|
|
|
|
|
|
|
|
|
| Des Waldes Seele | Duše lesa |
|
Es war im Wald. Die Bäume alle schliefen; der Mond belauschte lächelnd ihren Traum. Die Schatten lagen ruhig in den Tiefen; Die Welle küßte still des Weihers Saum. Da kam ein linder, milder Hauch gezogen, des Träumenden gewürzger Atemzug, der in des Maienduftes zarten Wogen des Waldes Seele auf zum Himmel trug. Dort schwebte sie zur ewgen Gnadenquelle, vor der die Bitte um das Leben kniet, und wie vom Vöglein an der Waldkapelle erklang ein sanftes, frommes Klagelied: "Es preisen dich des Firmamentes Heere, auf deren Licht dein Ruhm herniederschallt. Von ihm erfüllt sind alle weltenmeere; im Tau und Regen trinkt ihn auch der Wald. Von da soll er aus tausend Quellen fließen, dem Erdenland zum Heil und Segen sein, in alle Flüsse, Ströme sich ergießen und dich verkünden, Vater, dich allein. Doch schau hinab! Die Menschen, die du segnest, begreifen deine Gottesweisheit nicht. Die Liebe, die di ihnen niederregnest, wird ihrem Unverstand zum Strafgericht. Sie haben weder dich, o Herr verstanden, nach deines freundlichsten Gesetzes Sinn; drum handeln sie, als sei ich nicht vorhanden, obgleich ich ihnen unentbehrlich bin. Lass mich nicht sterben, lass mich nicht verschmachten, sonst ist 's auch um ihr eignes Heil geschehn. Lehr sie, den Wald mit Liebe zu betrachten, damit sie endlich seine Seele sehn!" Sie schwieg und senkte wartend ihre Schleier; der Traum entfloh; es war die Nacht vorbei. Die Erde lag in stiller Morgenfeier; ein Glöcklein kündete, dass Sabbat sei. Der Wald erwachte, und der Vöglein Lieder erklangen jubelnd über Berg und Tal. Die Seele kehrte aus dem Himmel wieder, getragen von dem ersten Sonnenstrahl. Sie tauchte in des Weihers klare Welle und stieg sodann ans tauesfrische Land, empfangen von dem Kehlchen der Kapelle, bei dem sie nun des Vaters Antwort fand: "Ich ließ für dich das Sabbatglöcklein läuten: Es läutete den Waldesfrieden ein. Das hat für dich Erhörung zu bedeuten; du sollst fortan dem Menschen heilig sein. Er wird nun deine Sänger nicht nur hören; er wird das, was sie singen, auch verstehn: 'Hör auf, hör auf, die Wälder zu zerstören, sonst wirst mit ihnen du auch untergehn!'" |
Bylo to v lese. Stromy všecky spaly; luna se smála opojena snem. Stíny se níž a níže ukládaly, pocel vln ztichal spícím rybníkem. Tu přitáhl sem vánek, v něžném dechu kořenných vůní, co má jenom les, jak by vzduchem, co máj má pro potěchu, duši lesa chtěl nést výš do nebes. K věčnému zdroji milosti ji nese, před nímž pokleká prosba o život, jak od ptáčete při kapli tam v lese zazní ta čistá píseň zbožných not: "Oblačné voje Tebe, Pane, chválí, ze kterých srší Boží slávy jas. Nejen snad moře kéž by děkovaly Ti za vodu, jíž les má všechen čas. Prameny z něho zurčí po tisící, rosa i déšť zem spásou požehná, kéž všechny toky světa umí říci, že Tys, Otče, jich síla bezedná. Leč hleď, jak lidé, kterým neseš spásu, moudrostí Boží snadno pohrdnou a lásku, co jim skýtáš v deštném času, jako snad trestnou sudbu chápou Tvou. Nerozumí Ti, Pane, nezná ani nikdo z nich smysl Tvého poselství; neví, že les je tady pro ně k mání, že nezbytný je, sotvakdo z nich ví. Nedej mi chřadnout, nedej zajít lesu, jde i o ně, co popírají řád, nauč je chápat, co jim všechno nesu, mne, duši lesa, dej jim, Pane, znát!" Zmlkl hlas, jak by zakryly jej šláře mlh, prchl sen, noc přešla a den vstal do tiše rozprostřené jitřní záře, v níž hlahol zvonu svátek zvěstoval. Les procitl a zpěvné ptačí sbory jásotem naplnily všecku zem. Duše se vrátila, doly i hory pokryla čerstvým ranním paprskem. Vnořila se i do rybniční hládi ve třpytu rosy krajem vzešla teď, v prameni kaple, v stružce, kam se svádí, jak by Bůh Otec dával odpověď: "To pro tebe sváteční zvony znějí, zvěstují pokoj, který umíš nést. o vyslyšení mluví, o naději, že les dál bude lidem Boží zvěst. Nebudou slyšet teď jen zpívat ptáky, budou i jejich písni rozumět: 'Zajdou-li lesy, zajdete vy taky, zničíte-li je, zajde i váš svět!'" |
http://gutenberg.spiegel.de/buch/2346/1 |
Z románu Cesta za štěstím
|
Sei uns gegrüßt! Wir, Deine Erdentaten,
Erwarteten dich hier am Himmelstor. Du bist die Ernte deiner eignen Saaten Und steigst mit uns nun zu dir selbst empor. |
(tj. Buď pozdraven nám! My, tvé zemské činy,
čekaly jsme tě tu u nebes bran. Jsi žeň své vlastní setby, nikdo jiný, než ty s námi nestoupá k sobě sám. – pozn. překl.) |
 obrazová příloha |
další strana |
