Karl Kraus

Tady si přál být pohřben a nestalo se tak. Karl Kraus se narodil 28. dubna 1874 ve východočeském Jičíně a zemřel 12. června 1936 ve Vídni. Klíč k básním slavného rakouského spisovatele však leží dodnes ve Vrchotových Janovicích. Na prvou stránku jedné ze svých básnických sbírek vepsal věnování Parku v Janovicích. V samotné sbírce Worte in Verse je asi 20 básní, inspirovaných či jinak spojených s motivem janovického parku. Sidonie Nádherná podle záznamu ve svém deníku z 28. srpna 1914 se rozhodla louku v parku Karlu Krausovi odkázat. Byl to pro něho "ostrov", kde se cítil bezpečně a volně zároveň. Proč se vlastně ocitá ten kus jihočeské přírody, spíše však v kraji jižně od Prahy, v antologii šumavských autorů? Je tu totiž ještě Františkov, který souvisí se jménem jičínského rodáka. Jeho otec Jakob Kraus už v době, kdy se rodina židovského podnikatele přestěhovala z Čech do Vídně, totiž v šumavském Františkově (Franzensthal) mezi Kvildou (Außergefild) a Borovými Lady (Ferchenhaid) roku 1895 koupil objekty bývalé sklárny v údolí Černého potoka při jeho soutoku s Olšinkou a začal tam budovat papírnu. Nevíme, zda tam Karl Kraus kdy byl (v denících Sidonie Nádherné je jen záznam o jejich společné prázdninové pouti letní Šumavou v roce 1921), ale kruh, který je opsán i Mechtildou Lichnowskou, jeho přítelkyní a manželkou hraběte von Arco-Zinneberg (to jeho otec byl onen Graf Egge v proslaveném Ganghoferově románě Zámek Hubertus a jeho potomek je zas onen hrabě Arco, který pozval v posledních měsících druhé světové války Rudolfa Slawitschka na svá bavorská panství), zesnulou ostatně jako Sidonie Nádherná nakonec v londýnském exilu po té druhé z obou válek, jimž se Kraus horečně snažil postavit svým dílem do cesty, ten kruh dokáže pojmout lehce i Šumavu do svého objetí.

Schloss Janowitz	Zámek Janovice
Wie wird mir zeitlos. Rückwärts hingebannt weil' ich und und stehe fest im Wiesenplan, wie in dem grünen Spiegel hier der Schwan. Und dieses war mein Land. Die vielen Glockenblumen! Horch und schau! Wie lange steht er schon auf diesem Stein, der Admiral. Es muss ein Sonntag sein und alles läutet blau. Nicht weiter will ich. Eitler Fuß, mach Halt! Vor diesem Wunder ende deinen Lauf. Ein toter Tag schlägt seine Augen auf. Und alles bleibt so alt.	Jsem jako včarován ve včera bezčasém, dlím tu a tkvím tak pevně na lukách jak na zeleni vod trne ta labuť v snách. A byla to má zem. Těch modrých zvonků všude! Hleď a slyš! Jak dlouho stojí už na tomto kameni babočka admirál. Tu svátek pramení a modře zní ta tiš. Nechci nic dál. Stůj, stopo vrtkavá! Před tímto divem putování skonči. Mrtvému dni se otevřely oči. Co bylo, zůstává.
Prager Wochenblatt, 1991, č. 29