Ludwig Laher (Kohoutí kříž)

Hrob Ludwiga Steffla jsem našel hned. Leží za kostelem, přímo naproti jeho zadnímu vchodu, třetí řada. Pětadevadesát procent nápisů v tomto koutě hřbitova už se nedá přečíst. Ten na jeho hrobě bez problému. Ludwig Steffl se dožil devětatřiceti let.
Šel jsem na obecní úřad, abych zjistil víc. Bylo kolem poledne, dveře do přilehlého hospodského sálu zely otevřeny. Seděly tam dvě ženy. Pozdravil jsem a zeptal se té první z nich, zda mluví německy. Ano, řekla německy. Je dneska úřední den (v originále "Ob Parteiverkehr sei heute." - pozn. překl.)? Ano, řekla. Hovoří také někdo jiný ze zaměstnanců obecního úřadu německy? Ne, řekla, oč jde?
Ach, odpověděl jsem, jedna stará historie, jde o jistého Ludwiga Steffla. To byl můj dědeček, řekla Gertrude spíše zmatena než překvapena.
Mohu si k Vám na chvíli sednout? zeptal jsem se. Ano, řekla, osobně jsem ho už ale neznala. Já vím, odpověděl jsem, 22. dubna 1942 byl mrtvý. Bylo jí známo, že byl krátce předtím v lágru? Ovšem, řekla, přišel odtud jako zlomený a těžce nemocný člověk a asi rok nato na následky pobytu tam také umřel. Proč se do lágru dostal a kde lágr ležel, neměla nikdy ani tušení.
Do lágru pravděpodobně přišel proto, poněvadž byl trnem v oku starostovi tady, nebo poněvadž jednou řekl nějakou větu proti nacistům. Kirchschlag (dnes Světlík, tehdy ovšem po pomnichovském záboru v "Říši" i se svým německým označením - pozn. překl.) čp. 20 byl velký, dobře obhospodařovaný statek, ze kterého byl rolník Ludwig Steffl odvezen coby asociální živel, práce se štítící. Tak to tenkrát obvykle probíhalo.
Mamince bylo sedmnáct, když ho sebrali, řekla Gertrude.
Lágr byl za války v tom kraji, kde teď bydlím, vysvětlil jsem jí, v hornorakouském Innviertelu (česky se kdysi té oblasti říkalo také "Poinní" - pozn. překl.). Místo se jmenuje Sankt Pantaleon-Weyer a pro "říšskou župu" Oberdonau (kam dnešní Světlík v letech 1938-1945 náležel - pozn. překl.) ho dodatečně zřídili, poněvadž tři tucty blízkých lágrů od Dachau po Mauthausen v kraji zřejmě nestačily. Výpovědi svědků o mučení jejího dědečka se dochovaly.
Napsal jsem o tehdejších časech knížku, dokumentární román, řekl jsem, jmenuje se "Herzfleischverartung" (tj. "degenerace srdečního svalu", což je vlastně lékařské označení, uváděné jako příčina úmrtí v často jinak nejasných případech - pozn. překl.). I po válce beze stopy zmizelý Ludwig Steffl se v ní krátce objevuje. Když byly nařízeny po válce procesy "lidového soudu" ("die Volksgerichtsprozesse" - pozn. překl.) s perzonálem vrahů z nacistického lágru, usilovalo se roku 1947 marně o to, aby byl nalezen a předveden jako svědek obžaloby.
Zřejmě tenkrát nikdo už ani nepomyslel na to, že "župa Oberdonau" ve "Třetí Říši" zahrnovala i tento region. V Kirchschlagu není znám nijaký Steffl, uvědomili tenkrát soud. Úřady však ho hledaly v obci Kirchschlag na území hornorakouského Mühlviertelu, nikoli ve Světlíku padesát kilometrů severněji v po válce znovuobnoveném Československu.
To byl už dlouho mrtev, řekla Gertrude.
Toho času žiju v Českém Krumlově, v Krummau, vysvětloval jsem jí dál, abych tu psal v ústraní svou novou knihu. Jde v ní o docela jiné věci. "Přes kopec" jsem ale dnes přesto dorazil sem, abych su udržel přehled a domyslel některé věci do konce.
Moje stará teta v bavorském Buchloe ví ještě mnohem víc o mém dědečkovi, řekla Gertrude. Napsala mi adresu.
Co dělala Vaše rodina po válce? zeptal jsem se.
Maminka tady zůstala, vdala se, můj bratr žije ještě dnes na dědečkově statku. Její sourozenci odešli do Německa. Ba, byla to těžká doba.

Egon-Schiele-Art-Centrum v Českém Krumlově, mé dočasné bydliště, je východiskem četných putování. Hřbitovy malých vesnic, kterými procházím, navštěvuji všechny. Leží tu pohromadě mrtví posledního století, toho docela pozdního středověku tedy, pokojně vedle sebe.
Na tom jednom náhrobku německy "Familie", jména a data a pod tím: Ruhet in Frieden! Hned vedle česky "Rodina", jména, data a: Vzpomínáme!
Nacionalistické barbarství na českém obyvatelstvu, mnohonásobné nacistické vraždy a vyhnání nejprve, násilné vysídlení i těch nevinných, jen proto že byli Němci, přepady a tu a tam vražedné bezpráví samozvaných českých mstitelů potom. Ještě dnes působí krajina zpustošená, jakkoli jinak nic neztratila na svém drsném půvabu. Její poranění nacházejí rozdílný výraz i na hřbitovech:
V Přídolí/Priethal visí na staré železné bráně visí česky a německy starostova vyhláška: hřbitov má být projít zásadní úpravou. Po desetiletí neudržované hroby by měly být zrušeny, náhrobky a kříže však ponechány. Obec prosí návštěvníky ze zahraničí, aby využili eventuálních kontaktů i na jiné majitele hrobů a vyrozuměli je o nastávajících opatřeních, poněvadž na mnohé z pozůstalých nejsou tu k dispozici adresy. Velmi mu záleží na tom, vyhnout se nedorozuměním, uzavírá starosta mnohoznačně.
Ve Slavkově/Lagau neobepíná čerstvě obílená hřbitovní zeď už vůbec žádné boží pole. Alespoň žádné obvykle vyhlížející. Stovky kamenných podstavců jsou tu spolu s jednotlivými částmi kovaných křížů, pestrobarevnými pozůstatky křesťanské ikonografie a jinými stopovými prvky někdejších řad zdejších hrobů věžovitě navršeny do obrovité mohyly a zbytek je louka, zatímco noví mrtví budou pochováváni jinde.

Znovu a znovu je do nebe volající zvůle jen údajně páchána jedním takzvaným národním celkem na tom druhém, jakkoli takový nesmysl dnes můžeme číst v mnoha historických knihách a z učebnic dějepisu bude ten zlý duch předmětem výchovy dětí. Prostomyslná víra ve fikci stejnorodosti se může v lidech upevňovat proto, že na jedné straně zesíleně působí kolektivní paměť a na druhé straně dokáže účinná propaganda stále vytyčovat frontové linie. Pravda však je potěšitelně složitější a, alespoň zachycena v detailu, přece zase tak samozřejmě jednoduchá.
Stefflovi jsou pro mne výborným příkladem. Kdo by chtěl popřít, že i nespočetní sudetští Němci trpěli v nacistických lágrech, vražděni Němci a Rakušany či zmrzačeni k smrti jako ten ubohý Ludwig Steffl ze Světlíku/Kirchschlagu?
Kdo by chtěl popřít, že staletí společného života starorakouských Čechů a Němců nejen snad v jižních Čechách osvěživě promísila krev kdysi čistou? Na hřbitovech toho regionu vydávají o tom německé nápisy s českými příjmeními a ty české zase s německými výmluvné svědectví. Na jednom takovém leží dva jiné hroby Stefflových jen pár metrů od sebe navzájem. Ten jeden obývá rodina Karla Steffla, vlastně Familie des Karl Steffl a ten druhý Rodina Štefflova. František Šteffl se na něm píše s háčkem (i v originále "mit einem Háček"! - pozn. překl.) nejen nad tím s ve svém křestním jméně. Šestadvacet let po jeho smrti se k němu přidružila i jeho žena Kateřina Štefflová.

Barbarství, které se projevilo v dějinách, stojí stále přede dveřmi. V čem by mohlo případně být dosaženo nějakého pokroku? Inu, snad někdy na celém světě odepře co možno velké množství Štefflů s háčkem těm Stefflům bez háčku (i v originále "mit Háček" a "ohne Háček"! - pozn. překl.) rozbít lebku a obráceně, ačkoli jsou si údajně tak cizí a odlišní a musí přece ukojit své dobyvačné pudy. Ve víc se neodvažuji doufat.

LUDWIG LAHER