|
|
|
|
|
|
|
|
|
| Eine Waldbäuerin | Šumavská selka |
|
Eine Waldbäuerin pflügt das Feld, das sonst der Bauer und der Knecht bestellt. Der Bauer kehrte von Krieg nicht mehr heim, russische Erde hüllt ihn ein. Die Bäuerin streut mit schwieler Hand die Körner ins braune Ackerland. Im Osten strahlte das Morgenrot, und aus der Ferne grinst der Tod. Die Bäuerin eggt. Mit sicherer Hand führt sie die Egge durchs Ackerland. Nun grüne, Acker, du braune Heimatscholle, wir gaben Saaten dir, gib Ernte, volle! Die Bäuerin kehrt heim zum stillen Herde; gesegnet sei die braune Heimaterde! Die Sonne sinkt. Im Abendwind grüßt sie der Hof und das Kind. |
Šumavská selka oře s vlastním stínem, kde dřív se dřel sedlák i s čeledínem. Muži se válka stala osudem, v dáli ho kdesi kryje ruská zem. Selka rozsévá drsnou tvrdou dlaní do hnědé půdy uchystané zrní. Když na východě roste rudá zář, snad v dálce uzří smrt a drahou tvář. Za koněm táhne těžké brány polem, nad krajinou se snáší ticho kolem. Teď, rodná hroudo, dál se zelenej a z dobré setby dobrou žeň nám dej! Pak s potahem se domů vracejí. Vyhaslo v kamnech. Bože, žehnej jí! Je večer už a hasne slunko v hoře - dítě ji čeká v podvečerním dvoře. |
Böhmwind, s. 194 |
| Wiegenlied | Ukolébavka |
|
Dann sing' ich ein Liedl Von der Heimat, die fern. Für die Kinder, die schlafen, Leuchtet ein Stern. Es wird schon bald dunkel, Es wird schon bald Nacht. Dann sitz' ich zu Dir her Und wieg' Dich ganz sacht. |
Chtěl bych zazpívat píseň domova, laskavou zvěst, ať dětem ve spánku září i z dálky ve třpytu hvězd. Vím, ač brzy se setmí, netřeba noci se bát, dokud nad tebou bdít smím, k snu tě pokolébat. |
Böhmwind, s. 510 |
| Im Stifterpark bei Winterberg | Ve Stifterově parku u Vimperka |
|
Im Stifterpark steht eine stille Bank, Junge Fichten ducken sich darüber; Sie grüßt über's weite Heimatland verträumt zum Kubaniberg hinüber. Im Tal liegt Winterberg im Mittagsfrieden. Das Haupt in Mutters Schoß gelegt, Von Waldesrauschen, zartem Wiegen Werd' ich als ein geliebtes Kind gehegt. O nimm mich auf, mein stiller Ort, Damit ich träume still in Dir, Dass, wo den Jugendtraum ich träumte, Ein süßer Friede werde mir! Im Stifterpark steht eine stille Bank, Große Fichten wachen darüber. - In Sehnsucht schau' ich über's Land Trost suchend zum Kubaniberg hinüber! |
V tom parku stojí tichá lavička a mladé smrky šumí nad ní v stínu; daleko kolem vidět rodný kraj a jako sen je pohled ku Boubínu. Dole spočívá Vimperk za poledne v dětinném míru jak v matčině klíně. I já v tom šumu lesů, jenž mě kolébal, jsem rostl kdysi v krásné domovině. Mé tiché místo! Zase snít bych chtěl sny mládí, kde tak voněl sladký klid, vrátit se tam, kde milovaná země dala mi tolik navždy pochopit. V tom parku stojí tichá lavička, vzrostlé smrky bdí dosud nad ní v stínu. - Ten stesk - uvidět zase rodný kraj, utěšit se pohledem ku Boubínu! |
Böhmerwäldler Heimatbrief,1988, s. 108 |
| Den Toten in der Heimat! | Vy mrtví, doma spící! |
|
Ihr Toten in der Heimat! Um eure Gräber weht ein kühler Wind, Wie eine Orgel rauschen die Zypressen; Wenn wir auch fern der Heimat sind, Wir haben euch Tote nicht vergessen! Ihr Toten in der Heimat! Um eure Gräber ist ein Schweigen, Wie Gott es nur den Toten schenkt. In Trauer sich die Häupter neigen, Und still ein jeder an die Toten denkt. Ihr Toten in der Heimat! Eure Seelen, die zum Himmel schwebten, Leuchten heute glanzverklärt hernieder, Und die Lieben, die mit uns einst lebten, Nahn sich uns, wie vom Licht getragen, wieder. |
Vy mrtví, doma spící! Studený vítr věje nad hroby, jak varhany cypřiše při nich šumí; jsme daleko, však blízkých podoby v paměti naší nikdo neutlumí! Vy mrtví, doma spící! Těm hrobům vládne němé zasnění, jaké jen mrtvým Bůh dokáže dát. I v našem nitru ticho pramení a každý těch svých chce v něm vzpomínat. Vy mrtví, doma spící! Vaše duše se vzhůru vydaly, zjasněny dnes září tam z nebe spolu, ti drazí, s nimiž jsme se vídali, blíží se k nám, neseny světlem, dolů. |
R. Neubauer, Wo meine Wiege stand - 's Lebuachert (2004), s. 86 |
 obrazová příloha |
další strana |
