|
|
|
|
|
|
|
|
|
| O Land, mein Land! | Ach, ty má zemi |
|
O Land, mein Land, wann wirst du wieder grünen für mich und Keime tragen, Saat und Frucht? Wann wird das Schicksal seine Schulden sühnen, die mich gejagt in heimatlose Flucht? Die Scholle schläft und träumt von hellen Tagen, da noch mein Pflug sie wendete und schnitt, da sie zur Ernte volles Korn getragen, die Fuhre, reich an Garben, heimwärts glitt. Sie schläft, und Heide wächst in ihrer Krume, und Föhren sprossen auf und Haselbaum, und Arnika, die gelbe Wunderblume, spannt einen Teppich im verlass'nen Raum. Die Lerche singt, der Häher schreit im Grunde, der Ziegenmelker lacht im Erlenried. Mein Land, ich denk an dich in weher Stunde und preise dich mit meinem schönsten Lied! |
Ach, ty má zemi, kdy se zase znova zelenat budeš, setbu nést i plod? Kdy začne osud jizvy zacelovat vyhnání z domova, jež postihlo můj rod? Ornice spí a sen probouzí časy, kdy pluh v ní ještě brázdu obracel, kdy ke žním těžkly v polích zralé klasy, vůz s úrodou kdy ke vsi domů jel. Teď spí tam úhor plný suchopáru, sosna a líska zvedá se, kde dřív bývala ves, voní tam vprostřed zmaru koberec arniky jak zlatozlatý div. Slyším křik sojky, skřivan tobě zpívá, lelek se ozve z olší, kde je břeh. Má zemi, v čase, kdy se steskem stmívá, mou písní chvály oslavit se nech! |
11.12.1958 |
| Mein Heimatdorf | Moje rodná ves |
|
Wo sich die Wasserscheide wendet, die Bayernland von Böhmen trennt, da liegt, was Glück und Trost gespendet, als heil'ge Flamme in mir brennt, - mein Heimatdorf, mein trautes Nest, Wusleben, liebes, treu und fest. Vielhundert Jahre sind vergangen, da dich der Väter Fleiß erbaut, seit sie ihr erstes Liedlein sangen in meiner Muttersprache Laut Von ihrer Art zeugt Fels und Stein, der aufgetürmt um Feld und Rain. Was Krieg und Brand mir noch gelassen, ist mir das schönste auf der Welt, die stillen Fluren und die Gassen. wenn auch der Zwang mich ferne hält. Ich grüße dich vieltausendmal, Mein Heimatdorf, mit Berg und Tal! |
Rozvodí pevniny tu vede, od Čech dělí bavorskou zem při vsi, co je mi štěstí sledem a v srdci hoří plamenem. Mé rodné hnízdo, drahý kout! Lásce stačí jen zaslechnout to jméno, jemuž sílu dali staletou pílí otcové. Tady jsme prvně zazpívali ti rodnou řečí, domove. Bohuslav, slyším odtud dál z kamení, co jsem v mezi bral. Po válce sotvaco mně zbylo, a přece nad tě nezná svět místo, kam paměti tak milo z vyhnanství lze se navracet. Zdravím tě nastotisíckrát, rodná vsi, všechno, co mám rád! |
Hohlweiler 23.12.1958 |
| Am Pfraambargh | Na Přimdě |
|
Wöi oft bin e gstandn am Schluass i da Häih, ho(b aigschaut aaf d Hoimat, aaf Hosn u Räih, aaf Wold u aaf Darfer, aaf Fel(d)a u Schliagh, druck e zou meina Augn, allas heint e nuh siach. Aaf Nordn zou dau is ma(n Darfl glegn, u Tauchn, Mariabood u Ploa(n danebm. Da Kaisawold u Tiapl am Horizont san dringlegn mittn in Eghaland. Aaf Ostn zou woar s üabm u grod, hinta Kornfel(d)an u Wiesn die Haida Stoodt, da Wolfsbargh haut vatraule gschaut u Mies u Klodra san in Dunst vagraut. Aaf Südn zou dau haut ma gseahgn near Bargh u Wold aaf weita Ear(d)n, da Osser, da Arwer u da Dreisesslbergh habm se glegt wöi a Wulkn üwazwergh. Da Wenzlweiha im Westn haut voar Roßhapt blitzt, dahinta Wai(d)haus u Pleystoa(n sitzt, va Grafmwöahr hear haut ab u zou a Gschützdonna kracht i d haalighe Rouh. U ich ho(b me wöi a Larchn gfühlt, Ho(b a Liedl pfiffm u mit Stoinlan gspült, U heint i da Frem(d, dös waiß e gwieß, Dau druabma is gwest ma(n Paradies! |
Jak často jsem stál na tvym temeni, domov vídal, zvěř v lesní zeleni, paseky, pole, luka, každou ves, měl sem na vočích a vidim eště dnes. Moje rodný hnízdo kus na sever, Tachov, Mariánky a Planá jeden směr. Slavkovskej les a Teplá při něm hned k vobzoru s Chebskem pěkně veprostřed. Východně kousek byste zvočili město Bor v lukách, v polích vobilí, Vlčí horu za nim víc z dálavy, Kladruby, Stříbro v mlze šedavý. A na jih zplna šíra kolkolem, nic než jen vrchy, les, co vidět zem, Třístoličník a Javor, Vostrý dál, jak mrak by se v nich mraku dotejkal. K západu blyskne Václavskej rybník před Rozvadovem a za nim vidět rozloženy Waidhaus s Pleysteinem, vod Grafenwöhru vobčas nad Falcí dělová palba jak hrom burácí. Jak skřivánek sem si snad tenkrát připadal, pískal si písničku a s kamínky si hrál, i dneska po letech vim, jak se věci maj', tam vonehdá najisto bejval ráj! |
1962 |
| Vertriebener Bauer | Vyhnaný sedlák |
|
Schreit ich über fremde Äcker, über die Fluren hinaus, denk ich an meine Heimat, an ein Vaterhaus. Alles dies hab ich besessen, mitten im Acker der Welt wurde mir alles genommen, blieb nur das Sternenzelt Euch, ihr nächtigen Sterne, klage ich mein Weh, sprecht, ob ich meine Heimat einmal wiederseh! Tausend funkelnde Sternlein wissen um meinen Schmerz; will mich die Welt nicht verstehn, hat doch der Himmel ein Herz! |
Chodím tu po cizím lánu, lukami sem a tam, hledím však v naši stranu, k nám, tam domů k nám. Všecko, co bývalo moje, pole, zem dokořán, vzali mi, cizí to je. Nade mnou hvězdný stan jenom mé stesky slýchá, jenom nebe se ptám, zda místa, kde rodná je lícha ještě kdy uhlídám! Tisíce hvězd se třpytí nad srdcem, co bolest má. To, co svět nepoví ti, to srdci řekne ta tma. |
(1946) |
 obrazová příloha |
další strana
|