|
|
|
|
|
|
|
|
|
| Die Skiläufer | Na lyžích | |
|
Im tiefen Schnee liegt Berg und Wald, Das Wild lockt 's an die Häuser, Die Lüfte wehen jetzt so kalt, Der Vogelsang klingt leiser. Doch dort am Hang, da hallen laut Der Jugend frische Stimmen, Hell tönet Lachen drein so traut, Gilt es den Berg zu klimmen. Was schadet da ein Sturz im Schnee? Man lacht doch nur darüber, Ein Sturz nur, das tut ja nicht weh, Wär er auch gar kopfüber. Dort schwingt und springet mit dem Ski Die Jugend ohne Bangen, Ich lob den Winter mir allhie, Er färbet rot die Wangen. |
V hlubokém sněhu leží les, zvěř mráz až ke vsím vábí, chladem to vane zpod nebes, ptačí zpěv je v něm slabý. O to víc zní na svazích hor halas shora i zdola, smích, mladý mnohohlasný sbor, jemuž sráz neodolá. Nastane-li snad někdy pád a ne vždy pro zasmání, nebudem hnedka naříkat nad kotrmelcem ani. Sviští a skáče na lyžích mládež neohrožená, nechválit zimu byl by hřích: barví tvář do červena. |
|
M. Rimpler, Anton Pech, der Hausmeister des Bayrischen Waldes (2005), s. 189 | ||
| Das Lied vom Arbersee | Píseň o Javorském jezeře |
|
Hoch vom Arber schau' i' runter, schau' i' runter auf den See und man sieht ihn tief da drunten tief da drunten von der Höh'! Mächt'ge Tannen ihn umrauschen und einander Grüße tauschen und die Seewand steil und jäh spiegelt sich im Arbersee. Und es grauet kaum der Morgen, kaum der Morgen balzt der Hahn, zieht der Jäger ohne Sorgen, ohne Sorgen seine Bahn. Plötzlich kracht ein Schuß hernieder, von der Seewand tönt es wieder. Jubelnd schallt 's vom Berg Juche! 's Echo gibt der Arbersee. Wenn des Abends blitzen Sterne, blitzen Sterne überm See, weil ich dorten gar so gerne gar so gerne in d' Höh. Und der Arber grüßt hernieder fern hör' ich muntere Lieder; bald vergeß ich Leid und Weh hier am dunklen Arbersee. |
Z hory Javor hledím dolů, hledím dolů v lesy níž, které s jezerem tam spolu, tam spolu zří v nebeříš. Mocné jedle kolem šumí, jen voda jim porozumí, příkrá stěna v nádheře zrcadlí se v jezeře. Sotva rozbřeskne svit ranní, svit ranní v tok tetřeví, lovec k lesu bez meškání, bez meškání se vypraví. Náhle rána třeskne vzduchem, v skalách echo otevře, jakoby radostné juché! slyšel bys i v jezeře. A když večer hvězdy planou, hvězdy planou samý jas, chodím i já na čekanou na čekanou jejich krás. Hora Javor ke mně zhlíží, jako píseň zdáli blíží se žal zahnat v světlé hře na Javorském jezeře. |
Waldheimat, 1926, č. 1, s. 1 |
| Scheureck | Scheureck při hoře Falkenstein | |
|
Ein Plätzchen gibts an Schönheit reich Gar tief im Waldesgrün, Mit Häuschen Schwalbennestern gleich, Ringsum viel Blumen blühn. Der Hochwald einen Rahmen gibt, Um diesen Ort so klein, Im Ätherblau dort oben nickt Ihm zu der Falkenstein. Grad ist 's als wär dort, Frieden nur, Als sei 's das Paradies, Die herrlich stille Waldnatur, Dort noch ein jeder pries. Die Eibenkirschen blühen rot Dort in der Winterszeit Sie trotzen kühn des Winters Not Vor Schnee und Frost gefeit. Und träumlich murmelt 's Wasserlein Springt über Steine keck Seh't, dorten liegt im Sonnenschein, Das schöne Scheuereck. |
Místo v zeleni jehličí hluboce zakleto, s domky co hnízda vlaštovčí, kol s loukou rozkvetlou. Hvozd dal mu těsnou výměru, maličkou vlastní říš, nad kterou v moři éteru, Falkenstein modrý zříš. Jakby jen tu mír panoval, jako by tu byl ráj, nádherným tichem v šíř i v dál, plno až po okraj. Tis plody září do ruda tady i v zimní čas, co jim tu sílu vzdoru dá, že nespálí je mráz? Dál vidím vodu skotačit kameny kdovíkam, zalévá ještě slunce svit Scheuereck, jak ho znám. |
|
Anton Pech - der Hausmeister des Bayerischen Waldes (2005), s. 148 | ||
 obrazová příloha |
další strana |