Úvod Úvod Studie Obsah Obsah Najít Poslat email TOPlist

JOHANNES LINKE

Es reift das Korn... A zrno zrá...

Es reift das Korn, es rauscht der Wald,
Die Vögel jubilieren.
Die Wimpel weht, das Fähnlein wallt,
Hart drohnt der Schritt, ein Lied erschallt,
Wenn wir durchs Land marschieren.

Von Tal und Hügel, Dorf und Stadt
Ziehn wir hinaus und wandern.
Wir trinken uns am Bache satt,
Und wer noch Brot im Beutel hat,
Der teilt es mit den andern.

Wenn dann der Abend niederfällt,
Dann pflegen wir die Glieder.
Froh sitzen wir vor unserm Zelt
Und schauen in die dunkle Welt
Und singen unsre Lieder.

A zrno zrá a šumí les
a léto chválí ptáci.
Praporec vlaje do nebes,
jde do kroku nám píseň dnes
a kraj ozvěnu vrací.

Vrchy i doly, městem, vsí
táhnem dál šťastni celí.
Z potoků dlaní nabrat si
lze vody. Už se nevrací,
chuť skývy, co se dělí.

Když je pak večer na dohled,
každý rád natáhne se
do trávy před stan posedět.
Kolem nás ve tmách tone svět,
nad něj náš zpěv se vznese.

Deutsches Kalendarium, s. 72

Berg der Heimat Hora, kde jsem doma

Auf deinen Hängen reift kein Wein,
in deinen Tiefen glüht kein Erz,
und doch - wo möchte ich lieber sein,
wo schlägt so hoch mein Herz?
Dich hüllen Wind und Wolken ein,
du rauscht im Herbst, du braust im März,
und deine Brunnen quellen rein,
zu Tal und mein Herz.
Du trägst nur Trümmer, Fels und Stein,
hebst deine Felder himmelwärts,
empfängst des Morgens ersten Schein
und lenkst ihn in mein Herz.

Na svazích nedáš vínu zrát,
rudných žil aniž tajíš svit,
a přece - lze mi žít jinde snad
a srdci přisvědčit?
Tu cítit věčný vítr vát,
podzim i březen přebouřit,
prameny z tebe vyvěrat,
kraj zhluboka z nich pít.
Kámen a skály, pustý hrad
je vidět, kde pozvedáš štít.
Dosah jitra když dá se znát,
chci s tebou pocítit.

Der Bayerwald, 2000, č. 1, s. 54

Ein Paar Ästlein...* Jen pár snítek...

Ein Paar Ästlein von der schönsten Tannen,
Breitgenadelt, silbern grün und voll,
Hast du mir im Heimatwald gebrochen,
Hast ein liebes Wort dabei gesprochen
die Heimat von mir grüßen soll.

Hast die Zweige all in ihrer Frische,
Voller Duft von Kien und Immergrün,
Liebreich mir zum Weihnachtskranz gewunden,
Hast ein Stäudlein Kranwit dreingebunden:
Festlich hängt nun über meinem Tische
Dein Geflecht, das Lichter überblühn.

Jen pár snítek z nejkrásnějších jedlí,
jehličnatá ojíněná chvůj,
jaks je z ní v té dálce ulomila,
s tvým dechem se ve vzpomínce slila
za nás ho tam doma pozdravuj.

Těch pár snítek šíří vůni kolem
z pryskyřičné, věčné zeleně.
Věnec ozařuje čtyři stěny,
šumavským jalovčím propletený
visí o Vánocích nad mým stolem,
o lásce mi šeptá tlumeně.

Inschrift am Gedenkstein Nápis na pamětním kameni

Hier im Gebirge
bei den Bäumen geborgen,
reste dich stark
bis zum Aufbruch am Morgen

Tady v těch horách
tiše mezi stromy
spočiň u mne,
než tmu úsvit zlomí

Der Bayerwald, 2000, č. 1, s. 54

P.S. Tento text s dovětkem "In memoriam Johannes Linke - 1900-1945" najdeme skutečně na kameni při cestě z Rimbachu ke zřícenině hradu Lichtenegg

Christgeburt* Narození Páně

Nicht in zarten Daunen
kamst du auf die Welt;
Zinken und Posaunen
haben nicht gegellt,
als du tief im Winter
bei uns eingekehrt,
als Du, Kind der Kinder,
dich uns einbeschert.

Keine Mutterlaunen
haben dich verwöhnt;
kein gewaltig Staunen
hat dich laut umtönt.
Du kamst zu uns nieder,
still und ohne Stolz,
und um deine Glieder
war nur Stroh und Holz.

Doch die scheuen braunen
Rehe wussten 's bald,
und ein leises Raunen
rauschte durch den Wald.
Und die Sterne brannten
hell und lichterloh;
und die Hirten rannten
jubelvoll und froh.

Weiße Flockendaune
deckte warm den Stall;
auf verschneite Zaune
sang die Nachtigall.
Und die Kinder sprangen
deiner Krippe zu;
und die Engel sangen
dich zu ersten Ruh'.

V nepohodlí celý
přišels na ten svět;
trubky a činely
neměly Ti znět,
vím, jak zima je Ti,
přec však Pán Bůh sám
Tebe, Dítě dětí,
podaroval nám.

Lichotné pocely
neměls zakusit,
hluk břeskný a skvělý
nevpadá v tvůj klid.
Sestoupils k nám chudým
chudý náramně:
zebou dětské údy
v jeslích na slámě.

Srny Tě slyšely,
ač nevydals hles,
to kol šuměl stmělý
široširý les.
Jím všude se šíří
hvězdný stříbrojas;
spějí sem pastýři
v přeradostný čas.

Peří sněžnou bělí
stlána teple stáj;
ptáčci přiletěli
plotu na pokraj.
Co jen dětí kolem
svých jesliček máš:
sbor andělů spolem
zní, jak usínáš.

Waldlerische Weihnacht (1981), s. 124

Vater Wald Otec les

Geheimnisreichste Erdenraum
voll Vogellied, Gebraus und Schweigen,
wo über Ranken, Strauch und Baum
die Wipfel ineinanderzweigen
im Himmelstraum -

An tausend Stämmen hast du Halt.
Dem Grund vermählt und nah der Wolke
wächst du verjüngt und ewig alt
im Heimatland gleich unserm Volke
du Vater Wald.

Nejtajemnější zeměpás
plný šumu i ptačích písní
ve větvích, náhle zmlkneš zas,
dereš se vzhůru v tiché tísni
tam, kde je jas -

Tisíci kmeny držíš stráž.
Zaslíben zemi, nebi blízko,
mlázím vždy znova ožíváš,
domov, věčnost a východisko,
les, otec náš.

Herbststurm überm Böhmerwald Podzimní bouře nad Šumavou

…Die Trümmerkuppen sind in Brand getaucht,
Das ist nicht Kohlstattglut und Hirtenfeuer,
Was drüben in den Tälern schwelt und raucht:
Das ist des Drachen Hauch, der tobt und faucht,
Des losgebundnen Untiers Glut,
Das ist des Ostens Hass und Wut,
Das ist der Urfeind, ist das Ungeheuer!

…hromady trosek, výš ohnivý mrak,
kouř z milířů a ohníčků kde kdysi šel,
doutná teď zkáza ještě po sadech,
syčí a běsní blízký dračí dech,
obluda, zvoucí na požár
z Východu, sama zášť a svár,
sám přízrak, náš dávný, věčný nepřítel!

P.S. Tento úryvek delší básně cituje kdesi Winfried Baumann jako doklad dobové protičeské propagandy, která varovala před nebezpečím z Východu, nacizmem především nakonec sem opravdu přivolaném.

Der Weihnachtsstern* Vánoční hvězda

Ein Licht ist aufgekommen
im dunklen Himmelsgrund,
ein Sternlein ist erklommen
zur mitternächt'gen Stund:
Das strahlt mit reinem Brande
weit úber alle Lande
auch dir und mir
bis in des Herzens Grund.

Die andern Sterne schwinden
und sinken, kaum erwacht.
Sie löschen und erblinden
bei aller Macht und Pracht.
Nur unser Stern bleibt helle,
dringt über jede Schwelle
auch dir und mir
in unsrer schwersten Nacht.

Halt Aug' und Seele offen -
wie stark brennt heut' der Stern!
Sein Glanz hat uns betroffen,
er ist uns nimmer fern.
Er bringt mit seinem reinen,
unendlich klaren Scheinen
zu dir und mir
das Licht des ewigen Herrn.

Hvězda se objevila
na temných nebesích,
teď stoupá celá bílá
k půlnoci nad lesy:
září jak oheň němý
nad ztichlou širou zemí.
V tobě i mně
tmu v srdci najde si.

Ostatní hvězdy hasnou
a pohltí je noc.
To před ní, divukrásnou,
ztratí sílu a moc.
Jen ona stojí v jasu
na samém prahu časů,
tobě i mně
jde v nouzi na pomoc.

Měj své oči i duši
aspoň teď dokořán!
Ta hvězda dává tušit
z nejzazších nebe bran,
z té náhle blízké dáli
že v čistotě, co pálí,
k tobě i mně
dnes v noci vejde Pán.

Hoam!, 1990, č. 12, s. 763

Ta z básní Johannese Linkeho jménem Vater Wald je ze sbírky Der Baum a sotva prozrazuje, že její autor není vlastně vůbec rodákem z jedné či druhé strany šumavského hřebene, ačkoli z té bavorské, kde už v chlapeckých letech putovával, jak o tom svědčí verše úvodní, a kde později našel ve stínu zříceniny hradu Lichtenegg (Lichteneck) při Vysokém Bogenu (Eisenmeier i Praxl píší o Waldhäuser pod Luzným) druhý domov, napsal svůj asi nejvýznamnější román Rok se valí přes hory, který už dvě léta po svém vydání v Německu vyšel 1936 i česky v Evropském literárním klubu - přeložil ho tehdy Miloš Hlávka. Linke pochází ze saských Drážďan, kde se narodil 8. ledna 1900, než však to jeho nové století došlo do své poloviny, mělo už za sebou dvě ničivé světové války: vzpomeňme tu jen strašlivé zkázy rodného města na Labi. Šumavský básník, kterého okouzlil vůdcovský princip nacizmu, jak je alespoň Johannes Linke doslova charakterizován jednou z novějších německých učebnic literárních dějin, odešel do té druhé z obou válek v uniformě wehrmachtu z nádhery českobavorských lesů a nikdy už se do nich z ní zpátky nevrátil. Je od února roku 1945, kdy už Hitlerova armáda ustupovala z dobytých území v Rusku, odtud a natrvalo nezvěstný. Ta třetí a pak ta poslední z básnických ukázek jako by pak byla psána právě odkudsi z té fronty ve vzpomínce Vánoc na ztracený domov, který se válkou a odchodem - a to Linke sotva tušil, co se má stát po roce 1945 a čemu svou smrtí vlastně unikl - posunul někam málem za obzor nadějí a citů.

Památce básníka
Helmut Arzberger
(mírně kráceno)


První slovo, které vyslovil, bylo prý "Baum". Strom a les se měly stát hlavním motivem jeho díla. Byl synem železničáře na předměstí Drážďan. Byly tu jen ulice s lipami, v zahradě kvetl v létě bezový keř a ve větvích plané třešně si mohl malý Johannes sbít lavičku, když měl hotovy školní úlohy. Pod okny bytu byl dvůr výrobny klavírů, které čekaly na svou konečnou podobu v holých kmenech a prknech složených u dílen. Ve sbírce básní Der Baum také určil Linke později právě stromu v nejzazším významu pojmu ústřední místo ve své poezii. Les se naučil znát na nedělních procházkách s otcem, o letních prázdninách ve Fichtelgebirge (Smrčiny - pohoří při západočeské hranici - pozn. překl.) a v Bavorském lese pak natolik, že mohl později o sobě povědět: "Už od dětství nesu v sobě obraz lesa." A ještě: "Když jsem později pomyslel na 'Německo', viděl jsem vždycky své rodiče, nádherné stavby rodného města, místa, kde jsme si jako děti hrávali a jako daleké tušení pak činy a zásluhy předků, v nejhlubším jádru jsem však v tom pojmu vlasti cítil les."
Koncem května 1921 měl za sebou vedle maturity i válečnou zkušenost jako zpravodaj na západní frontě, poněvadž však z finančních důvodů musel přerušit studia jazyků, uchýlil se s konečnou platností právě do milovaného Bavorského lesa. Jeden sedlák v Lichteneggu potřeboval někoho, kdo by mu mohl pomoci o senách, kdo by však vládl také natolik perem, aby mu vyřizoval jednání s finančním úřadem a obchodníky se dřevem. Z okna komůrky, kde se básník usídlil, se prostírá výhled na celý Bavorský les. Svět lesa se mu nyní otevřel dokořán. Nejprve sám, po své svatbě roku 1922 spolu se svou ženou Käthe proputovali celé pohoří Šumavy a Bavorského lesa, viděl při práci domácké tkalce, sklářské dělníky a dřevorubce. Zabýval se sbírkami jednotlivých druhů dřeva, kamenů i minerálů hraničního horstva. Bída let kolem roku 1922 donutila ho však i k tomu, aby sám zakusil, co je to příležitostný výdělek písaře, nočního hlídače, překladatele, pomocné síly při zemědělské či zahradnické práci, dokonce složil i učňovské zkoušky u truhláře. Ve 28 letech začal pak znovu vysokoškolská studia, působil po nich jako venkovský učitel nejprve v kraji Vogtland přímo na české hranici, dal se však roku 1937 přeložit do Eckersdorfu blízko Bayreuthu, kde vznikla některá z hlavních jeho děl. Za druhé světové války zmizel na ruské frontě, z níž se domů už nikdy nevrátil.
Bída let po první světové válce se projevila právě ve východním Bavorsku snad nejostřeji z německých krajů. Teprve roku 1930 přišla ze strany vlády tzv. Osthilfe, začalo se dokonce s přeškolováním horských sedláků. V těch časech nouze se odehrává první Linkeho kniha, která ho rázem proslavila: román Rok se valí přes hory (Ein Jahr rollt übers Gebirge, 1934). Chce být chápán spíše jako kronika jedné vsi. Založení jakéhosi dřevařského družstva tu ztroskotává na vzájemné nedůvěře lidí a nedostatku kolektivního ducha. Navíc přijde suché léto a drtivá neúroda se vystupňuje následným obdobím nekonečných dešťů, které hrozí vyplavit půdu z polí do řečištních koryt. Ani nemoc a smrt nejsou tu přikrášleny ve své nelítostné žni.
V roce vydání románu ještě objevila se i prvá sbírka básní Der Baum. Je členěna na pět částí. Úvodní má název Waldgebirge, tituly básní pak přímo odkazují k jednotlivým druhům stromů rostoucích až k horské hranici lesa. Druhá část Das hölzerne Dorf je věnována lidem, jimž les přináší obživu, třetí Baumgärten je část určená životu stromů přímo ve vsi, čtvrtá Hölzerne Gefährten pak předmětům ze dřeva, provázejícícm život člověka: kolébka, lože, obětní stůl kostela, domovní vrata a dveře, truhla, starý stůl, nakonec židle z hruškového dřeva u básníkova psacího stolu, která ho naplňuje radostí sladce zaobleného plodu. Poslední část sbírky nese název Ewiger Baum a zdůrazňuje princip stromu v podobenství s lidským životem. Germáni si představovali svět v podobě jasanu (Weltesche) Yggdrasil, jak se ostatně jmenuje hned druhá báseň závěrečné části. Také kříž, na kterém skonal Kristus, byl stesán ze stromu a nikdy dosud ani potom žádný strom nepřinesl ovoce tak bohaté jako právě tento.
Májka (Maibaum, také Pfingstmaien) jsou symboly životní radosti. "Die Wunschelrüte" (kouzelný proutek) ukazuje na síly skryté pod zemí a také na tajemství pod povrchem lidské tváře, skrytá v srdci člověka.
Agnes Miegelová ocenila sbírku jako "něco jedinečně krásného". Rok 1935 byl rokem vydání Linkeho románu Lohwasser, zfilmovaného dokonce pod titulem Der ewige Quell. Následujícího roku vychází kniha Wälder und Wäldler, která je spíše jakýmsi lyrickým cestopisem o kraji a lidech. Přesto se čtou její jednotlivé kapitoly jako živé příběhy. Knihu doprovází obrazová část s fotografiemi, které zčásti pořídila autorova žena Käthe.
Roku 1940 se objevil titul Das Totenbrünnel, v jehož rámcovém příběhu si přáteleé vyprávějí v návratech paměti do času první světové války o svých bojových oceněních.
Jednotlivé básně a povídky knihy Losnächte (1940) (Osudové noci) se odehrávají v rozmezí dvanácti svatých nocí na přelomu roku. Právě v krajích jako je Bavorský les zůstalo zachováno při životě mnoho pověrečné síly, kterou jinde překryl či zapudil nános civilizace. Divoká jízda Wotanova tu dosud brázdí vzduch a běda tomu, kdo se po doznění večerní modlitby zdržuje venku a upadne do její moci - jen znamení kříže ho může uchránit od záhuby. Neposlušný chlapec v Ringelödu je odvlečen do lesní divočiny a vrátí se až o štědrovečerní noci zbědován a vyhladovělý, hlavně však doslova oněmělý hrůzou, kterou v lese prožil.
Působivý je i příběh selky, která čeká muže z fronty a vydá se se svým synkem do lesa pro vánoční stromek, který si výslovně vyžádal host, pobývající tu na zimní dovolené. Cesta je ovšem plna temných tušení, samozřejmé a každodenní věci získávají náhle na skryté symbolické hodnotě a síle.
Je ale i cosi útěšného v těch nocích kouzel, čaronocích zvaných tu Rauhnächte. Právě o Štědrém večeru najde vdova po hajném, který padl ve válce, a dřevorubec v odlehlém lesním srubu spolu v zoufalství osamělých životů onu příslovečnou jiskřičku naděje. V noci tříkrálové potká z domova právě vypovězený manželský pár, který v rozpadlé sklářské huti hledá nouzové útočiště, nečekaná pomoc, daleko přesahující daný okamžik.
Důležitý střední článek svazku tvoří příběh nazvaný Silvestrovská noc, příběh navrátilcův plný dramatických a tajemných zvratů. Tři roky po první světové válce se vrací pohřešovaný sedlák z ruského zajetí domů, právě včas, aby z domu vykázal frejíře, ucházejícího se stále drzeji o mladou, hrdou selku. Ta však čeká na manželův návrat a ví od prvé chvíle, kdo je ten půlnoční příchozí zdaleka, který vypadá spíš jako divý přízrak než člověk a s jehož přítomností věci nabývají rázem jiného průběhu.
Roku 1944 následuje svazek Die wachsende Reut. Měl se stát posledním dílem, které básník stačil vydat. Plánoval druhou sbírku básní Der Berg. Dokončil ji ze tří čtvrtin, než mu válka doslova vyrvala pero z ruky. Verše plné prosté, obšťastňující a nezvykle oduševnělé nám tu zanechal autor, jehož jazyk prozrazuje další vnitřní vývoj a stále rostoucí sílu výpovědi.
Jeho poslední báseň dopsaná roku 1944 krouží kolem inferna německé zkázy. Básník však vyznává, že skutečné hodnoty jsou nezničitelné: když se obrací v trosky katedrála, zůstává z ní duch směřující vzhůru, když hoří varhany, žije hudba, kterou zněly její píšťaly, i pro budoucí pokolení a v hořících knihách nelze obrátit v popel slovo, které se dá tisknout znova a znova. Všechno hmotné je jen ztělesněním té vlastní, duchovní podstaty všeho. Tak se ty poslední verše stávají odkazem básníka a člověka Johannese Linkeho.
Krajina pomezního hvozdu mu byla vždy plna "šťastných šumění", "nevypověditelné samoty divočiny", ať už to bylo cestou z Javoru k Velkému Javorskému jezeru, na Höllbachgespreng, v lesích na Luzném, ve slatích, v boubínském pralese či nad stěnou Roklanského jezera. Následuje Stiftera, jehož slavný Horský křišťál je snad nejvelkolepějším popisem sněhové bouře nejen v německé literatuře, například ve svém příběhu Niklas von Ringelöd, kde se čtenář přímo ztrácí do zakletí odlehlé samoty horské vsi, zachumlávající se v temnotě časného zimního večera hloub a hloub s několika svými dvorci a chalupami do peří nezadržitelné vířivé metelice sněhových vloček. Linke má sklon líčit takové přírodní nálady v nesčetných variacích, ať už tak činí z perspektivy krajiny, v níž se vše odehrává, nebo zpoza oken hřejivých útulků vesnických stavení.
Lidi líčí na rozdíl třeba od kýčovitých podání Ganghoferových bez příkras, se všemi jejich přednostmi i slabostmi. Tak nezapomenutelná postava Balsenovic Karla, ničemníka a dareby (Tunichtgut), kterému je vězení snad povědomější nežli svět venku, a přesto mu jen zase cuká v prstech, aby se pustil do nových kousků. Hospodský Pod kaštanem Isidor Krail (přichází ze samoty na české hranici, aby se tam opět vrátil - pozn. překl.) v nás pak vyvolává nejspíš soucit ve své bezmocnosti vůči osudu, který si s ním tak zle zahrává.
Linkeho lidé jsou často blízcí původní prapodstatě, třeba pastýři krav, po týdny vzdálení ostatnímu světu se svými stády, jak to činili po tisíciletí jejich předchůdci. I v osamělých horských staveních jsou jejich obyvatelé blíž oněm "scheuchtsamen Sachen", plaše nepostižitelným věcem kolem nás, než lidé v hluku měst. Mnohé události jsou totiž jen do jistého bodu vysvětlitelné naším rozumem. "Je přece všelicos, co nikdo z lidí nechápe," říká v Losnächte (téměř totožnou větu najdem ostatně i vrománě Rok se valí přes hory - pozn. překl.) jeden ze starců, když znovu zmiňuje ve svém vyprávění jakousi tajemnou událost. Občas však proniká v samém člověku cosi nespoutaného, co má původ kdesi v pradávnu a ona duchovní vrstva, stvořená zákonem a řádem, se náhle jeví jako slupka věru tenká.
Linke věděl, že moderní doba vstupuje i do jeho "lesa". Obrací se přesto ještě jednou jakoby v ohlédnutí nazpátek, nikoli aby žaloval, že to staré v proměnách mizí. Neuzavírá se novému a nežádá návrat. Nevidí však minulost s pohrdáním, ale "se vší láskou se vpíjí do mizejícího obrazu" a "to, co vidí, tiše uchovává a předává jako poselství", aniž by se bál být pranýřován těmi věčně dnešními coby věčně včerejší.
Jednou Linke označil jazyk svého přítele Watzlika výrazem "knorrige, mit Mundart gesättige Sprache" (sukovitá, nářečím prosycená mluva). Snad by se s větší ještě přiléhavostí dal užít na jazyk samotného Linkeho. Vládne suverénně řečí, plnou jadrné síly, vlastní právě vyjadřování místních lidí. V jeho vesnické kronice Rok se valí přes hory se objevují dokonce vysvětlení, která cizinci činí vůbec pochopitelnými nezvyklé pojmy, jejichž význam jinak vyplývá pouze ze souvislosti. Někdo "bosst" (buší, bouchá) na dveře, děti "verschliefen" (zaspaly) schouleny za pecí a drží se docela "stad" (zticha). Mnohdy jde jednomu všechno "derzwerch" (napříč). "Derschier" (málem, téměř) by byl jeden starý člověk v "Schneegewahten" (sněhové vánici) přišel o život atd. atd.
Rozhodující je však jakési opravdu vnitřní propojení přírodního dění s lidským jednáním; nejen jako podmalba na skle, nýbrž jako pokus o znovunastolení odvěkého řádu věcí v zrcadle psaného slova, kde trvá běh hvězd nade vším, co se tu na Zemi děje a co jejich dráze v ničem nezabrání. Jako člověk v přírodě je totiž celá naše Země uložena v kosmu, což dává míru jakémukoli lidskému sebepřecenění.

Der Bayerwald, 1976, s. 2-12

P. S. Překlad byl pořízen přímo do notebooku 18. října 2000 v Bavorské státní knihovně v Mnichově za tamější studijní cesty překladatelovy.
- - - - -
* Drážďany (SA) / Waldhäuser am Lusen (BY) / Lichtenegg (BY)
obrazová přílohaobrazová příloha další stranadalší strana

(c) Jihočeská vědecká knihovna 2001-2017
Licence Creative Commons
Kohoutí kříž, autor překladů a českých textů Jan Mareš, elektronická verze Ivo Kareš, podléhá licenci
Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česko