Franz Kortus

Ačkoli Erika Zemanová, autorka knihy Šumava - Roklanská hájenka ve vzpomínkách (2011), tuto německou báseň doslovně a neuměle převádí do češtiny v úvodu své práce jako původní báseň dědovu, musím bohužel tu iluzi vzápětí porušit. Autor veršů, které jsem se pokusil zrýmovat česky také já, není znám a v německy mluvících zemích je opisují odedávna k nejrůznějším společenským i soukromým příležitostem (na webové stránce časopisu Eintracht figurují světe div se dokonce ke státnímu svátku lichtenštejnského knížectví!). Paní Zemanová připojuje k jejich českému tlumočení na samém začátku své cenné knihy charakteristiku: "Verše dědy mé matce Marii v dopise ze dne 25. 3. 1959" a na s. 70 v závěru dokonce zveřejňuje snímek dopisu, kde je nad vlastnoručně psanými verši Franzem Kortusem opravdu uvedeno jakoby autorské: "Geschrieben am 25.3.1959". Tím dopisem především jako otec nepřímo reagoval na skutečnost, že dcera "nepřichází navštívit své rodiče, aby s nimi společně oslavila jejich zlatou svatbu", což ovšem za existence železné opony nebylo nijak nepochopitelné. Franz Kortus přece žil po odsunu v západoněmeckém Schwarzwaldu a Eričina matka v komunistickém Československu (nebyla vysídlena jen proto, že byla od roku 1939 provdána po tehdejším svém útěku z domova za "Čechoslováka" Josefa Malchuse). Verše tím, ať je jejich německým autorem kdokoli, nabývají ovšem silnějšího citového odstínu. Kniha Eriky Zemanové je vlastně i příběhem života muže, který byl jejím dědem z matčiny strany. Podle záznamu kvildské matriky se Franz Xaver Kortus narodil 12. října roku 1881 ve Filipově Huti (Philippshütte) čp. 3 matce Marii, roz. Kortusové, vdově po Kilianu Kerschbaumovi (ten zemřel ve 33 letech věku už 26. října roku 1876 ve Filipově Huti čp. 9 a byl pochován dva dny nato na kvildském hřbitově), dceři Josefa Kortuse, mlynáře ve Filipově Huti čp. 9, a jeho manželky Anny, roz. Zachové z Kubovy Huti (Kubohütten). Otec v záznamu křestní matriky uveden není, zato pozdější přípis informuje o Franzově "zřeknutí se víry" (tj. apostasii, také "odpadnutí od víry") v roce 1934. Bezdětný strýc, který pracoval na ministerstvu, jak píše paní Zemanová, si chlapce odvedl do Prahy a platil mu studia na českých školách. Roku 1908 se prý vrátil Franz (František) Kortus na Šumavu už jako financ, který vedle rodné němčiny hovořil i plynně česky a ve službách knížete Schwarzenberga získal místo lesního v rajonu "Podroklaní" s bytem na Roklanské (Podroklanské) hájence. Dne 30. června 1908 (opět cituji záznam v kvildské oddací matrice) se v kostele sv. Štěpána na Kvildě (Außergefild) oženil s Albinou Pauknerovou, narozenou 4. července roku 1886 v Preisleiten čp. 3 (osada na tzv. Vyderských svazích zanikla bez českého přejmenování) jako dcera Ignatze Pauknera a Elisabeth, roz. Vaterové, obou z Preisleiten čp. 3. Franzovi a Albině se narodilo 7 dětí: po řadě za sebou nejprve 3 dcery Rosa (1909), Resi (tj. Theresia - 1911) a Maritschl (tj. Maria - 1912), po nich 3 synové Franz (1913), Karl (1916) a Hans (tj. Johann - 1919), nakonec pak jako poslední z ratolestí v roce 1925 dcera Anna. Po už zmíněném útěku Marie z domova poté, co jí otec usekl na plesových střevících vysoké podpatky, se kolem půle třicátých let Kortusovi z Roklanské hájenky odstěhovali a poněvadž jim nový domov vyhořel (snad pomstou pytláků), odešli kromě Rosy, provdané do rodiny starosty Kerschbauma ve Filipově Huti, za Marií na Ústecko. Tam se Franz Kortus po záboru československého pohraničí dostal na tři měsíce do německého vězení za to, že odmítl na úřadě zdravit nacistickým pozdravem a zůstal při svém katolickém "Grüß Gott!" Propustili ho, když se nezletilý syn přihlásil do námořní akademie. Rosin manžel padl ve válce, z níž se Kortusovi synové vrátili přes sovětské zajetí jako váleční invalidé. Resi se vdala za muže české národnosti, byla však odsunuta jako ostatní z rodiny. Když byla v roce 1955 Mariina dcera Erika na prvé návštěvě za svými prarodiči v Německu, řekl jí prý děda Franz: "Teď toho, koho máte za prezidenta, ten byl ubytován na Březníku, k nám chodil na posezení, chválil nám, jak máme čisté mléko, které mu bylo nabídnuto k pití." Řeč je o Antonínu Zápotockém. Franz Kortus se stačil dožít i nové sovětské okupace Československa a zemřel roku 1971 v Německu, kde žil násilně vysídlen od roku 1946. Kdo na jeho hrob květy stele? Alespoň že kniha Eriky Zemanové (její maminka Marie Malchusová opustila tento svět v březnu 1984) o zaniklé Roklanské hájence ty verše a dávná jména dokázala vůbec připomenout.

Am Grabe	Na hrobě
Am Grabe streuen Menschen Blumen Warum nur denn im Leben nicht? Warum so sparsam mit der Liebe? Und warten bis das Auge bricht? Denn Toten freuen keine Blumen Er fühlt im Grabe keinen Schmerz Würde man im Leben Liebe üben Dann schlüge länger manches Herz.	Na hrobě lidé květy stelou, proč neumí je živým dát? Proč šetří tolik láskou vřelou? Čekají na tmu v očích snad? Mrtvého sotva těší květy, nic nebolí ho, nemá cit. Živým přej láskyplné věty, ať mnoho srdcí dál chce bít.