|
|
|
|
|
|
|
|
|
| Allerseelen | Na Dušičky |
|
Sinnend schreit' ich zwischen Gräbern Und ich seh' die Menschen klagen, Stille Wehmut, tiefe Trauer Wilden Schmerz im Herzen tragen. Seh' den Jammer in den Mienen, Dass die Reue einem Todten Nichts mehr bieten kann als Kränze, Als zu späte Liebesboten! Seh' die Einen düster blicken, Seh' die Andern bitter weinen Und doch seh' ich auch die Sonne Manch' verlassenes Grab bescheinen! Gras und Unkraut deckt den Hügel, Nicht mehr ist die Schrift zu lesen Auf dem Kreuz, welche erzählte, Wer die Leiche einst gewesen! Wie viel Liebe, wie viel Treue, Wie viel Glück und wie viel Sorgen Ruhen wohl an dieser Stelle, Hier in engen Raum geborgen! Und zum Dank dafür – vergessen? Nein! Gewiss nicht! – Oh, wie gerne Käm' vielleicht ein treues Herz, das Um Dich weint in weiter Ferne! Schmerzbewegt steh' ich, ein Fremdling, An dem so verlassenen Grabe: - Ach, auch ich bin fern dem Orte, Wo ich Alles verloren habe! |
Zasněn kráčím mezi hroby, lidský stesk tu spatřit stálý, žal tichý a přehluboký v srdcích, divě neskonalý. Hoře zřím i kolem v tvářích, že víc nelze nebožtíku podat nežli truchlý věnec jako pozdní výraz díku! Někdo temně na rov hledí, jiný v pláči neusedá, u některých hrobů ale marně zrak můj koho hledá! Opuštěny zarůstají, písmo nepřečteš už ani pod křížem, co hlásalo by, kdo byl mrtvý, jejž zem chrání! Kolik lásky, věrné mysli, kolik štěstí i starostí spočívá tu v jednom místě, které naposled je hostí! Zapomenut bez milosti? Jistě ne! – Jak rádo asi přišlo by sem srdce zdáli, jež neokoralo časy! Pohnut stojím tu, já cizí, u opuštěného rovu: - i já daleko jsem odtud nechal, co nevzkřísím znovu! |
 obrazová příloha |
další strana
|
