Úvod Úvod Studie Obsah Obsah Najít Poslat email TOPlist

LUISE RIENESL-KRALOVÁ

Abschied vor dreißig Jahren Odchod před třiceti lety

Der Herbstwind rüttelt an den Scheiben.
Verdüstert ist Herz und Gemüt.
Die grauen Nebelwolken treiben.
Ob jemals noch ein Frühling blüht?

Ich kann und will es noch nicht fassen,
dass ich die Heimat muss verlassen -
soll sehn, wo ich mit meinem Kind
ein andres Erdenflecklein find.

Das kleine Mädchen mir zur Seite -
Kein Vater gibt uns das Geleite:
Er ist verschollen, ist vermisst.
Ob er doch noch am Leben ist?

Wenn wir auch alles sonst verloren,
und irren heimatlos umher:
Doch eines, Allerbarmer, bitt ich:
Lass mich mein Kind!

Lass drücken mich die kleinen Händchen,
lass küssen mich den roten Mund,
lass streicheln mich das Lockenköpfchen
und schaun auf blauer Augen Grund.

Das stärkt dann meine kranke Seele,
das tröstet mich in meinem Leid.
Mein Liebstes, ich dir dann erzähle
von unserer Heimat schönen Zeit.

Podzimní vítr na kolejích
hvízdá: až srdcem proniká.
Šedé mraky se prohánějí
nebem. Mlčí, nic neříká.

Pochopit bych to všechno chtěla.
Tenkrát jsem domov opouštěla
i se svým malým dítětem:
Snad jsme šli hledat novou zem.

Drobné děvčátko po mém boku -
bez otce od svých prvých roků.
Je nezvěstný. Teď víc než dřív
se ptám: padl či zůstal živ?

Když už snad všecičko mi vzali
a cizota mně hledí vstříc:
Ty, Všemohoucí. v lásce stálý,
mé dítě chraň! Nic nemám víc.

Nech tisknout mi tu ručku, zase
u těch líček se v nouzi hřát,
probírat se v těch zlatých vlasech,
ta modrá očka zulíbat.

V nejhlubší noci utěší tě
Láska, co znovu spasí svět.
Budu ti pak, mé drahé dítě,
o rodné zemi vyprávět.

Glaube und Heimat, 1975, č. 20, s. 578

P.S. Později jsem našel tuto báseň otištěnu v rodáckém sborníku Pfarrgemeinde Strobnitz (1996) na s. 207 pod názvem Abschied.

Nach den Festtagen* Po svátcích

Die Kerzen sind verloschen,
das Weihnachtsfest vorbei,
das alte Jahr verflossen,
ein neues kam herbei.

Es hält im dunklen Schoße
verborgen, doch bereit
das Kleine und das Große,
das Glück und auch das Leid.

Wenn ich kindlich vertrauend
auch Schweres nehme an.
nicht rückwärts, vorwärts schaue,
dazu tu, was ich kann,

dann ist schon viel gewonnen
und manches schon erreicht.
Was einstmals schwer begonnen,
zum Schluss wird wieder leicht.

Na stromku zhasly svíce,
jas Vánoc míjí nás,
co bylo, není více,
Nový rok nese čas.

Ten už má ve svém klínu,
jako by čaroval,
mnohé, s čím možná splynu,
štěstí a taky žal.

S důvěrou, co má dítě,
chci i to těžké vzít.
čím život obklopí tě
a s čím se musí žít.

Leccos se podařilo
a mnohá dobrá věc.
Co kdysi těžké bylo,
je lehké nakonec.

Glaube und Heimat, 1976, č. 1-2, s. 2

Herbst Podzim

Der Herbst ist längst ins Land gezogen.
Das Jahr wird nunmehr schwach und alt.
Die Sänger sind nur fortgeflogen
Und draußen ist es nass und kalt.

Der Sturm oft rüttelt an den Scheiben,
Reißt letzte Blätter ab vom Baum.
Am Himmel schwarze Wolkem treiben,
Die Sonne zeigt sich uns noch kaum.

Wie lange doch die Nächte werden,
Wir sammeln gern uns um das Licht,
Wenn Dunkelheit bedeckt die Erden
Und es an Wärme ihr gebricht.

Ist diese Zeit nun dann vorüber,
Erstrahlt uns auf ein helles Licht,
Ist schon vor Zeiten aufgegangen
Und nimmer es für uns erlischt.

Podzim už dlouho krajem vládne.
Rok zeslábl a zestaral.
Zpěváčky neuslyšíš žádné.
Uletěli. Jen chlad jde dál.

Bouře lomcuje okny zvenku,
rve listí stromů. Níž a níž
mrak nebe halí, za chvilenku
slunce tam sotva uvidíš.

Že tmy víc bude ještě chvíli,
kolem světla se sesednem,
poněvadž vláda noci sílí
a teplo opustilo zem.

Jednou i to však přejde zase,
zazáří zplna jas a svit,
co nám všem vzešel v dávném čase
a ničím nejde uhasit.

Glaube und Heimat, 1968, s. 939

P.S. Podzim 1968, kdy byly tyto verše zveřejněny, byl tehdy jistě i v Německu ve znamení sovětské okupace jejich souseda, a to i za pomoci loutkového východoberlínského režimu. Trvalo 21 let, než nám oběma, všem Čechům i Němcům, nadešly svobodné Vánoce. Autorka textu, uvedená při něm vedle křestního jména jen příjmením Rienesl, se toho neměla dožít.

Sehnsucht nach der Heimat Touha po domově

Einmal möchte ich so gerne
Dich mein Elternhaus noch seh'n.
Einmal möchte ich so gerne
Durch die vertrauten Räume geh'n.

Einmal möchte ich so gerne
Alles streicheln, was mir lieb,
Was voll Sehnsucht in der Ferne
In Erinnerung verblieb.

Einmal möchte ich so gerne
Durch das Tor, die Türen geh'n,
Durch die Fenster in den Garten
Auf die grünen Wiesen seh'n.

Auch hinaus auf all die Wege,
Die durch unsere Felder führen,
Die abgegrenzt von einem Walde,
In dem sich mächtige Fichten türmen.

Einmal möchte ich so gerne
Vor dem Altare niderknien,
Zu dem wir schon als kleine Kinder
Mit den Eltern durften geh'n.

All die Gräber möcht ich suchen
Wo mancher liebe Tote ruht,
Die in der Heimat sind verblieben
Als uns vertrieb die blinde Wut.

Ob das noch könnt mein Herz ertragen,
Was bei Erfüllung nach ihm greift?
Ich glaube kaum. Es wird zerbrechen.
Daher es besser unterbleibt.

Tak ráda bych jednou chtěla
rodný dům zas uvidět.
Tak ráda bych jednou chtěla
jít tam, kde býval náš svět.

Tak ráda bych jednou chtěla
domov rukou pohladit,
když se touha rozpomněla,
neuhasitelný cit.

Tak ráda bych jednou chtěla
branou s vraty vejít k nám,
okny hledět do zahrady
a k zeleným lučinám.

Cestami do našich polí,
jak se křižují v nich, lomí
k lesům všude po okolí
s mohutnými jejich stromy.

Tak ráda bych jednou chtěla
klesnout doma u oltáře,
s rodiči zas do kostela
mířit k třpytu svatozáře.

Hroby hledat bych se dala,
ve kterých tolik blízkých spí,
zůstali doma tolik sami
v čase našeho vyhnanství.

Sneslo by moje srdce ale,
kdyby se sešlo s domovem?
Asi sotva. Tak, než by puklo,
tam, kde jsme, zatím zůstanem.

Hoam!, 1975, č. 7, 2. str. obálky

Besinnung Vědomí

Wieder ist ein Tag zu Ende
und ich gehe bald zur Ruh,
ergeben falte ich di Hände,
schick' meinen Dank dem Schöpfer zu.
Soviel der Tage es schon waren
sind es gewiss nicht noch einmal,
darüber bin ich mir im Klaren,
mein Lebensweg führt schon ins Tal.
Drum bin ich dankbar jeden Morgen,
kann ich wieder an mein Tagwerk gehn,
für alle meine Lieben sorgen
und Gottes schöne Welt besehn.
Bei all dem Schaffen und dem Sorgen
vergess ich nicht mein letztes Ziel,
es kommt gewiss einmal ein Morgen,
wo meine Hände ruhen still.
Drum möcht ich für mein künftig Leben
solang es Tag ist, noch viel tun,
damit ich, wenn ich einst schlafen gehe,
kann in Gottes Frieden ruhn.

Jeden den končí znova
a nežli půjdu spat,
sepnu ruce, má slova
chtějí Mu děkovat.
Buďsi jaké dny byly,
jen jednou byly, vím,
a sečtu-li své síly,
že z výšin přecházím
níž už. Každého rána,
než za prací jdu zas,
za milost, jež nám dána,
cítím dík v tichý čas.
Při vší starosti stálé
čekám den poslední
v naději neskonalé,
že jas se rozední
a ruce dojdou smíru
po práci všedních dnů,
mám vědomí a víru,
že v tvář Mu pohlédnu.

Böhmerwäldler Jahrbuch 1977, s. 125

Vom Mandlstein! Z Mandelsteinu

Geh mit! Vom Mandlstein do siachst du d'Hoamat!
I geh nit gern allon, weil i sunst woanat.
Wann i vor mir so seh die Dörfer in der Näh
Und sogar 's Elternhaus - dann ist mit mir aus.

Geh mit! Vom Mandlstein do siachst du d'Hoamat!
De Wies nah der Loa und a deis Gstoanat.
Der Hochstoa, der steht durt - und sogt koan oanzigs Wort
Und 's Bacherl tuat ganz ghoam ulliweil woan.

Geh mit! Vom Mandlstein so siagst du d'Hoamat!
Vergessen hots nou koan - wias mancher moanat.
A Lüfterl wispelt dir zua in einem furt,
Und hoamlich rauschts im Wold: Kimm hoam recht bold!

Pojď! Z Mandelsteinu lze domov uvidět.
Ne, sama nechci jít, to plakala bych hned.
Když leží přede mnou ten kraj a za vsí ves,
v ní rodičovský dům - div se, že slzím dnes.

Pojď! Z Mandelsteinu chci zase uvidět
ta luka mezi vrchy, co bývala náš svět.
Vysoká stojí tam - a nepromluví slova
a potok teče dál, jen plyne zas a znova.

Pojď! Z Mandelsteinu můžeme uvidět,
co nejde zapomenout, nejvýš promlčet.
Ten vzduch, ten vítr, co ševelí k tomu
a les, co šumí svou - ta píseň volá domů.

Glaube und Heimat, 1976, s. 532

P.S. V sedmém, tj. červencovém čísle měsíčníku Glaube und Heimat z roku 2008 jsou tytéž nářeční verše pod názvem "Der Mandlstein" otištěny takto:
Geht mit, vom Mandlstoa do siachst de Hoamat,
i geh net gern aloa, wö i sunst woanat,
wann i vor mir so siach die Dearfer in da Näh,
und sogor 's Elternhaus, daun is mit mir aus.
Geh mit am Mandlstoa, da siachst de Hoamat,
die Wiesn, der Loa und a des Gstoanat,
da Hoachwoid der steht duart, und sogt ka anzigs Wurt,
und s' Bachal duart gaunz hoamlich woana.
Geh mit, vom Mandlstoa do siachst de Hoamat,
vergessen hots no koana, wies mauncher moanat,
a Lüfterl lispelt Dir zua, in einem furt, und heimlich
rauscht 's im Woid
kim hoam, recht boid.
Kromě jiného fonetického přepisu i drobných odchylek významových mne nejvíc upoutala změna z "der Hochstoa" na "da Hoachwoid", což může být "hvozd" stejně jako hora Vysoká, ve starých českých průvodcích nazývaná i "Chuchval". Ať už jde o les či horu, věru "nepromluví slova" ("sogt koan oanzigs Wort" nebo libo-li "sogt ka anzigs Wurt").

12. srpna 1976 upadla paní Aloisia Kralová, roz. Frühbergerová, původem ze Svéboh (Zweiendorf) nedaleko Nových Hradů (Gratzen), žijící po vyhnání v Ulmu, jednoho dne cestou k autobusu tak nešťastně, že si prorazila břišní dutinu a došlo k přetržení tenkého střeva. Po převozu do nemocnice, k němuž ovšem došlo opožděně, během tří dnů svému zranění podlehla. 17. srpna se konal pohřeb za účasti četného příbuzenstva zesnulé a cestou z něho zahynuli při smrtelné nehodě na jednom staveništi u Ludwigsburgu nebožčin švagr Rienesl se svou ženou Luisou Rieneslovou, roz. Kralovou, rovněž švagrovou nebožčinou. Byli oba pochováni 25. srpna v Bad Vilbel do rodinného hrobu Kralových. V redakci krajanského časopisu Glaube und Heimat zůstala ležet řada nepublikovaných rukopisů paní Luisy Rieneslové, která žila v Hanau, Josefstraße 16, jako místo svého původu uváděla však vždy obec Horní Stropnici (Strobnitz), také jako Svébohy na Novohradsku. Měsíčník už uveřejnil její básně Abschied vor dreißig Jahren a Meine Vaters Hände, prozrazující její hlubokou víru a skromnost, které ji naučil život. Její první muž se nevrátil ze světové války. V dopise redakci z prosince 1975 píše o své velké radosti z návštěvy dcery a obou vnoučat z USA: "Nedovedu si představit krásnější vánoční dárek. To budou opravdu radostné svátky." Její dcera Felicitas, ročník 1940, si vzala po válce Američana a žije v Mount Kisco u New Yorku; má dvě děti, Doran a Carolyn. "Odloučení od dcery a dětí nemohu nikdy přenést přes srdce, i když už tu několikrát byly a já zase tam ve Státech." Syn Peter pochází z druhého manželství paní Rieneslové. Její smrt se stala těžkou ztrátou nejen pro nejbližší, ale také pro všechny ty, kdo čekali na další verše té prosté ženy, která se dokázala ohlédnout a spatřit bolest i radost jako výzvu pro osobní život. Ona sama jeho dar dokázala vrátit.
- - - - -
* Horní Stropnice / Svébohy / † Ludwigsburg (BW) / † † Bad Vilbel (HE)
obrazová přílohaobrazová příloha další stranadalší strana

(c) Jihočeská vědecká knihovna 2001-2017
Licence Creative Commons
Kohoutí kříž, autor překladů a českých textů Jan Mareš, elektronická verze Ivo Kareš, podléhá licenci
Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česko