Šumava (v originále "der Böhmerwald" - pozn. překl.) - v češtině to znamená "lesem šumící vodu" - je onen pomezní díl našeho krásného Království českého (v originále "Theil unseres schönen Königreiches Böhmen" - pozn. překl.), kterýž se od starožitného a takříkajíc už v šerém dávnověku slávou slynoucího královského svobodného města Domažlice (v originále "königl. Freistadt
Taus, Domažlice" - pozn. překl.) po bavorských hranicích v šíři 2 až 5 mil až k Rakousům táhne a mnoho památností ve svém lůně chová. Není můj úmysl podati zde snad popis Šumavy, chci jen v tomto krátkém úvodu mé ctěné čtenáře (v originále "meine geehrten Leser", v podobné české verzi "milé čtenáře" - pozn. překl.) jen s tím dílkem Šumavy (v originále "mit jenem Gaue" - pozn. překl.) poněkud blíže seznámiti, v němž se nalézá zejména náš vzácný a vážený poutní vrch milostné sv. Anny Tanaberské (na jiném místě autor vysvětluje původ jména Tanaberk /v originále Tannaberg/ z jedlového porostu na vrchu, poněvadž blízký Hájek má po něm německé jméno Tannau, Donau - pozn. překl.).
Mezi přívětivým okresním městem Nová Kdyně (v originále
"Neugedein, nová Kdýň" - pozn. překl.) a těsně při bavorské hranici opravdu krásně a líbezně položeným městečkem Všeruby (v originále "
Neumark, Všeruby" - pozn. překl.) zvedá se ono nižší, jen 1200 stop vysoké pohoří (v originále "Hügelzug" - pozn. překl.), jež Šumavu na dvě skoro stejné polovice rozděluje, tj. na jižní, až k Českým Budějovicím (v originále "bis gegen Böhmisch-Budweis" - pozn. překl.) se táhnoucí, která se vlastní Šumavou nazývá, a na severní, od Všerub a Domažlic až k Chebu (v originále "
Eger, Cheb" - pozn. překl.) se rozprostírající polovici, která opět "Český les" (v originále "der böhmische Wald" - pozn. překl.) sluje. Zmíněné pohoří tvoří zároveň mezi větší měrou ještě jazykově českým Prapořištěm (v originále "
Braunpusch, Prapořiště" - pozn. překl.) a už zcela jazykově německým Brůdkem (v originále "
Fürthel, Brůdek", připomíná se i nesprávné psaní "Viertel" - pozn. překl.) ono pozoruhodné rozvodí, které nejenže navzájem odděluje přítoky a vedlejší toky Dunaje (Donau) a Labe (Elbe), nýbrž také, jak je každému z nás tady velice dobře známo, nápadně rozlučuje řeč, mrav, kroj a dokonce způsob a vzhled staveb.
Dva rozdílní národové (v originále "Volksstämme" - pozn. překl.), Němci a Češi obývají naši Šumavu, a sice, Bohu budiž chvála a dík, do nynější doby v docela dobré shodě a snášenlivosti navzdory mnoha nešlechetným snahám zasít mezi tyto navzájem vedle sebe v klidu a v pokoji žijící smíšené šumavské obyvatele neštěstí nesoucí rozkol. Jsou naši Šumavané obojí lidé zdraví a silní (v originále "sie sind Beide gesund und kräftig" - pozn. překl.), bystré a veselé mysli, přitom však nábožní a bohabojní, velmi pohostinní a úslužní. Z nepokaženého mravu svých předků, jejich jadrné mluvy a původního kroje zachovali si až dodnes mnoho pozoruhodných zvláštností. Mimoto má Šumava, jmenovitě toto naše šumavské zákampí (tento výraz české verze má odpovídat "unsere Heimatsgegend" německého originálu - pozn. překl.) též své vlastní, významuplné dějiny. Tady u Brůdku, zrovna pod naším nynějším Tanaberkem, se už před mnoha staletími odehrály krvavé bitvy. Každý z nás zná zajisté prastarou, na západ od Brůdku jen nějakých pět minut vzdálenou kapli sv. Václava (v originále "St. Wenzelskapelle" - pozn. překl.), jen málo bude ale asi těch, kdo by i mohli vědět, jak je stará a památku nač nám vlastně představuje. Věřím proto, že bude milým čtenářům, kteří jsou v tomto kraji doma a často kolem té kaple chodívají, skutečně příjemné dovědět se o tom v tomto úvodu něco bližšího.
Ctěný spisovatel pan
Josef Wenzig líčí tuto zajímavou a ke zmíněné kapli se vztahující historickou událost ve své rozsáhlé práci "Der Böhmerwald" (1860) sice krátce, ale velmi dobře a přesně následujícími slovy:
"V roce 1039 dostal se český vévoda (v originále "Herzog" - pozn. překl.)
Břetislav I., zvaný pro svou statečnost i českým Achillem, do sporu s německým panovníkem Jindřichem III. (v originále "König Heinrich III." - pozn. překl.),
poněvadž byl sice ochoten platit králi starou českou roční dávku (v originále "Tribut" - pozn. překl.) 120 volů a 500 hřiven stříbra a nikdy se jeho říši nevzepřít, zdráhal se však vrátit obsazená polská území a poklady odtud odvezené. Tu se stala krajina, kterou můžeme přehlédnout od Rýzmberka (v originále "Riesenberg" - pozn. překl.)
opakovaně dějištěm strašlivých bojů. Dne 15. srpna následujícího roku 1040 stála proti sobě na hranicích Čech dvě nepřátelská vojska. Jedno, to silnější, mělo pod Jindřichovým osobním velením proniknout do Čech přes Šumavu, to druhé pak od hradu Dohna (ležícího v Saském Švýcarsku - pozn. překl.)
přes Krušnohoří. Břetislav rovněž ze své strany rozdělil vlastní síly: s tou jednou jejich částí vytáhl na Šumavu Jindřichovi naproti. V Jindřichových řadách stál výkvět německé šlechty, také markrabí Ota Svinibrodský, bratr krásné Jitky (v originále "Otto von Schweinfurt, Bruder der schönen Jutta" - pozn. překl.),
choti Břetislavovy. Břetislav vhodně využil předností přirozené polohy Čech, položil záseky v průsmycích a naproti nim zřídil šance, osazené částí jeho válečného lidu, zatímco tu druhou skryl jako zálohu v lesích. Německé vojsko vytrhlo při řece Koubě (v originále "Chambach" - pozn. překl.)
přes Eschlkam (v originále "Eschelkamm" - pozn. překl.)
a Všeruby na Novou Kdyni. Dne 22. srpna udeřil Jindřichův korouhevník hrabě Wernher stejně prudce jako unáhleně česká opevnění; sám klesl, zasažen deštěm šípů a tísněn ze zálohy, spolu s hrabětem Reinhardem a svými, takže se královská korouhev stala kořistí vítězů. A když se 23. srpna markrabě Ota prodral před ona opevnění, byl také on poražen a zanechal na bitevním poli vedle mnoha jiných urozených mužů i hrabata Gebharda, Wolframa a Dietmara. Porážka nepřátelského vojska byla nyní úplná; jen nemnozí se dokázali spasit útěkem, k němuž jim ukázal cestu svatý poustevník Vintíř (v originále "der heil. Günther" - pozn. překl.).
Češi postavili na místě, kde si vydobyli velké vítězství, kapli ke cti svého zemského patrona, svatého Václava (v originále "zu Ehren ihres Landespatrons, des heiligen Wenzel" - pozn. překl.).
Ta kaple tu při Brůdku po více než plných osmi staletích ještě stojí, ale v politováníhodném stavu."
Tolik líčení pana Wenziga.
Prastará kaple měla však kdysi velkou dotaci, ba své vlastní obročí s jedním knězem ustaveným jako rektorem (rektor kostela je kněz, jemuž je ordinářem /biskupem/ svěřena péče o nějaký kostel, který není farní, kapitulní ani klášterní - pozn. překl.). To je jasně patrno v archivu domažlického vikariátu (v originále "im Tauser Vikariatsarchive" - pozn. překl.) uchované 5. konfirmační knihy (konfirmační knihy vedly záznamy o obsazování uprázdněných církevních beneficií - pozn. překl.),
ad beneficia ecclesiastica, anno 1390, 1391 a 1392. Tak např. stvrzuje v této knize tehdejší pražský kancléř a kanovník Jan z Pomuka (v originále "damalige Prager Kanzler und Domherr Johannes von Pomuk" - pozn. překl.), z něhož se pak stal sv. Jan Nepomucký, kanonizovaný v roce 1729 papežem Benediktem XIII., podání ze strany urozeného pana Ojíře z Rýzmberka (v originále "die von Seite des Herrn Ogerius Edlen von Riesenberg eingebrachte Präsentation" - pozn. překl.), na základě něhož byl při kapli sv. Václava ve Zdemilech (o vsi, náležející k hradu Rýzmberk, kolem roku 1415 veškeré zprávy končí a koncem 16. století je uváděna už jako pustá - poblíž byla počátkem století 17. založena nová ves koutského panství, totiž Brůdek" - pozn. překl.) jmenován rektorem jistý pan Jiří z Domažlic (v originále "gewisser H. Georg von Taus" - pozn. překl.), kněz pražské diecéze;
de dato Praha, dne 11. prosince 1390. Předchůdce tohoto kněze Jiřího byl jistý pan Cunsson. V roce 1392 přichází tento Jiří cestou výměny (
ex causa permutationis) ke sv. Maří Magdaleně do Švihova a ze Švihova sem do Zdemil je zase přemístěn tamní rektor kněz Petr od sv. Václava. Bylo by jistě velmi zajímavé a velmi žádoucí zjistit, jak dlouho vlastně toto obročí trvalo. Nyní jde o filiální kostel všerubské farnosti a jeho nynější jmění obnáší jen 1070 zl. 37 kr. rakouské měny.
Není tedy snad naše okolí (v originále "unsere Gegend" - pozn. překl.) dostatečně slavné a pamětihodné? - Doufám, že ze zde dosud řečeného může každý nahlédnout, jak naše šumavské končiny (v originále "unsere Böhmerwaldsgaue" - pozn. překl.) jsou už od přírody opravdu krásné, lákavé a stojící za vidění. U nás je pravým domovem rozkošná, malebná romantika a náš venkovský lid, jak už dříve zmíněno, má v sobě ještě velmi mnoho osobitého.
Odhlédneme-li přece ode všech těchto půvabů, je náš kraj také v náboženském ohledu hoden obzvláštní pozornosti. Nalézáme zde vícero míst, na kterých všemohoucí a nejvýše milosrdný Bůh na přímluvu svých svatých a vyvolených prokázal bohabojným křesťanům v jejich nouzi a trápeních už mnohé a velké milosti. A nyní vizte, milovaní čtenáři, právě v našem domovském okolí máme tak proslulá a vyhledávaná poutní místa jako je např. nejblahoslavenější Matka Boží v Neukirchen při Svaté Krvi, Dobrá Voda u Putzeriedu, sv. Matka Boží na Červeném Dřevu (v originále "am Rothen-Baum" - pozn. překl.) a sv. Anna na Tanaberku. A právě s tímto slavně proslulým Tanaberkem a s jeho patronkou, milostnou Matkou sv. Annou chci mé milé čtenáře v tomto spise blíže seznámit. Proto také uvádím hned v první jeho části popis historie tanagerského poutního místa a ve druhé části odhaluji milým čtenářům pozoruhodné divy milosti sv. Anny Tanaberské (v originále "der merkwürdige St. Annäische Gnadenfund am Tannaberge" - pozn. překl.) Bylo sice mým dřívějším záměrem vydat tuto knihu - také v češtině - ve 4 stručných oddílech, z nichž 3. oddíl by měl pojednávat o životě sv. Anny a ve 4. konečně měla být zařazena modlitba ke sv. Anně. Od tohoto plánu jsem však vědomě upustil, a to z pádného důvodu, abych mohl P.T. ctěným prenumerantům a svým milým čtenářům v této knize sdělit už nějakou opravdu úplnou a důkladnou historii Tanaberku, s číž bude jistě každý srozuměn a snad - dejž to Bůh - také spokojen.
A tak předávám na žádost z mnoha stran tuto knihu také v německé řeči veřejnosti s nadějí, že se v ní nevyskytuje nic nepravého a s dětinsky srdečnou prosbou k Ježíši Kristu, aby to právě On provázel svým nebeským požehnáním, přispěl tím k poctě Své i Své milé babičky a v srdcích mých milých čtenářů dokázal ustavit spásné poznání Své všemohoucnosti a dobroty.<
obrazová příloha
