Anton Pachelhofer (Kohoutí kříž)

P.S. Báseň pochází z autorovy sbírky Die kleine Hand.

Anton Pachelhofer se narodil 12. ledna 1904 v Prachaticích, kde i studoval na tamním gymnáziu. Po maturitě si zapsal na pražské německé univerzitě obor germanistika a slavistika. Jeho učiteli byli Sauer, Hauffen, Jungbauer (to byl rodák hornoplánský jako kdysi Stifter), Cysarz, ze slavistů Gesemann a Spina. Po promoci na doktora filosofie se věnoval povolání vysokoškolského učitele. Odsunut žil v bavorském Dachau poblíž Mnichova. Z jeho díla uveďme sbírky Moderne Fabeln, Parabeln und andere Geschichten (Praha 1937), Die kleine Hand (Pasov 1958), Aus dem Autoklaven (Pasov 1960), Silbenthalam (Vídeň 1962), Wortwabe (Pasov 1964), Geigengarn (Mnichov 1967), Rast ohne Gewähr (Mnichov 1972). Za sbírku Schattenfrüchte in der Hölle des Lichts (Ovoce stínu v pekle plném světel) získal roku 1973 sudetoněmeckou literární cenu. Zemřel 1. října 1993 v Dachau kus na sever od bavorské metropole Mnichova, když se dožil požehnaného věku 89 let. Psával i trojverší v rozměru japonského haiku. Jedno z nich zní takto:

Zu Besuch in der alten Heimat	K návštěvě ve staré vlasti
Auf der lautlosen Bühne wächst aus allen Lippen ein Tod. Man hält die Hände zum Fenster hinaus und vertreibt die Geister der verstummten Welt. Das Kleinod ohne Königskind schwört den Eid auf das Grab des toten Geigers. Saitenblitze verschenken ihr Gold an die Vögel. Die Bäume geben ihre Liebe dem Mond. Da steht er im Kahn mit Sporen und einem Schwert, das leuchtet.	Na bezhlesém jevišti roste ze všech úst už jen smrt. Strnulé pohyby rukou u oken směřují k vyhnání němého ducha. Na klenot bez krále skládá se přísaha na hrobě, housle a sen. Struny blesků rozdávají zlato ptákům v letu. Stromy se odevzdávají luně. To ona stane ve člunu zlatá ostruha, meč, který září.
Fruchtbares Erbe - 20 Jahre Sudetendeutscher Kulturpreis (1974), s. 145

Novemberschnee	Listopadový sníh
Himmel stürmt, uns zu verjagen, türmt sich Stirn, uns zu bewahren, türmt sich auf in finstern Schauern wie zu Mauern, uns zu schützen. Aber in der Seele schneit 's; Schlitten, wie sie gleiten, klingen! Damen steigen aus mit Herrn, treten in den Silberraum, drin zu tanzen, drin zu geistern um den stillsten Sternenbaum.	Nebe bouří, hrozí mraky, chmuří čelo, varuje nás, vrší se až do tmy vchází jako stěna, co nás střeží. Ale v našich duších sněží; sáně už po stráních zvoní, dámy přijíždějí s pány stříbrnými sály tančit, tichou radostí se nadchnout, kde se třpytí hvězdný strom.
Des Waldes Widerhall, s. 38

Nach dem Gewitter	Po bouřce
Nun wächst der Berg aus Blitz und Donner wieder ind Blaue; wie auf Knien der schwarze Wald zu seinen Füßen liegt. Beruhigt auch hinaus schon zeigt das Tal, wo seine Kinder, der Baum, das Feld, im Abendwinde spielen, umtost von Silberschellen, von Trompeten des Wasserfalls, und aufs Gewitter, das auf goldnen Krücken stolpert hügellang.	Teď roste hora zas z hromů a blesků do modra; na kolenou černý les leží u jejích nohou. Klid je zas i v údolí níž tam dole, kde se děti v polích a mezi večerními stromy rojí s trumpetami a rolničkami jak bystřina, zatímco bouře o zlaté berle stoupá do vrchů.
Des Waldes Widerhall, s. 38

Herbstblätter	Podzimní listí
Dort tanzen Blätter noch wie frohe Mädchenfüße, bevor es schneit und Lasten sie begraben; die Erde aber geht in Tränen, den Zweig in Händen, der See ist tot und stumm des Waldes Glocke.	Tančí ty listy ještě svěže jak nohy dívek, než padne sníh a ve spoustách je pohřbí; země ale jde v slzách už, má haluz ve svých rukou, jezero umřelo a zvon lesa je němý.
Böhmerwäldler Heimatbrief, 1970, s. 363

Alter Pflaumenbaum im Vorfrühling	Stará švestka v předjaří
Ich mach mir nichts aus Spuren. Mit Prognosen plag ich mich nicht. Ich scheu weder Verzichte noch Tod. Es gibt kein Aufhören. Ewig alles, jedes. Zittre nicht vorm Ausflackern, ob heut, ob morgen! Es gibt ja wieder Kerzenzauber Und keinen Mai, der nicht zum Sommer fände. Wir sind schon Unendlichkeit. Ich aber will aus der Ader blühn Und mich von meinen Feuerzungen schieben lassen.	Nic si nedělám z příznaků. S předpověďmi se netrápím. Neděsí mne odříkání ani smrt. Není úniku. Všechno je věčné, všecičko. Nechvěj se před vyhasínáním, ať už se ohlásí dnes či snad zítra! Vždy znova se rozsvítí má koruna jak svícen A není máje, který by v sobě necítil už léto. To v nás samých je skryt slib nekonečna. Dál chci kvést z vlastních tepen a žil a dát se pohánět jen plamennými jazyky svého nitra.
Hoam!, 1978, č. 2, 2. str. obálky

Abend	Večer
Soeben erdröhnte der Mond, ein Gong, so voll, so weich; Das Dorf, es lauschte; nun liegt's in tiefem Schlaf, die Glocke wie ein Kind im Arm; das Tal, schon rein vom grauen Rauch, nun steigt's wie eine Seele silberschleiernd sanft zum Himmel auf.	Právě se rozduněla luna, gong, tak zplna, tak luzně. Ves naslouchá, leží teď v hlubokém snu, zvon dřímá jí v náruči jak dítě; údolí, čisté už ode všech šedivých dýmů, stoupá teď jako duše ve stříbrném šlojíři něžně tam ku nebi výš.
Böhmerwäldler Heimatbrief, 1960, s. 13

ANTON PACHELHOFER