JOHANNES LINKE

První slovo, které vyslovil, bylo prý "Baum". Strom a les se měly stát hlavním motivem jeho díla. Byl synem železničáře na předměstí Drážďan. Byly tu jen ulice s lipami, v zahradě kvetl v létě bezový keř a ve větvích plané třešně si mohl malý Johannes sbít lavičku, když měl hotovy školní úlohy. Pod okny bytu byl dvůr výrobny klavírů, které čekaly na svou konečnou podobu v holých kmenech a prknech složených u dílen. Ve sbírce básní Der Baum také určil Linke později právě stromu v nejzazším významu pojmu ústřední místo ve své poezii. Les se naučil znát na nedělních procházkách s otcem, o letních prázdninách ve Fichtelgebirge (Smrčiny - pohoří při západočeské hranici - pozn. překl.) a v Bavorském lese pak natolik, že mohl později o sobě povědět: "Už od dětství nesu v sobě obraz lesa." A ještě: "Když jsem později pomyslel na 'Německo', viděl jsem vždycky své rodiče, nádherné stavby rodného města, místa, kde jsme si jako děti hrávali a jako daleké tušení pak činy a zásluhy předků, v nejhlubším jádru jsem však v tom pojmu vlasti cítil les."
Koncem května 1921 měl za sebou vedle maturity i válečnou zkušenost jako zpravodaj na západní frontě, poněvadž však z finančních důvodů musel přerušit studia jazyků, uchýlil se s konečnou platností právě do milovaného Bavorského lesa. Jeden sedlák v Lichteneggu potřeboval někoho, kdo by mu mohl pomoci o senách, kdo by však vládl také natolik perem, aby mu vyřizoval jednání s finančním úřadem a obchodníky se dřevem. Z okna komůrky, kde se básník usídlil, se prostírá výhled na celý Bavorský les. Svět lesa se mu nyní otevřel dokořán. Nejprve sám, po své svatbě roku 1922 spolu se svou ženou Käthe proputovali celé pohoří Šumavy a Bavorského lesa, viděl při práci domácké tkalce, sklářské dělníky a dřevorubce. Zabýval se sbírkami jednotlivých druhů dřeva, kamenů i minerálů hraničního horstva. Bída let kolem roku 1922 donutila ho však i k tomu, aby sám zakusil, co je to příležitostný výdělek písaře, nočního hlídače, překladatele, pomocné síly při zemědělské či zahradnické práci, dokonce složil i učňovské zkoušky u truhláře. Ve 28 letech začal pak znovu vysokoškolská studia, působil po nich jako venkovský učitel nejprve v kraji Vogtland přímo na české hranici, dal se však roku 1937 přeložit do Eckersdorfu blízko Bayreuthu, kde vznikla některá z hlavních jeho děl. Za druhé světové války zmizel na ruské frontě, z níž se domů už nikdy nevrátil.
Bída let po první světové válce se projevila právě ve východním Bavorsku snad nejostřeji z německých krajů. Teprve roku 1930 přišla ze strany vlády tzv. Osthilfe, začalo se dokonce s přeškolováním horských sedláků. V těch časech nouze se odehrává první Linkeho kniha, která ho rázem proslavila: román Rok se valí přes hory (Ein Jahr rollt übers Gebirge, 1934). Chce být chápán spíše jako kronika jedné vsi. Založení jakéhosi dřevařského družstva tu ztroskotává na vzájemné nedůvěře lidí a nedostatku kolektivního ducha. Navíc přijde suché léto a drtivá neúroda se vystupňuje následným obdobím nekonečných dešťů, které hrozí vyplavit půdu z polí do řečištních koryt. Ani nemoc a smrt nejsou tu přikrášleny ve své nelítostné žni.
V roce vydání románu ještě objevila se i prvá sbírka básní Der Baum. Je členěna na pět částí. Úvodní má název Waldgebirge, tituly básní pak přímo odkazují k jednotlivým druhům stromů rostoucích až k horské hranici lesa. Druhá část Das hölzerne Dorf je věnována lidem, jimž les přináší obživu, třetí Baumgärten je část určená životu stromů přímo ve vsi, čtvrtá Hölzerne Gefährten pak předmětům ze dřeva, provázejícícm život člověka: kolébka, lože, obětní stůl kostela, domovní vrata a dveře, truhla, starý stůl, nakonec židle z hruškového dřeva u básníkova psacího stolu, která ho naplňuje radostí sladce zaobleného plodu. Poslední část sbírky nese název Ewiger Baum a zdůrazňuje princip stromu v podobenství s lidským životem. Germáni si představovali svět v podobě jasanu (Weltesche) Yggdrasil, jak se ostatně jmenuje hned druhá báseň závěrečné části. Také kříž, na kterém skonal Kristus, byl stesán ze stromu a nikdy dosud ani potom žádný strom nepřinesl ovoce tak bohaté jako právě tento.
Májka (Maibaum, také Pfingstmaien) jsou symboly životní radosti. "Die Wunschelrüte" (kouzelný proutek) ukazuje na síly skryté pod zemí a také na tajemství pod povrchem lidské tváře, skrytá v srdci člověka.
Agnes Miegelová ocenila sbírku jako "něco jedinečně krásného". Rok 1935 byl rokem vydání Linkeho románu Lohwasser, zfilmovaného dokonce pod titulem Der ewige Quell. Následujícího roku vychází kniha Wälder und Wäldler, která je spíše jakýmsi lyrickým cestopisem o kraji a lidech. Přesto se čtou její jednotlivé kapitoly jako živé příběhy. Knihu doprovází obrazová část s fotografiemi, které zčásti pořídila autorova žena Käthe.
Roku 1940 se objevil titul Das Totenbrünnel, v jehož rámcovém příběhu si přáteleé vyprávějí v návratech paměti do času první světové války o svých bojových oceněních.
Jednotlivé básně a povídky knihy Losnächte (1940) (Osudové noci) se odehrávají v rozmezí dvanácti svatých nocí na přelomu roku. Právě v krajích jako je Bavorský les zůstalo zachováno při životě mnoho pověrečné síly, kterou jinde překryl či zapudil nános civilizace. Divoká jízda Wotanova tu dosud brázdí vzduch a běda tomu, kdo se po doznění večerní modlitby zdržuje venku a upadne do její moci - jen znamení kříže ho může uchránit od záhuby. Neposlušný chlapec v Ringelödu je odvlečen do lesní divočiny a vrátí se až o štědrovečerní noci zbědován a vyhladovělý, hlavně však doslova oněmělý hrůzou, kterou v lese prožil.
Působivý je i příběh selky, která čeká muže z fronty a vydá se se svým synkem do lesa pro vánoční stromek, který si výslovně vyžádal host, pobývající tu na zimní dovolené. Cesta je ovšem plna temných tušení, samozřejmé a každodenní věci získávají náhle na skryté symbolické hodnotě a síle.
Je ale i cosi útěšného v těch nocích kouzel, čaronocích zvaných tu Rauhnächte. Právě o Štědrém večeru najde vdova po hajném, který padl ve válce, a dřevorubec v odlehlém lesním srubu spolu v zoufalství osamělých životů onu příslovečnou jiskřičku naděje. V noci tříkrálové potká z domova právě vypovězený manželský pár, který v rozpadlé sklářské huti hledá nouzové útočiště, nečekaná pomoc, daleko přesahující daný okamžik.
Důležitý střední článek svazku tvoří příběh nazvaný Silvestrovská noc, příběh navrátilcův plný dramatických a tajemných zvratů. Tři roky po první světové válce se vrací pohřešovaný sedlák z ruského zajetí domů, právě včas, aby z domu vykázal frejíře, ucházejícího se stále drzeji o mladou, hrdou selku. Ta však čeká na manželův návrat a ví od prvé chvíle, kdo je ten půlnoční příchozí zdaleka, který vypadá spíš jako divý přízrak než člověk a s jehož přítomností věci nabývají rázem jiného průběhu.
Roku 1944 následuje svazek Die wachsende Reut. Měl se stát posledním dílem, které básník stačil vydat. Plánoval druhou sbírku básní Der Berg. Dokončil ji ze tří čtvrtin, než mu válka doslova vyrvala pero z ruky. Verše plné prosté, obšťastňující a nezvykle oduševnělé nám tu zanechal autor, jehož jazyk prozrazuje další vnitřní vývoj a stále rostoucí sílu výpovědi.
Jeho poslední báseň dopsaná roku 1944 krouží kolem inferna německé zkázy. Básník však vyznává, že skutečné hodnoty jsou nezničitelné: když se obrací v trosky katedrála, zůstává z ní duch směřující vzhůru, když hoří varhany, žije hudba, kterou zněly její píšťaly, i pro budoucí pokolení a v hořících knihách nelze obrátit v popel slovo, které se dá tisknout znova a znova. Všechno hmotné je jen ztělesněním té vlastní, duchovní podstaty všeho. Tak se ty poslední verše stávají odkazem básníka a člověka Johannese Linkeho.
Krajina pomezního hvozdu mu byla vždy plna "šťastných šumění", "nevypověditelné samoty divočiny", ať už to bylo cestou z Javoru k Velkému Javorskému jezeru, na Höllbachgespreng, v lesích na Luzném, ve slatích, v boubínském pralese či nad stěnou Roklanského jezera. Následuje Stiftera, jehož slavný Horský křišťál je snad nejvelkolepějším popisem sněhové bouře nejen v německé literatuře, například ve svém příběhu Niklas von Ringelöd, kde se čtenář přímo ztrácí do zakletí odlehlé samoty horské vsi, zachumlávající se v temnotě časného zimního večera hloub a hloub s několika svými dvorci a chalupami do peří nezadržitelné vířivé metelice sněhových vloček. Linke má sklon líčit takové přírodní nálady v nesčetných variacích, ať už tak činí z perspektivy krajiny, v níž se vše odehrává, nebo zpoza oken hřejivých útulků vesnických stavení.
Lidi líčí na rozdíl třeba od kýčovitých podání Ganghoferových bez příkras, se všemi jejich přednostmi i slabostmi. Tak nezapomenutelná postava Balsenovic Karla, ničemníka a dareby (Tunichtgut), kterému je vězení snad povědomější nežli svět venku, a přesto mu jen zase cuká v prstech, aby se pustil do nových kousků. Hospodský Pod kaštanem Isidor Krail (přichází ze samoty na české hranici, aby se tam opět vrátil - pozn. překl.) v nás pak vyvolává nejspíš soucit ve své bezmocnosti vůči osudu, který si s ním tak zle zahrává.
Linkeho lidé jsou často blízcí původní prapodstatě, třeba pastýři krav, po týdny vzdálení ostatnímu světu se svými stády, jak to činili po tisíciletí jejich předchůdci. I v osamělých horských staveních jsou jejich obyvatelé blíž oněm "scheuchtsamen Sachen", plaše nepostižitelným věcem kolem nás, než lidé v hluku měst. Mnohé události jsou totiž jen do jistého bodu vysvětlitelné naším rozumem. "Je přece všelicos, co nikdo z lidí nechápe," říká v Losnächte (téměř totožnou větu najdem ostatně i vrománě Rok se valí přes hory - pozn. překl.) jeden ze starců, když znovu zmiňuje ve svém vyprávění jakousi tajemnou událost. Občas však proniká v samém člověku cosi nespoutaného, co má původ kdesi v pradávnu a ona duchovní vrstva, stvořená zákonem a řádem, se náhle jeví jako slupka věru tenká.
Linke věděl, že moderní doba vstupuje i do jeho "lesa". Obrací se přesto ještě jednou jakoby v ohlédnutí nazpátek, nikoli aby žaloval, že to staré v proměnách mizí. Neuzavírá se novému a nežádá návrat. Nevidí však minulost s pohrdáním, ale "se vší láskou se vpíjí do mizejícího obrazu" a "to, co vidí, tiše uchovává a předává jako poselství", aniž by se bál být pranýřován těmi věčně dnešními coby věčně včerejší.
Jednou Linke označil jazyk svého přítele Watzlika výrazem "knorrige, mit Mundart gesättige Sprache" (sukovitá, nářečím prosycená mluva). Snad by se s větší ještě přiléhavostí dal užít na jazyk samotného Linkeho. Vládne suverénně řečí, plnou jadrné síly, vlastní právě vyjadřování místních lidí. V jeho vesnické kronice Rok se valí přes hory se objevují dokonce vysvětlení, která cizinci činí vůbec pochopitelnými nezvyklé pojmy, jejichž význam jinak vyplývá pouze ze souvislosti. Někdo "bosst" (buší, bouchá) na dveře, děti "verschliefen" (zaspaly) schouleny za pecí a drží se docela "stad" (zticha). Mnohdy jde jednomu všechno "derzwerch" (napříč). "Derschier" (málem, téměř) by byl jeden starý člověk v "Schneegewahten" (sněhové vánici) přišel o život atd. atd.
Rozhodující je však jakési opravdu vnitřní propojení přírodního dění s lidským jednáním; nejen jako podmalba na skle, nýbrž jako pokus o znovunastolení odvěkého řádu věcí v zrcadle psaného slova, kde trvá běh hvězd nade vším, co se tu na Zemi děje a co jejich dráze v ničem nezabrání. Jako člověk v přírodě je totiž celá naše Země uložena v kosmu, což dává míru jakémukoli lidskému sebepřecenění.

(c) Jihočeská vědecká knihovna 2001-2008, překlady a české texty Jan Mareš, elektronická verze Ivo Kareš