Nejprve bych se rád představil: jsem Dipl.-Ing. Arno Kny a narodil jsem se v úřednickém domě čp. 101 v Pečkách (německy Pötschmühle, dnes jen místní část obce Větřní - pozn. překl.) jako syn Dipl.-Ing. Reinharda Knye a jeho ženy Elisabeth.
Můj otec Dipl-Ing. Reinhard Kny nastoupil v roce 1923 do papíren Pečkovský mlýn firmy Ignaz Spiro & synové jako elektroinženýr a energetik, do závodu, který jako ředitel předával v květnu 1945, na konci neblahé druhé světové války, do rukou přijíždějících Američanů.
V rozmezí let 1926 a 1943, než jsem byl i já povolán k pomocnému oddílu luftwaffe do Plzně (Pilsen), poté k Říšské pracovní službě (RAD) a konečně do řad wehrmachtu jako příslušník 133. pěšího pluku v Linci (Linz) na Dunaji, leží téměř nerušené hájemství mých mladých let. Nejprve školní léta v mateřské a obecné škole ve Větřní (Wettern), následně pak 6 let gymnázia v Krumlově (za války přezvaného na Krummau an der Moldau - pozn. překl.).
Po roce 1945 jsem se z amerického zajetí domů do Peček nevrátil, ale absolvoval jsem závěrečný učební běh pro účastníky války při státním akademickém gymnáziu v Linci (Abschlußlehrgang für Kriegsteilnehmer am Akademischen Staatsgymnasium in Linz a.d. Donau), kde jsem po roce studia v červenci 1946 i maturoval. Pak jsem odešel do Vídně (Wien), vystudoval na tamním vysokém učení technickém (Technische Hochschule) technickou fyziku a získal dne 11. října roku 1951 svůj inženýrský diplom.
Mému otci byl jako osobě pro Čechy zpočátku nepostradatelné doručen příkaz k odsunu teprve v srpnu 1946. Přes sběrný tábor při českokrumlovském nádraží a pak i ve Furth im Walde se dostal posléze vlakem až do záchytného tábora pro běžence v Kirchheim an der Teck ve Württembersku. Po měsících táborového života dosáhl můj otec provizorní funkce přidělovače energetických zdrojů na ministerstvu hospodářství pro Bádensko-Württembersko ve Stuttgartu a malého bytu v obci Mettingen u města Esslingen am Neckar.
Vraťme se teď ale v čase nazpět do Pečkovského mlýna.
Technickým vedoucím výroby papíru v tamní Spirově firmě byl pan inženýr Richard Ornstein, který byl ženat s paní Lies (tj. Elisabeth - pozn. překl.), jednou z dcer českokrumlovské rodiny Peroutkovy (podle chilského webu
Genealog.cl se jim v roce 1932 narodil ve Vídni syn Tomás Ornstein Peroutka, pozdější viceprezident firmy Coca Cola International, ženatý s Paulinou Leterier Gomez - pozn. překl.). Pan inženýr Ornstein a můj otec spolu vždycky v práci dobře vycházeli, než se v roce 1938 Ornsteinovi rozhodli Krumlov a Pečkovský mlýn opustit a odjet do Anglie. Odtud se jim podařilo konvojem, který byl cestou po moři cílem útoků německých ponorek, dosáhnout břehů USA a odtud pak i území republiky Chile.
V Chile založili už roku 1900 dva podnikatelé německého původu Luis Matte a Germán Ebbinghaus oba první malé papírenské závody v Puente-Alto (tj. "vysoký most" - pozn. překl.) poblíž hlavního města země Santiago de Chile, z jejichž spojení pak vznikl roku 1920 tehdy jediný velký chilský papírenský koncern, totiž Compania Manufacturera de Papeles y Cartones s kmenovým závodem právě v Puente-Alto, 25 kilometrů na jihovýchod od chilské metropole. Jejím technickým ředitelem se nyní stal pan inženýr Ricardo Ornstein.
Když se v roce 1950 potvrdilo, že Chile získá od Mezinárodní světové banky kredit 25 milionů dolarů za účelem vybudování moderního závodu na výrobu novinového papíru při řece Bio-Bio u města Concepción, 500 kilometrů na jih od Santiago de Chile s roční produkcí 60 tisíc tun novinového papíru, stejně jako sulfátové celulózky v Laja 75 kilometrů jihovýchodně od Concepción s roční produkcí 50 tisíc tun sulfátové celulózy, byl tím odstartován velkorysý rozvoj chilského papírenského průmyslu. Tady byl v papíru a celulóze nalezen i nový zdroj chilského exportu po poklesu vývozu ledku a mědi z této jihoamerické země.
V této situaci hledal Ing. Ornstein jako odpovědný technický ředitel po celém světě odborníky pro plánování a provoz obou nových továren. Vzpomněl si přitom i na svého bývalého kolegu z Pečkovského mlýna a po mnoha marných pokusech byl ve válkou rozvráceném Německu Ing. Reinhard Kny opravdu vypátrán. Podobně nalezl Ornstein i někdejšího svého vedoucího linky papírenských strojů a pozdějšího dílovedoucího Josefa Müllera a oba pány dokázal nakonec přesvědčit, aby za ním přijeli do Chile pomoci svými zkušenostmi místnímu hospodářství.
Můj otec dal panu řediteli Ornsteinovi příslib, že se vydá do Chile i se svou paní, když mu téhož dne, co obdržel od okupační správy výjezdní víza, došlo i rozhodnutí o definitivním pracovním poměru ve službách zemského ministerstva hospodářství ve Stuttgartu. Dostál však svému slovu a tak mí rodiče opravdu odletěli roku 1950 daleko za moře a já je po skončení svých studií následoval rok nato.
Otec převzal hned po svém příletu v plánovacím úřadu kmenového závodu v Puente-Alto pracovní úkoly v přípravě obou nových projektů.
Já ale váhal mezi zajímavou, ovšem pro člověka, který dosud nebyl chilským občanem, nevalně placenou prací technického fyzika v jedné státní instituci a lákavou nabídkou pana ředitele Ornsteina, abych nastoupil do papírny v Puente-Alto a po získání zkušeností ve výrobě dosáhl vedoucí technické funkce v nové továrně na novinový papír Bio-Bio. Rozhodl jsem se pro to druhé a stal jsem se první "akademickou" obsluhou jednoho papírenského stroje s inženýrským platem. Následující tři roky jsem se zaučil na všech činnostech až k postavení dílovedoucího.
V Puente-Alto běželo 7 papírenských strojů, které produkovaly snad všechny myslitelné druhy papíru a kartonu. K dispozici byla i brusírna dřeva se 3 kontinuálními brusy a také celulózka.
Pro mladého pracovníka v oboru tu tedy byly ty nejlepší předpoklady k seznámení se s papírenskou praxí. Pan vrchní dílovedoucí Josef Müller z Pečkovského mlýna, papírenský praktik na slovo vzatý, byl mně vynikajícím učitelem, kterému za velice mnoho vděčím. Při práci na směny jsem se zdokonalil ve španělštině a studoval jsem teorii výroby novinového a knižního papíru. Můj pracovní den i noc byly teď více než naplněny. Jen o těch několika málo volných víkendech a o dovolené se naskytovala možnost poznávat fantastický horský svět vysokých Kordiller za turistických putování či holdování lyžařskému sportu.
V lednu 1955 jsem měl v Santiago de Chile svatbu se svou manželkou Magdou, Rakušankou rodem, kterou jsem znal už od studentských let a která mě do Chile následovala.
V měsíci únoru toho roku zemřel náhle můj otec na mozkovou mrtvici. Nikdy nezapomenu jeho příkladu a bezpočtu vzácných znalostí, které mi z oboru energetiky papírenského průmyslu dokázal předat.
Od té doby mne pan ředitel Ornstein pověřoval plánovacími úkoly ohledně nových papírenských závodů a pokusy s odkorňováním a broušením chilské borovice Pinus insignis, rychle rostoucího stromu jižního zeměpásu, který měl poskytovat dřevěnou štěpku pro novou papírnu Bio-Bio na jihu Chile.
Na podzim roku 1956 jsem působil jako vedoucí skupiny a tlumočník při sedmitýdenním školení devíti vybraných chilských papírníků na obsluhu vysokorychlostních papírenských strojů v koncernu Haindl v bavorském Schongau am Lech.
V březnu 1957 jsme pak společně s německými kolegy ze Schongau uvedli do provozu nový, vysoce moderní stroj na výrobu novinového papíru z produkce firmy J.M. Voith v Heidenheim an der Brenz. Díky vzorné spolupráci mohl už po 14 dnech fungovat tisíce kilometrů od německých dodavatelů (byly jimi i firmy Escher-Wyss, MIAG, AEG či Siemens) v jihoamerických lesích k naprosté spokojenosti a po několika měsících i ve zvýšeném výkonu 500 metrů papíru za minutu (ta prvotní rychlost výroby pásu novinového papíru o šířce 4,6 metru na dovezeném stroji byla 350 metrů za minutu).
Čtenář si jistě dovede představit, že nešlo o akci nijak snadnou a že její provedení bylo spojeno s nesčetnými problémy.
Byl jsem nyní zodpovědný za přípravu a brusné zpracování dřeva jako zástupce vedoucího provozu nové papírny Bio-Bio.
Dalo by se tolik vyprávět o podivuhodné zemi, jíž je Chile se svými pěti klimatickými zónami a celkovou délkou 4 500 kilometrů od severu k jihu při průměrné šířce jen kolem 180 kilometrů, o všech jejích bizarních až přírodních krásách.
Musilo by se blíže hovořit o vysokohorské říši Kordiller s vrcholy až šesti- a sedmitisícovými, o strmě do moře (hloubek rovněž šesti- až sedmitisícových) spadajícím pásu kontinentálního pobřeží.
Praobyvatelé z indiánského kmene Mapuchů (čti Mapučů - pozn. překl.) dali své vlasti jméno "Chilli", což znamená tolik jako "tam, kde země končí".
Řeč by musila být i o mnoha sněhem pokrytých sopkách, o stále se vracejících zemětřeseních, jež Chile potkávají následkem geologického mládí horského pásu jeho Kordiller, o nesčetných přírodních pokladech, jaké například představuje nepřeberné přímo nerostné jeho bohatství, o obrovitých chilských jezerech, o "rasově pravých" Chilankách, té šťastné směsici indiánské krve s evropanskou rasou nordickou a románskou, o zdejší německé kolonii, po španělské druhé největší co do počtu, jejíž příslušníci se sami označují za "Deutschchilenen" a o mnoha jiných věcech ještě. To by ovšem rámec zprávy o kusu mého života pro tuto rodáckou knihu významně přesáhlo.
Konec mého pobytu v Chile se dá odbýt rychle. Moje maminka se po otcově smrti rozhodla v dubnu 1958 vrátit se nazpátek do Evropy. Po nejrůznějších úvahách jsme se i má žena a já přiklonili ještě v srpnu téhož roku 1958 k návratu s ní.
V letech 1958-1965 jsem pak působil jako vedoucí provozu papírny Carl Schweizer AG ve městě Frohnleiten v údolí řeky Mur, 30 kilometrů na sever od Štýrského Hradce (Graz).
Počínaje rokem 1965 jsem až do roku 1986 byl vedoucím výuky na rakouské papírenské škole (Österreichische Papiermacherschule) v Steyrermühl u hornorakouského Gmundenu na Travenském jezeře (Traunsee).
Nyní trávím svůj důchod v Altmünster am Traunsee.
obrazová příloha
