|
|
|
|
|
|
|
|
|
| Mahnwort | Napomenutí |
|
Es eilt die Zeit im raschen Lauf zum Meer der Ewigkeit, Dem Hauche gleich verflüchtigt sie, - kaum gestern, ist es heut; Es ballet sich der Tage Zahl zu Monden, Jahren bald, Du denkst es kaum, mein lieber Freund, so bist du auch schon alt. Vorbei des Lebens Tatendrang, dein Ziel: das Weltenall, Ein and'res Volk, ein and'rer Geist beherrscht den Erdenball; Doch lässt die Spuren seiner Bahn das Rad der Zeit zurück, Auf ihre Sprache heftet sich des Forschers kundiger Blick; In Marmor gräbt er Wort für Wort, was das Jahrhundert spricht, Ob es zum Ruhm der Menschheit sei, zum Spott, es zaudert nicht – Ein Spiegel sei die Chronik doch, sie zeig der Zeiten Bild, Ob Schatten auch vorüberziehen – nur Wahrheit sei ihr Schild. |
Plyne čas, kvapí k moři dál, co se zove věčnost, prchavý jako pouhý dech, včera i dnes jen host; počet dní v měsíce se kupí, brzy v shluky let, sotva pomyslit stačíš, brachu , začneš šedivět. Přešel tak život i činy, cíle: i vesmír sám je jiný než býval ten svět, co patříval jen nám; zanechat stačí však stopu, aby jedenkrát zas pak v budoucnu na tvé promluvě ulpěl byť jeden zrak; v mramoru najít chce slovo staletí zapadlých, a nechť už má to být k slávě nebo to vzbudí smích – buď věrným zrcadlem času, který nám bylo žít, ať jistě měl i své stíny – kéž jen pravda je mu štít. |
| Gruß an meine Heimat | Pozdrav domovu |
|
Ich grüsse dich, mein Böhmerwald. Lass deine Wipfel rauschen! Ich will in deinem Schattenreich Dem Lied der Heimat lauschen. Es klingt so süß wie Mutters Sang, Der einst durch meine Jugend klang... Ein Wand'rer schritt ich durch die Welt, Heidi! mit festen Stecken, Sah Städte, Dörfer, reich an Glanz, Des Auges Lust zu wecken. Doch trank ich fremder Länder Wein, Bei Sang und Scherz gedacht' ich dein. O Heimat, grüner Böhmerwald, In deiner Wälder Prangen Nahmst du mit deinem herben Reiz Mir Herz und Sinn gefangen. Wie blühst du stolz und doch so traut, Wie klingt so süß der Heimat Laut! Bin ich einst müde und am Ziel, Kann mich kein Lied mehr wecken; Soll meinen Leib zu ewigen Ruh Der Heimat Erde decken. Denn schlaf ich gut; von ihr ein Baum Umschatte meine letzter Traum! Drum Böhmerwald, dir gilt mein Gruß, So lang mein Blut noch kreiset, So lang mein Mund noch lebenswarm Der Heimat Schönheit preiset; Ich grüsse dich, ob jung, ob alt, Dich, meinen deutschen Böhmerwald! |
Zdravím tě, moje Šumavo, nech v stromech vítr zpívat! Chci, stín tvých lesů nad hlavou, v tvář domovu se dívat. Ta píseň v dětství začíná, sladká jak slova matčina. S poutnickou holí do světa jsem se kdys dychtiv vydal, města, která jas oblétá, jsem s volnou zemí střídal. Ať víno teklo, zpěv ať zněl, já na tebe nezapomněl. Zelená, rodná Šumavo, tvé lesy potemnělé svou drsnou krásou dumavou pronikly duši cele. V paměti srdce zachovám hrdost i něhu domova! Teď, když jsem u konce svých sil, jediné melodie mi netřeba, chci, abych byl jen tam! Ať domov kryje rodnou hroudou můj hrob! Chci spát - strom do sna zašumí mi snad! Zdravím tě proto, Šumavo, mám ještě trochu času, než zhasnu, zmožen únavou, chci chválit tvoji krásu. Buď zdráva, jen děj se co děj dál naší rodnou řečí zněj! |
Waldheimat, 1933, č. 1, s. 1 |
 obrazová příloha |
další strana |