Náš profesor botaniky na Německé univerzitě v Praze (Deutsche Universität in Prag), sám syn tohoto šumavského kusu země, podnikl tehdy se svými studenty, docenty, asistenty a také penzionovaným profesorem Dr. Beckem, rytířem von Managetta und Lerchenau, studijní cestu na Šumavu, do Želnavy (Salnau), do oblasti slatí (Moorgebiet) a pak i k Plešnému jezeru (Plöckensteinsee), na Třístoličník (Dreisesselberg), do Lenory (Eleonorenhain) a Boubínského pralesa (Urwald Kubany), tedy do domova nezapomenutelného
Adalberta Stiftera.
Už v Praze nám bylo řečeno, že kolem Plešného jezera roste snad na několika málo místech zvláštní druh plavuně (Bärlapp), latinsky zvaný Lycopodium Selago (vranec jedlový), v Čechách se vyskytující jen ještě v Krkonoších (Riesengebirge) a Krušných horách (Erzgebirge), také tam ovšem toliko velmi vzácně a těžko k nalezení. Cestou k jezeru jsme horlivě pátrali v terénu a narazili i na mnoho vzácných rostlinných druhů, nikoli však na hledaný vranec. Jezero samo, oko přírody, jak je nazývá Stifter, mne upoutalo svou polohou, okolím a především pak obrovským klidem natolik, že jsem nějakou chvíli zůstal zpátky za ostatními, abych se pokochal dojmy té pokojné končiny. Přese všecku svou horlivou pozornost jsem vranec nenašel. Páni profesoři, docenti a asistenti vypsali mezitím dokonce cenu pro případného šťastného nálezce. - Večer jsme doputovali k Třístoličníku, na jehož vrcholu se stýká Rakousko, Bavorsko a Čechy (tu jde ovšem o omyl, tím místem stýkání je přesněji blízké Trojmezí, dál na západ Rakousko už nesahá - pozn. překl.). Dlouhý čas jsme hleděli do nadcházejícího soumraku na moře šumavských lesů. Chtěli jsme zastavit v blízkém hostinci a také tam přenocovat.
Po mnohahodinovém pochodu jsme byli celí unavení a hladoví. Pánové a studenti lépe postavení si objednali pořádnou večeři, já se musil spokojit s polévkou. Když jsem ji snědl, vyšel jsem si na vzduch, abych alespoň ten večer s nádherným výhledem k tomu do sebe vstřebal a pořádně vychutnal. Na tom malém výletu do nadcházející tmy jsem náhle zakopl o kámen a upadl jak se říká rovnou na nos. Ani to moc nebolelo, ale když jsem se pomalu zvedal a ohledával, uviděl jsem poblíž neznámý druh plavuně. Málem jsem na naše pátrání po ní už zapomněl.
Může to opravdu být vranec jedlový? Opatrně jsem odlomil jeden výhonek, poněvadž jde-li opravdu o exemplář toho vzácného druhu, musí být co nejneporušenější. Se svou kořistí jsem se vrátil zpátky do hostince, kde seděl při dobrém jídle kruh veselých stolovníků, a ukázal nález profesorovi. Zvedl výhonek ke svým trochu krátkozrakým očím a pravil: "Jawohl, einwandfrei Lycopodium Selago." (tj. "Nu ovšem, bezpochyby vranec jedlový.") Ostatní pánové si rostlinu podávali dokola, pozorně zkoumali a jejich kladný ortel byl jednohlasný. Aniž by co dalšího dodali, vysypali pak pánové na stůl obsah svých peněženek a vyzvali mě k přijetí nálezného, čímž mi byla dopřána k mé radosti i tak zasloužená opulentní večeře. Musím ještě říci, že mnozí z pánů byli ve svých příspěvcích skutečně velkorysí. Vranec jedlový jsem od té doby nenašel už nikdy, a to ani u nás doma v Krkonoších. O to víc ve mně utkvěla vzpomínka ze šumavské exkurze, z níž jsem si přinesl víc peněz, než jsem s sebou vzal.
obrazová příloha
