|
|
|
|
|
|
|
|
|
| Heimatliebe | Láska k domovu |
|
Ganz tief im Herzen der Menschen da glüht und brennt ein Licht, die Liebe ist 's zur Heimat und du vergisst sie nicht. Wo einst der Ahnen ihr Roden, den Wald zur Flur gemacht, im Wind die Felder wogten, mit schwerer Ährenpracht. Wo dir, der Bäume rauschen, erzählt von Lieb und Glück, der Bächlein munt'res Plauschen, ruft 's Kinderland zurück. Dorthin nur geht dein Sehnen, solange du bist fort, die Wege sich auch dehnen, dein Ziel ist dieser Ort. Und legst du müder Wand'rer, dein Haupt zur letzter Ruh, wie friedlich ist dein Schlummer, deckt dich die Heimat zu. Siehst du nun aus der Ferne, dies Paradies im Traum, Heimat, tief im Herzen, dein Bild füllt jeden Raum. |
Hluboko v srdci lidí hoří a plane svit, kdo miluješ svůj domov, ty umíš pochopit. Předkové těžce kdysi tu vyklučili les, klasy se kolébaly ve vánku zpod nebes. Šum stromů slyš v něm zaznít, o štěstí vyprávět, potoky s láskou vedou do země dětství zpět. Touha tě táhne tam, kdekoli pryč bys byl, cesty dál míří domů, jediný mají cíl. Až, unavený poutník, tu znovu najdeš klid pak pokojný tvůj spánek rodná zem bude krýt. Pohlédni k ní z té dálky, o ráji je to sen, domov hluboko v srdci, jas, jímž jsi obklopen. |
Hoam!, 2001, č. 1, s. 64 |
| Da Olmboh | Potok v pastvinách |
|
Lusti hupft van Beag a Bachal Üwa Wuazn, Stoan dahi'. Eascht du 'n Wold, daun kimmts za Hajsa Und do treibts a schou a Mühl. Schlanglt weida si du' Wiesn Bis i' d Wulda eini rinnt, Und mit iah gehts weit i' d Wölt naus Bis dass s' daun in Mea väschwind'. Ouft bin i ban Bachal gsejssn, Haun sein muntan Plauschn gloust, Und wenn d' Sunn hot ahigschiaglt, Wia hot s Wossa glanzt und gloußt! Haun sinniat ban Wossarauschn, Wia geduldi s Bachal is: Wal, wenns nou sou Schwars zan trogn hot, Mochts zwejgn dejn nou laung koa Gfrieß. Nimm da s Bachal fia a Voabüjd, S geht in Lej'm nit aunast zua: Wenn da maunchmol a wos quags geht, Findst am Ejnd jo dou a Ruah. Gehts da wian in Boh san Wossa, Muasst i d Wölt naus, kaunst nit hoam: Trogs geduldi, tuat nit knaufm! Wenn neamd siagt, kaunst hoamli woan. |
Z hory sem potok sbíhá přes kámen, kořání. Lesem šplouná, u humen hned mlýn už pohání. Dál vine se pak v lukách, k Vltavě zamíří, s ní do světa se vydá daleko k pomoří. Často jsem u něj sedal, slýchal ten živý šum, ten lesk viděl, tu záři vstříc slunci, oblakům. A jak ta voda zněla, věděl jsem, co chce říct: byť proud nelehké to má, nekaboní svou líc. Buď ti ten potok za vzor, neběží jinak svět: ať je žít sebetěžší, nesmíš to vzdávat hned. Jak ta běhutá voda do světa máš se brát: v pláči tajném jak ona zapomeň na návrat! |
Die Mundartdichtung aus dem Böhmerwald (1980), s. 53-54 |
| Hoamattol | Rodný oudolí |
|
Grod übern Bugl ejnt'n, Do liegt mei Hoamattol. Herrgout, tua 's bold wejnt'n, Dass ih 's nau seg amol. Rundum han dunkli Wölder Ins Tol da Hochficht schaut; Und drin in Wies und Földer steht 's Votahaus sou traut. Als Bua, do bin g'sprunga Durch d' Wiesn mit die Küah. Dazua haum d' Vöjgl g'sungan, Alloa woar ih do nia. |
Je tam za kopcema mý rodný oudolí. Bože, už slzy nemám, jen voči zabolí. Z těch temnejch lesů kolem vod Smrčiny de chlad, V lukách nad našim polem rodnej dum vidim stát. Pasáček vynadívat se nemoh doma tam. S ptákama moh sem zpívat a nihdáž nebyl sám. |
| Feieromd | Sváteční večír |
|
Über Wies und Föld und Staudna streicht a stader, guater Wind, und des letzti Sengsndengln glöckerlfei im Lound verklingt. In da Stubn drinn singt d' Muata ihr kloans Kind in 'n Schlof ind der Mouäh (n) l, der guati, hüat am Himml seini Schof. Fallt der ersti Schnee vom Himmel, is der Feiromd do, rastn d' Földa, schlofand d' Wiesn, und der Wold, der mocht eans noh. |
Přes luka, pole a lesy tichej, dobrej vítr de. Poslední zvonění kosy se tmou lehá do kraje. Ve světnici máma zpívá aby uslo maličký, vyšla hvězda dobrotivá, za ní stádo celičký. První snížek z nebe padá, jak ve svátek, samá běl, spěj už pole, příde řada i na les, co postříbřel. |
Des Waldes Widerhall, s. 75 |
 obrazová příloha |
další strana |
