Markétka podnikala (rozuměj ze Železné Rudy, poněvadž právě tam "in Eisenstein" potkává Margarete, jak se hlavní hrdinka románu Mariengnade v originále jmenuje, takříkajíc svůj osud nejprve v podobě mladého kněze Christiana Webhofera, rodem odtud, na hoře Javor /Arber/ pak i inženýra Hanse Reinholda, svého budoucího životního druha - pozn. překl.) daleké výlety do okolí, aby poznala jeho krásy, dosud jí neznámé, a nabyla nových dojmů, zejména však proto, aby jí krajina poskytla zapomnění v duševních zmatcích.
Perlou kouzelného půvabu byla v ní osada Hůrka (Hurkenthal, v originále "Hurkental"! - pozn. překl.), jak se tu rozkládala prostřed hustých lesů kolem jako nějaká oáza v poušti (v originále "Oase in einer Waldwüste" - pozn. překl.).
Pozornost poutal malý vesnický kostelík, jehož špičatá vížka se směle zabodávala do modrého povětří. Dveře nebyly zamčeny a Markétka mohla vstoupit dovnitř k zastavení a krátké modlitbě.
Stará žena ze vsi, která cizincům sem přišlým ochotně ukazovala místní pozoruhodnosti, nabídla se také dívce za průvodkyni. Vysvětlila jí opravdu mnohé, nač se se zájmem ptala. Hůrka se mohla před lety pyšnit význačnou sklářskou výrobou, která přivedla do zdejších končin rod Abeleů, vešlý v širší známost prostřednictvím románů
Klostermannových, a založila tak dočasnou prosperitu místa.
Stačí sestoupit dolů do kostelní krypty, abychom mohli spatřit tělesné pozůstatky příslušníků rodiny, požívající kdysi tak vysokého společenského uznání. Vprostřed kostela je náhrobní kámen, který se dá odkrýt a sejít tudy dolů k rakvím.
Markétka nebyla v nijak příjemném rozpoložení, když tam byla teď vedena. Při obou bočních stěnách krypty bylo vystaveno asi na dvacet rakví.
Průvodkyně zvedala jejich víka jedno po druhém a vysvětlovala, čí ostatky v nich odpočívají. Z jedné rakve vyndala kus obuvi, udeřila jím o dřevo a mínila, že tam zachrastilo ještě dobrých pár desítek kostí chlapce, který leží uvnitř.
Otec známého šumavského spisovatele Klostermanna (v originále "des berühmten Böhmerwalddichters Klostermanns Vater" - pozn. překl.) nalezl tady také místo svého posledního odpočinku.
Když chtěla žena vyvést dívku z hrobky zpátky ven. aniž by otevřela některé ze zbylých rakví, zeptala se Markétka, proč se nedá podívat i do nich.
"Šlo by to," dostalo se jí odpovědi, "ale mrtvoly jsou tam ještě ve stádiu rozkladu a zápach je přece jen moc silný."
Markétka se zhrozila. Neměla se asi vůbec ptát. -
Kostel sám pochází z roku 1760. Oltářní obraz je práce umbrijské školy, autor je ovšem neznámý a jen letopočet 1789 odkazuje k datu vzniku jeho díla. Máme před sebou původní práci velkého umělce a jen draperie v pozadí byla zle poškozena a dá se poznat přemalba. Pestrobarevná okenní skla propouštějí málo světla do chrámového prostoru a černý závěs jako opona za oltářem působí nezvykle. Markétka měla při pohledu na černou látku podezření na něco děsivého za ní. Když ji však zvědavě odhrnula, viděla, že se tam skrývá pouze scéna Ukřižování s postavami v nadživotní velikosti, zhotovenými ze dřeva, postříbřenými a pozlacenými. Spasitelova tvář, rozrytá bolestí, působí dojemně svým truchlivým vzezřením a dotýká se přímo srdce divákova.
Dřevěné máry, smuteční věnce a stuhy zaplňují zbylé místo za oltářem.
Markétka znovu zatáhla závěs a obrátila svou pozornost k interiéru kostela. Pod kruchtou objevila na dřevě malovaný obraz, jehož stáří alespoň podle průvodkyně nemá být menší než tři sta let a pochází prý od význačného mistra.
Umělcovo jméno si stará žena ovšem vybavit nedokázala.
Neobvykle vysoká divizna se královsky vypínala před vstupními dveřmi kostelíka, jako by k nim chtěla zahradit cestu.
Stařenin výklad přešel teď ve volné vyprávění. Měla i o té květině co povědět: bohatý muž ze sousedství, nezvykle vysoký tělesným vzrůstem, narazil kdysi jedné zimy se sáněmi v blízkém lese do stromu a zabil se. Byl pochován na zdejším hřbitově a ta divizna, vysoká takřka jako byl on sám, roste nyní na jeho hrobě.
Stará žena si všimla, že pohled na hroby, rakve a mrtvoly naladil dívku do smutku.
"Raději půjdeme ze hřbitova pryč," řekla. "Podívejte se jen na ty krásné lesy, co leží všude kolem naší vsi."
"Snad jsou krásné," odpověděla Markétka, "při pohledu na ně přepadá ale člověka skoro stejný stesk jako tam na hřbitově a v kostelní kryptě."
Budovu fary dělil od kostela jen pruh silničky.
Farář stál ve dveřích, černý slaměný klobouk se širokým okrajem stažen do čela na ochranu před sluncem.
Pozdravil se s cizinkou a zapředl s ní hned živý hovor. Představil se jí, oplýval hovorností, ale uměl vyprávět tak pěkně, že mu Markétka ráda naslouchala; o někdejších sklárnách rodiny Abeleových (vyhořely roku 1925 - pozn. překl.), o zámečku tady v Hůrce (postaven 1836 ke svatbě Georga Christopha Abele mladšího s Franziskou Urbanovou - pozn. překl.), jehož největším pokladem bylo šest broušených zrcadel, z nichž cena každého obnášela tenkrát tři tisíce zlatých.
Prozradil se i jako spisovatel, který chce podrobně zachytit příběh Abeleových knihou, na rozdíl od knih Klostermannových, které jsou prý směsí "básně a pravdy" (v originále "Dichtung und Wahrheit" - pozn. překl.), mající obsahovat jen ryzí pravdu o zmíněné rodině.
Markétka a farář rozprávěli ještě o tolika věcech, že dávno uplynula hodina a dívka zcela zapomněla, jak dalekou cestu má odtud před sebou.
obrazová příloha