|
|
|
|
|
|
|
|
|
| * * * | * * * |
|
O steig hinein in all die Einsamkeit, des Berghochwaldes tiefe Kirchenruh: wie schwer du trägst an Weltweh, Lebensleid, in seinen Schoß legst alle Last ab du. Ich habs erfahren: übermüden Schritts stieg ich vom Plöckensee zur Heidewand. Da fühlt ich's: Einer ging mir leisen Tritts zur Seit und nahm mich tröstend bei der Hand. |
Když stoupáš vzhůru hvozdem sám a sám, jakkoli stesk i osud byl ti těžký, tady, kde les je hluboký jak chrám, v jeho klín odlož strázně cestou pěšky. Znám to už: kráčel jsem tak unaven pod Plekenštejnem k stěně od jezera - a pocítil náhle v ten tichý den: jak by kdos vlídně ruku dal mi z šera. |
Wanderungen im inneren Böhmerwalde, s. 151 |
| Herbst | Podzim |
|
Der Wind harft in die Föhren, der Moldau Nebel braun; im Forst die Hirsche röhren, die dumpfen Töne betören mich fast mit Furcht und Grau'n. Mir fröstelt Leib und Seele, ob's Abschiednehmen gilt. - Wie viel an Leid ich zähle, was Neid mir tat, der scheele - es ist doch schön die Welt. |
Vítr hrá na harfu v lese, Vltava v hnědi mlh hlas jelení říje nese a mně zas zjevuje se strach z šeré změti tuch. Cítím tělem i duší ten čas, čas odcházet. - Jakkoli žal mě kruší, závist cit nepřehluší - je přece krásný svět. |
Böhmerwäldler Jahrbuch, 1985, s. 147 |
 obrazová příloha |
další strana |
