Protáhlé, mohutné lesní pohoří, odedávna zvané Šumavou, tvoří se svou bavorskou částí nedělitelný celek. Přestože už jeden lidský věk bydlím na jeho vnějších svazích, chtěl tomu osud, že jsem až v letech zralosti poznal ty hluboké souvislé lesy, přerušované jen slatěmi a hubenými lukami, a naučil se chápat jejich kouzlo.
Od té doby vím, že tato často zasmušilá a na lidi chudobná krajina je vlastním domovem mé duše, že v ní tkvějí ty nejhlubší kořeny mé bytosti. To vědomí mne teď naplňuje zcela a beze zbytku, neodolatelnou mocí mne přitahuje rok co rok sem do této země. Tak musily vzniknout i tyto listy, které mají tomu, kdo se na ně dívá, zprostředkovat dojmy z končin, pro mě tak plných významu; musím jen poprosit své přátele, aby nevážili každé slovo i čáru na lékárnických vážkách, co se týče jejich reálného obsahu. Jestliže to tak snad nebylo, být to tak přece jistě mohlo.
DŘEVORUBCI: Síť vyšlapaných a dávno zase zarostlých chodníčků protíná vedle mála širších vozových cest zelené šero všemi nebeskými směry. Člověk tu často bloudí v kruhu jako očarován skřítky a vrátí se nakonec po delším putování tam, odkud původně vyšel. Ticho a samota panuje v lesích, jen skupinka dřevorubců se tu občas objeví, s až neuvěřitelnou rychlostí zas pohlcena divočinou - jakoby ty záhadné postavy jen mimochodem zplodila mimo svět a mimo čas prapůvodní síla stvoření.
MUZIKANT: Najednou se vynoří, nikdo neví odkud. Hned je kolem něj kruh posluchačů, kteří kde se vzali, tu se vzali zničehožnic jako on. Za zvuků hned zádumčivých lidových písní, hned zas veselých tanečních nápěvů uvolní se tváře sevřené křečovitě každodenními starostmi a všechno se podvolí věčně působivému kouzlu tónů, které dokáže každý, kdo je rodem z Čech, mistrovsky vyčarovat. - Nikdy by slova sama nenašla tak jistě cestu k srdcím lidí bez dechu naslouchajících a stopy uvolnění v těch tvářích dřinou zhrublých jsou patrny ještě dlouho potom, co muzikant už zmizel, nikdo neví kam.
ŽELEZNICE: Je to zvláštní povoz, působící dojmem nějakého pozůstatku dávno zašlých dob. I lidé, kteří usedli do několika málo starodávných vagónů, určených přepravě osob, vyhlížejí chmurně a uzavřeně jako ten velký les, jejž obývají už po celá pokolení. Pomalu, se skřípáním a jakoby nechtě se dává vlak po několika marných pokusech do pohybu, chvátá tou chudou luční krajinou vstříc temnému lesu, tyčícímu se věžovatě v mlžné dáli, lesu bez hranic.
DŮM UPÍRŮ: Lidé ze zdejších lesů se mu s úzkostí vyhnou, jak stojí zpustlý a blízký rozpadu na pokraji slatě a čeká zdá se jen na to, až ho ta bažina zcela spolkne. Odehrály se v něm těžké zločiny, jejichž oběti v něm straší v noční čas. Netopýří havěť však, která si jeho prostory dávno přivlastnila, má ráda taková místa, od nichž se člověk s hrůzou odvrací, a cítí se tam spokojena.
OBROVITÁ RYBA: Bájné rybí nestvůry, které si tropí blázny z rybářů a protrhnou každou síť, skrývá Vltava. Vynoří se znenadání a ohrožují koupající se lidi. Hrozivá je jejich široce rozevřená dravá tlama, popisy jejich vzhledu se však rozcházejí navzájem. Brzy jsou vypodobňováni jako obrovští pstruzi, brzy zas jako metrákoví okouni s podivnými patvary na hlavách, aby se dali spatřit a unikli všem rybářským loveckým nástrahám.
ZAPOVĚZENÁ CESTA: Široká, avšak travou zarostlá silnice, závorou uzavřená povozům, pro které byla přece zřejmě zřízena, vábí poutníka. Kam jen asi vede? Nic ho nemůže udivit v té pralesní džungli a když ta silnice náhle zmizí či když se zúží na nepatrnou pěšinu, připadá mu to docela přirozené. Tam, kde lesní houští, z něhož se tyčí osamělí pralesní velikáni, střídají slatě s porosty zakrslých borovic, tam, kde široké vozové cesty vedou do nebezpečných močálů, tam, kde se i to nejnepravděpodobnější stává skutečností a kde se přitom všechno kolem rozplývá ve vzduchu, kouři a mlze, kde štěstí a stesk jdou spolu ruku v ruce, tam se vše stává opojným snem, snem o Šumavě.
1951
obrazová příloha