|
|
|
|
|
|
|
|
|
| Wos zwoa ban Volkstanzn redn | Co si dva v tanci povídají |
|
Er: Drah die hinum, drah di herum, drah di zuawa zu mir! I möcht a liabs Wörtl und a Busserl vo dir. Sie: Drah mi hinum, drah mi herum, wia kimmst ma den für? I bin nit dei Schatz, aber i tanz gern mit dir. Er: Du bist nit mei Schatzerl, aber kannst es leicht werdn, a Dirndl wiast du bist, das hätt i scho gern. Sie: Tua an Juchzer! Tua a Stampfer! I drah mi scho mit. Obs mit uns zwoa was werdn ko, das woaß i no nit. |
On: Toč se dokolečka, ukaž, jak se přivinout znáš! Chci jen slovíčko slyšet, než mně hubičku dáš. Ona: Toč mě dokola, hleď jen s mírou pěkně mě brát! Nejsem přeci hned tvoje, když se mnou tancuješ rád. On: Zatím nejseš ta moje, ale může se stát, že teď do tebe zrovna chci se zamilovat. Ona: Vejsknout když umíš si, dupnout, všecko pude ti snáz. A cože s náma bude, neví nikdo z nás. |
| S Brot | Chleba |
|
I siag mei Ahndl heut no geh mitn Satuach übern Acker. Der Ähndl, der is so bald gstorbn, hats müssen d Ahndl packa. A Schritt, a Schwung, a Schritt, a Wurf, so sats das neue Brot. Dabei bets um an Gottes Segen, um Schutz vor Kriag und Not. Ihr is die Saat koa Oawat gwen; an Gottesdienst hats glicha. S Brot is heili, hon i gspürt - vo dem bin i nia gwicha. Drum lass i koa Brot verderben Und wars a harter Brocker. I siag mei Ahndl vor mir geh mitn Satuach übern Acker. |
Vidim svou bábu jako dnes, jak zrno rozsívala. Že náš děd umřel brzičko, za svý to po něm vzala. Krok, nabrat z šátku zrna hrst, krok, rozhodit, by bylo dost chleba, požehná-li Bůh bez válek dobrý dílo. Práce to pro ní nebyla, spíš bohoslužba čistá. Chleba je svatej – provždy vim i vod ní dozajista. Nedám zajít ni drobeček, byť tvrdej při kůrce je. Svou bábu vidim polem jít, ze šátku zrno seje. |
Andreasberg - Pfarrei im Böhmerwald (1987), s. 54 |
| A liawi Frau is übers Gebirg umiganga* | Když Naše Paní horama se brala |
|
A iliawi Frau is durchn Winterwald ganga, da ham alle Vögel zum Singa angfanga. I kann euch sagn, das hat wunderschö klunga, wie im Winterwald ham alle Vögel gsunga. A liawi Frau is übern Berg aufstiegn, beim Tannabam is a bissei steh bliebn, bei Tannabam is a bissei hingsitzt, da ham aufm Bam lauter Liachta aufblitzt. A liawi Frau is übers Gebirg umigschrittn, die Bleamal hats unterm Schnee nimmer glittn. Aufblüaht sans, rot, weiß und blau nebn an Weg vo unserer liabn Frau. A liawi Frau is vorbei an an Busch mit Dorn. Vielleicht is a kloans bissei schwindli wordn? Sie hat mit der Hand a Astei berührt, da san mit oanmal lauter Rosen aufblüaht. A liawi Frau geht vorbei an Hasen und Reh, an Hirschn und Gamsn im tiafn Schnee. I kann euch sagn, die ganzn Tier ham si af oanmal hinkniat vor ihr. Ja, liawi Leut, no a Wunder is gschehn: die Frau hat bei der Finstern den Weg nimmer gsehn, da hat a kloans Engei a Sternei ozupft uns is damit lusti am Weg voranghupft. A liawi Frau is durchn Winterwald ganga - gel, so hat unser Gschichtl angfanga. Die liawi Frau, i glaub i woaß gwiss, dass neamt anderer wia d Muattagottes gwen is. |
Když zimním lesem šla ta Milá Paní, každičký strom byl ptačí štěbetání. Já vím, že z vás to sotva kdo kdy slyšel: vždyť v zimním lese bývává tak tiše. Výš Krásná Paní horama se brala, stříbrná jedle samotná tam stála. Jak pod ní chtěla odpočinout chvíli, větve stromu se nocí rozsvítily. A Krásná Paní horama šla dál, kde po sněhy bys kvítka nehledal. tu rudě, bíle, modře vzkvetly strání, tak při cestě té Naší krásné Paní. Krásná Paní šla křovím trnovým, rozhrnout chtěla temné větvoví a jak do rukou prvou snítku vzala, růže za růží skalou prokvítala. Krásná Paní šla v stopách jeleních, zaječích, srnčích, jak je kreslil sníh. Stoupala do nich, za ní zvěř se brala, před Paní v sněhu plaše poklekala. Lidé milí, i jiný div se stal: kde sotva tmou bys našel cestu dál, andělé z nebe snesli se v tu chvíli, hvězdama Jí na cestu posvítili. Tak zimním lesem šla ta Krásná Paní, jde u nás o tom pověst bez ustání. Ta Paní z hor, dojista už to vím, není než Matka Boží, ta pod křížem Kristovým. |
Böhmerwäldler Jahrbuch 1994, s.150-151 |
| Andreasberg | Ondřejov |
|
Weils viel nit kennen, nimmer wissen, möcht is vorstellen - knapp umrissen. D Kirch steht oben wia am Juchhe in über 1000 m Höh. Vo Kalsching und vo Krummau gar kanns man seng, das is gwiss wahr. Und liegt im Herbst der Nebl schwar im Tal, bei uns scheint d Sunn, iss klar. Unser Kirch steht stolz, aso schauts her wia a mächtig Schiff im weiten Meer. Af Maria Heimsuchung feiern ma s Kirchweihfest. Unser Altarbild auf der Fahn griaßt alle Gäst. Und an Kirchnberg umatum zwischn Lissy, Fürstensitz und Chum broatn si die Siedlungen auseinand. Zehn Ortsnamen werden auf der Fahne gnannt. Und hinter Wiesen, Au und Feld schliaßt der Wald o unser Welt. Vo do gehts getal auf jeder Seit, af Kriabam, Ernstbrunn und Ogfolderhaid. Reiche Leit im hiesign Sinn hant nit viel bei uns da drinn. Kloane Bauern, Häuslleit, Handwerker, die Arbeit gfreit. Holzhacker, Kramer, Wirt tuats geben, jeder hat sein Platz und hat zum Leben. A Kirchen- und a Männerchor Musikanten stelln si vor. Zwoa Volksschuln toan si redli müahn, dass d Kinder a a Bildung kriagn. Grad leicht iss nit, das Leben im Wald; im Winter Schnee und Sturm und kalt. D Arbeit bedeut so manchen Tag Schinderei und Müah und Plag. Trotzdem findt ma ba die Leit an Frohsinn und Zufriedenheit. - So wia is woaß und wia is gspür, so lebt mei Hoamat no in mir. |
Nikdo ho nezná už a muší ptát se, tak vo něm povim - aspoň krátce. Hned kostel: vznášel se jak juchú nad tisíc metrů, v čistym horskym vzduchu. Až vod Chvalšin a vod Krumlova bylo ho vidět v mrakách plovat. Na podzim zas - v oudolí samá mha a nad nim slunce svítí, jasná vobloha. Ten kostel náš až k nebi dosahal, jak loď na širym moři v hoře stál. A voltář vobraz měl Marie Navštívení - byl na korouhvích vidět každý posvícení. Blíž kostela vidět jen vrchy kolkolem, Knížecí Stolec, Lysý, v sedle za Chlumem tu deset vosad bylo a každá ta ves byla na tý korouhvi psána, jak ji zástup nes. Kolem vsí pole, luka a pak jen lesů moře, svět pro sebe tu na vysokej hoře. Vodtud to šlo jen dolu zas a znovu, do Vitěšovic, Jablonce i k Arnoštovu. Bohatý lidi, jak je jinde znali, byste snad u nás ani nepotkali. Domkáři, sedláci - spíš řek bys chalupníci a znalí, práce dbalí řemesníci. Dělníci v lese, kramář, hospodskej - vím jisto, každej že vyžít moh a měl tu místo. Byl tu i kostelní a jeden mužskej sbor a taky kutálka - no muzikanti z hor. Pro droboť ze vsi byly tu dvě školy, však bylo hodně dětí po vokolí. Lehko nežilo se, ani při muzice, zima tuhá, všady samá metelice. Sloty, fujavice, práce do úmoru, soužení i protivenství horu měl den napořád, a přece jako host bralo v něm vrch i něco pro radost. - Jak žila kdys ta drahá stará země, tak domov vostal popaměti ve mně. |
| Morgenandacht | Ranní modlitba |
|
Seit vieri mahnt die Manner die groß Wies Heit wird's hoaß, a Heigatwetter gwiss jetzt is nou Tau und Frischn umatum. Gras und Kräutln legt d Mahdl um, a starker Gruch waht af, weil alles blüaht. A Lerchn steigt in d Luft und jubiliert, do mischt si in den Vogelsang vom Důrfl her a Glocknklang. D Ahndl, die olt Austragbäuerin, läut. D Manner legnt die Sengsn hinauf d Seit und beten stad, solang s die Glockn hörn, voll Fried und Andacht: "Den Engel des Herrn." |
Mužský kosej velkou louku vod štyrech, horko bude dneska po pár dnech. Je chladno zrána, boží rosa v trávě a kvítí voní, kosy ve votavě zvonit zdáli však sotva uslyšíš, to pro zpěv skřivánků, jak stoupá k nebi blíž. Ze vsi vopodál sem do ptačího zpěvu zvon kaple klinká žencům pro úlevu. Vejminkářka, stará selka provaz tahá. Mužský kosy vodložej. A draha ztichnou, dokud zvonem zněj tu stráně a tou modlitbou, vždyť znáš ji: Anděl Páně. |
Hoam!, 1993, s. 513 |
 obrazová příloha |
další strana |
