Franz Loistl

Když jsem našel ve sborníku, věnovaném krajanským vzpomínkám na Frymburk (Friedberg an der Moldau ho v něm jmenují) a okolní rodné končiny tyto prosté nářeční verše, neměl jsem ani tušení, že jejich autor odnesl s sebou do světa jméno místa, které ve své původní selské podobě přestalo jako tolik jiných na dnešním "Lipensku" nadále existovat. Franz Loistl mladší i starší (ten mladší je dopisovatelem rodácké stránky "Friedberg" v měsíčníku Glaube und Heimat) totiž pocházejí ze samoty Loislreith, také Loislisches Gereith, také Loistl-Reith či Reithäuseln zvané, z níž dnes zůstala jen "chatová osada" Lojzova Paseka kus nad Frymburkem a Lipenským jezerem. Bývávalo tu 15 stavení a malá vesnická kaple. V čp. 22 se tu narodil Franz (po chalupě se mu říkalo Wertlfranzl) 31. října 1890 jako druhé z deseti dětí rolnické rodiny, která mu už v jeho čtrnácti letech nemohla poskytnout víc, než poslat ho na službu za pasáčka (Hütbub) do vsí v širším okolí. Tak poznal v Posudově (Stüblern), Milné (Mühlnöd) i dnes už také zaniklé Nové Lhotě (Neustift), jak hořce chutná život v sladkém nevědomí, cože mu ještě uchystá v budoucnu. V první světové válce narukoval v c.k. uniformě na italskou frontu a domů se vrátil až ze zajetí roku 1919. Rok nato se oženil s Franziskou, roz. Pröllovou (po chalupě Makka) z Kovářova blízko jeho rodného kouta. Z manželství vzešly tři děti, dva synové a jedna dcera. Poněvadž jen z hospodaření na usedlosti, kterou převzal po otci, šlo rodinu sotva uživit, pracoval navíc jako dřevorubec v revíru Svatý Tomáš (Sankt Thoma). 25 let, celé čtvrtstoletí tam chodil do těžké služby, než ho koncem i té druhé ze světových válek povolali ke stavbě zákopů někde na maďarsko-jugoslávské hranici. Po ztrátě domova našel útočiště nejprve ve Fischen na jih od jezera Ammersee v Horním Bavorsku (je to po Chiemsee a Starnberger See třetí největší bavorské jezero vůbec), pak od roku 1956 v blízkém Wielenbachu, kde si jeho nejstarší syn za vydatné otcovy pomoci postavil vlastní dům (adresa Fichtenstraße 1, 8121 Wielenbach byla i ta, která stávala na konci zmíněné už rodácké rubriky "Friedberg" v Glaube und Heimat). Po operaci žaludku 1957 se brzy zotavil a byl nadále čile tělesně i duševně činný. V roce 1970 oslavil zlatou svatbu, osm let nato pak jeho dobrá žena v 87 letech zemřela a on začal postonávat a i po psychické stránce těžce nesl, že mizí vrstevníci a s nimi také paměť rodných míst. Zesnul 1. září 1985 vysvobozen z pozemských strastí a byl ve Wielenbachu i pochován za zvuků písně "Der gute Kamerad" s textem básníka Ludwiga Uhlanda a Hartauerovy šumavské hymny Tief drin im Böhmerwald. Zanechal syna Franze, dceru Marii a syna Gustava, osm vnuků a devět pravnuků. Franz Loistl mladší se narodil 8. listopadu 1920 v Lojzově Pasece a ještě jako důchodce jezdíval počátkem osmdesátých let minulého století denně vlakem do Mnichova (München) za prací. Poněvadž stesk po domově je jedna věc a touha pracovat a být užitečný druhým šla s těmi z Lojzovy Paseky životem dál a dál.

Unvergessne Hoamat	Nezapomenutelný domov
Bin oft in Gedanken im Böhmerwald drinn', d' Hoamat kann ma so leicht nit vergessen, a wenn 's scho lang, seit i fort von da bin, denkt ma oft nach, wie olls amol g'wesen. Jeds Marterl und Kreuz woaß ma, wo 's steht, meist an a Unglück erinnert in derer Zeit, am Abend hinterm Bärnstoa d' Sonn untergeht, moanst, olls war so blieb'n wia seinerzeit. Vül hot sich g'ändert in der Hoamat dort aus die kloane Bäumerl san heit hohe Bäum in der Erinnerung lebt 's ollweil no fort, manchmal moant ma, als wär 's nur a Traum. Wenn ma von Bärnstoa in d' Hoamat schaut, a wenig bang wird 's oan scho um 's Herz, nimmer zu finden - die Fleckerl so traut, und im Innern bleibt Wehmut und Schmerz.	Přečasto v duchu tam na Šumavě jsem, domov se nedá lehce zapomenout, daleko jsem odešel před časem, přesto naň myslím silou neztenčenou. Vím, každý křížek u cesty kde stál, a připomínal cosi lidem, zdá se mně, když za Bärnstein s dnem slunko zapadá, že zůstává vše, jak v tom zašlém čase. A přec se doma tolik změnilo, z malého stromku je lesní velikán, to jen v paměti bylo-nebylo všecko jen sen, co zůstal uchován. Když z Bärnsteinu hledívám domů k nám, tak trochu úzko u srdce je mi, nenajdu místo jemu blízké tam, a nitro steskem, žalem oněmí.
Böhmerwaldheimat - Erinnerungen an Friedberg an der Moldau (1990), s. 206