Anton Riedl (Kohoutí kříž)

Slovníček: Beanfuaß = zimoléz, Oradi = adventní mše, začínající modlitbou: "Rorate...", Hiawa = herberk, nocleh, Guldas Rouss = zlatý koník, přinášel zrána štědrodenního půstu (24. prosince) dobroty a ovoce, které však směly děti ochutnat teprve až po obědě, Pu' lhao' m = Pudelhaube, pletená zimní čepice, Loteendl = lucernička, ruckiga No' m = rauchiger Atem, kouř od úst, hot gro' n = ist geraten, podařilo se.

Mittagsstunde im Sommer	V létě o polednách
Sieh, nun liegt das Land im Frieden wie ein müdes, blondes Kind, Mittagsglocken klingen fernher, goldner Weizen wogt im Wind. Lerche lässt die grauen Schwingen müd und sonnenselig ruhn; selbst die rauhen Bauernhände finden nichts zu tun. Nur die lichten, bunten Falter flattern lautlos übers Feld... Und mit seinen heil'gen Händen segnet Gott die Welt.	Země leží v míru polí, má jak děcko plavý vlas, vlny lánů vítr čeří, zvony z dáli měří čas. Skřivan zpívá. V slunci kmitá, v šedém peří zlatý třpyt. Teď i drsné selské dlaně mají chvíli klid. Rej motýlů beze hlesu nad žity se vidím chvět... Žehná znovu svatou rukou Pán Bůh tento svět.
Hoam!, 1971, č. 9, 2. str. obálky

Když 30. září 1987 zemřel v rakouském Krems an der Donau Anton Riedl, jen opravdoví milovníci šumavské literatury mohli tušit, jaká ztráta jí nastala jeho odchodem. Tento učitel v důchodu a plných čtyřicet let i vyhnanec ze své šumavské domoviny byl totiž zároveň znalcem šumavské nářeční básnické tvorby i jejím svébytným autorem. Narodil se 6. dubna 1910 v Českém Krumlově, odkud pocházela i jeho matka, vyrůstal však v Českých Budějovicích, kde měl otec v České ulici obchod koloniálním zbožím. Tam navštěvoval i vyšší reálné gymnázium a abiturientský kurs při učitelském ústavu. Byl členem budějovické skupiny významného katolického vzdělávacího a turistického spolku Staffelstein už od dob jeho založení Dr. Eduardem Winterem a působil i v jeho radě starších zvané Gilde Witiko (Vítkův cech). Spolek měl k dispozici venkovský domov v Huťském Dvoře a Josefodolu u Zvonkové. Za svého učitelského působení poznal dobře Šumavu a vedl tam své venkovské žáky ke znalosti místního dialektu: jeho žákyní je mimo jiné i známá nářeční básnířka Anna Kanglerová. Po těžkém válečném zranění se vrátil k učitelskému povolání až v dolnorakouském Waldviertelu, odkud ostatně pocházel rod jeho otce. Když se právě s otcem poprvé sešel po vyhnání z vlasti, předal mu prý starý muž klíč od domovních vrat jejich budějovického bydliště v České ulici se slovy: "Dobře ho opatruj, ať ho máš, až se budeš vracet domů!" Roku 1981 vyšla v edici příspěvků k rakouským literárním dějinám Riedlova práce Die Mundartdichtung aus dem Böhmerwald (Nářeční básnická tvorba ze Šumavy). Zanechal po sobě však i šest dětí a dožil se 14 vnuků a 3 pravnuků - to je snad víc než všechna literatura.

Krummau	Krumlov
Steilem Fels entwächst ein stolzer Turm, Wuchtige Mauer wurzelt im Granit. Alter Brunnen, steingefasst, voll Moos, Breite Linde lädt zu kühler Rast. Tief im Schatten träumt ein alter Hof, Rosenwappen leuchten aus der Mauern Grau. Brücke, hochgewölbt aus grauem Stein. Von des weiten Gartens hohem Lug überschaut der Blick die engen Gassen. Bernsteinbraun umhalst der Fluss die Stadt, Wehr und Wirbel braust uraltes Lied. Letztes Leuchten streift die grauen Mauern, lässt den alten Turm erglühn. Herzogstadt am krummen Wuldaflusse, hoch und prächtig wie das goldne Prag...	Příkré skále vévodí pyšná věž, mohutné zdivo v žule koření. Stará kašna je mechem obrostlá, košatá lípa zve tě k oddechu. Ve stínu dřímá hradní nádvoří, erb růže svítí z šedi jeho stěn. Plášťový most se klene vysoko. Cestou od něj k rozlehlé zahradě zahlédneš dole spleť uzounkých ulic a hnědou řeku, co je obepíná. Splav na ní šumí píseň prastarou. Poslední zásvit když se dotkne hradu, dá staré věži ještě zazářit. Vévodské město, nad vltavským ohbím strmíš a svítíš jako zlatá Praha...
Des Waldes Widerhall, s. 44

Waldla Abvejnt*	Šumavský advent
Beanfuaß und Greisat, a Kirzn, wos brejnnt: Heilaond, hiazt faongt ar ao dar Abvejnt! Oradigejh, Rousnkraonz, himmlischa Tau: um Hiawa bitt da Jousef fia d söligi Frau. Migalo, Taifl und Ejngln gejhnd um: wia woam, wia sicha-r is hiazt unsa Stu'm. Oami Söln, wüjdi Jogd, da Wind, Stouß um Stouß: Hiazt klinslt's! s is draußt, as Guldani Rouss! Fostantog, Zwejschpmkouh, Stru'l und Fisch. Mei, souwos Guads am bliahweißn Tisch! Pu'lhao'm, Loteendl und ruckiga No'm: Göjtsgoud, mei Kinei, dei kejmma hot gro'n!	Na věnci svíce planou, voní chvojí, Spasitel přijde, na prahu advent stojí. Růženec, roráty v mlhách na jitřní čas, o nocleh Josef a Maria prosí nás. Mikuláš s andělem i čertem chodí v chumelici. Je bezpečno a teplo doma ve světnici. Za duše nebožtíků "divoký hon" nebem naříká, zvenku tiše cinká postroj zlatého koníka. Je sněhobílý stůl, celý dům postí se, sušené švestky, štrůdl, kapr už však čeká na míse. Čepice přes uši, lucerna, od pusy kouřem bílo, slyšte, poslyšte, děťátko se nám narodilo!
Hoam!, 1978, č. 12, 2. str. obálky

ANTON RIEDL