Kufner (Kohoutí kříž)

Při staré okresní silnici z Kvildy (Außergefild) do Zdíkova (Groß-Zdikau) a Zdíkovce (Klein-Zdikau), jakož i do města Vimperka (Winterberg), leží v nadmořské výšce 1073 m Pláně, místní část Nových Hutí (Kaltenbach).
Začíná tam, kde nalevo od nové obecní silnice z Nových Hutí přicházíme ke stavení čp. 70 (Otto Eisler, postaru po chalupě Zuinei Otto) a napravo máme čp. 67 (Martin Nowotny - Schofawenzl Martin), končí pak směrem na sever při už zmíněné okresní silnici stavením čp. 105 (Franziska Müllerová - Heisei Franzi a Bruno Nowotny - Odum Bruno), při čemž k Pláním patří ještě daleko odtud odlehlá chalupa čp. 102 (Franz Pösl - Poitl Franz) u rašeliniště blízko až Zlaté Studny (Goldbrunn). Tam se říkalo Torfstich-Planie.
K místní části patřilo celkem 22 domů, z čehož "státním majetkem" byla myslivna čp. 8 (naposledy nájemní dům), hájovna čp. 60 (Alois Kufner, tj. můj otec), tři dřevorubecké domky čp. 56 (Max a Ferdinand Bartikovi), tzv. Domonikn-Haus čp. 15 (Rupert Frank a Wenzel Kowaschik) a už zmíněná chalupa čp. 102 (Franz Pösl) v řečených Torfstich-Planie. Na tamním rašeliništi těžili a sušili borky a rašelinné stelivo obyvatelé Plání, Nových i částečně také ještě Starých Hutí (Althütte). Těžební parcely byly očíslovány a jejich uživatelé je měli v pouhém nájmu. Lesní revíry totiž, patřící dříve knížeti Thun-Hohensteinovi, sídlem v severočeském Děčíně-Podmoklech (Tetschen-Bodenbach), staly se po první světové válce majetkem československého státu a připadaly pod lesní správu ve Vimperku.
Ve třicátých letech byla vybudována nová obecní silnice z Plání do Nových Hutí ke kostelu, cca 2,5 km. Po ní vedla i autobusová linka z Kvildy přes Pláně, Nové Hutě, Pokovy Hutě (Bockhütte) a Paseku (Passeken) do Vimperka.
Na křižovatce okresní a obecní silnice stál v Pláních místní hostinec čp. 14, jehož posledními majiteli byli před vyhnáním roku 1946 manželé Anton a Anna Kukralovi (Franto Anton a Tondlisei Anna). Od této křižovatky se větvilo ještě více dalších cest, mezi nimi i stará silnička směrem na severovýchod kolem vrchu Výška (Hohe Berg), která ústila krátce před hostincem Kubiček (Zum Kubitschkerl) na starou okresní silnici na Nový Dvůr (Neuhof), Zdíkovec a Zdíkov. Dále vedla z křižovatky na Pláních i cesta na Planie-Torfstich a za Zlatou Studnu do kašperskohorského lesního revíru a jiná přes Churáňov (Kuran) a Popelnou (Reckerberg) přímo do Kašperských Hor (Bergreichenstein). Tudy se vydávala i procesí z Nových Hutí ke kašperskohorské Panně Marii Sněžné (Maria-Schnee-Kapelle). Cesta, která spojovala Pláně s místní částí Přední a Zadní Staré Hutě (Vordere- a Hintere-Althütte) vedla cípem lesa k jihozápadu a říkalo se jí postaru Wedpalenez. S Pláněmi hraničily na západě lesní úseky č. 23, Wedpalenez, Tafel a Docher č. 14 na okresní silnici do Kvildy, jakož i úseky č. 7, č. 6 a č. 8. Ten poslední ležel severně nad vrchem zvaným postaru Hohrinner Berg (Hochrinne, tj. "vysoký žleb") při úvozové cestě na Zlatou Studnu. Na tom vrchu byl i krátký a strmý lyžařský svah a shora, od lesního úseku č. 8 byl nádherný daleký výhled na Stachy a dál do kraje, kde se už mluvilo česky. Možnost koupání nabízelo jezírko U kyzu (Kiesgrube) s asi 12 metry hloubky při silnici ke Kubičkovi ve zdíkovském revíru.
Obyvatele Plání živila vlastní hospodářství a byli to ponejvíce dřevorubci, podomní obchodníci a vyučení řemeslníci.

Otec Josefa Kufnera, který tu popsal rodné Planie, byl jednou z nejrázovitějších postav celé zdejší končiny. Sotva by se našel někdo, kdo by neznal Kufner-Hegera, všemi mastmi mazaného, hubeného a vytáhlého chlapíka s veselýma očima, kdo by si nevážil jeho znalostí lesa i zvěře, kterou tolik miloval. Ve vysokém sněhu roznášel v zimě seno ke krmelcům, deště ani bouřky mu nebránily křížem krážem rázovat svěřenými lesy nahoře na Pláních. Znal každý ptačí hlas, každou stopu. Nezbytnou "fajfku" stále pohotově v koutku úst věděl o každé liščí i jezevčí noře, o každém stanovišti daňků, tetřívků či tetřevů. Často prý musili dřevorubci pod jeho osobním dohledem přestat v práci, když na poraženém stromě bylo hnízdo veverčích mláďat, než je stačila veverčí máma v zubech jedno po druhém odnosit do bezpečí. Doma u Kufnerů nechyběli zpěvní ptáci, jak je sem hlava rodiny nosívala ze svých pochůzek pro radost i ostatním. Svou dobrou ženu žel brzy ztratil a byl svým třem dětem otcem i matkou zároveň. Další ránu mu osud zasadil smrtí nejstaršího syna Franze, v civilu učitele, na jednom z bojišť druhé světové války. Následoval odsun, po němž se Alois Kufner ocitl s mladším synem Josefem a dcerou Hilde v bádensko-würtemberském Süßenu, odkud později přesídlil k dceři a její rodině ještě kus dál na západ do Stuttgartu, metropole té spolkové země. Když tam roku 1959 i zemřel, jeho nenahraditelný Planiwoid zdaleka jistě zašuměl ze vší hloubi. Starý šumavský hajný je pochován na lesním hřbitově ve Stuttgartu. Josef (Peppi) Kufner, narozený 3. února 1923 na Pláních, o nichž napsal i do rodáckého sborníku podrobnou zprávu, aby je ve vzpomínce ještě živé uchránil zapomenutí, v tom velkoměstě žil až do svého skonu 12. srpna 1998 a leží tam blízko otce i pohřben.

JOSEF KUFNER