! – Všechno je zaživa mrtvo. |
Der Lyriker Egon Schiele: Briefe und Gedichte 1910-1912, s. 35 |
| Unter dem weißen Himmel | Pod bílým nebem |
|
Jetzt seh ich die schwarze Stadt wieder, die immer gleich geblieben ist, in ihr gehen die Stubenhockenhäusler wie immer, - die Armen -, so Arme, das rauschrote Herbstlaub riecht ihnen gleich. Wie wohl ist aber der Herbst in diesem Winterland. |
Znovu vidím to černé město, které zůstalo stejné, ve kterém chodí ti domkáři sotva vylezlí zpoza pecí, ubožáci, tak chudí, že to šelestivé rudnoucí listí páchne jako oni. Jak blažený je však podzim v tomhle větrném zimním kraji. |
| Die alten Häuser | Staré domy |
|
sind so durchwärmt von der Siennaluft, überall gibt es sonnverbrannte Rouleau's weiß rot und dazu spielt zu zelig eine alte Drehorgel; der große schwarze Jahresrock des blinden Musikanten ist altgrünbraun, zerschossen und abgeschunden. Ich rufe dich, um dir all das Vergönnte zu zeigen; da lachen große und kleine Kinderauge herein und sprechen laut über mich. Oben im Garten gibt es alle Grün und menschenähnliche Blumen und Blumen. Draußen in einer Farbenwiese sind farbige Gestalten zerschmolzen braune buschige Bauern am braunen Weg und gelbe Mädchen in der Maiblumenwiese. Hörst, du? Im Blätterbaum ist ein inniger Vogel, er ist dumpffarbig, er rührt sich kaum und singt nicht, - tausend Grüne spiegeln sich in seinen Augen. |
jsou tak vyhřáty vzduchem barvy sienské hnědi, všude v oknech rolety na slunci sežehlé, bíločervené a k tomu zalykavě hrá starý flašinet; dlouhý černý kabát slepého hudebníka starobně blýská zeleně a hnědě, zedrán a otrhaný. Volám tě, aby sis to všechno mohl také dopřát; smějí se tu kolem mne velké i malé oči dětí, hlasitě si o mně cosi povídají. Nahoře se celá zahrada zelená a květiny, květiny jsou podobny lidem. Venku na louce plné barev se rozpíjejí barevné postavy, hnědí huňatí sedláci na hnědé pěšině a žlutá dívčina na májově rozkvetlé louce. Ty neslyšíš? Hluboko v listí stromu skrývá se pták nerozeznatelné barvy, sotva se pohne a píseň nevydá, - jen tisícerá zeleň se odráží mu v očích. |
Egon Schiele a Český Krumlov (1990), s. 28 |
| Künstler | Umělec |
|
Die höchste Empfindung ist Religion und Kunst. Natur ist Zweck, - aber dort ist Gott, und ich empfinde Ihn, stark, sehr stark, am stärksten. |
Nejvýše z citů stojí náboženství a umění. Příroda je účel, - ale je tam Bůh, a já jej vnímám silně, velmi silně, nejsilněji. |
Morgen, 1978, č. 5, s. 209 |
 obrazová příloha |
další strana |
