|
|
|
|
|
|
|
|
|
| Ist einmal ein Haus gewesen* | Byl jednou jeden dům |
|
Dies Haus mit seinen bleichen Mauern, Es horcht, lauscht in den Wald hinaus. Wie lang, wie lang, soll es noch dauern? Die Leut! Wann kommen sie nach Haus? Doch ist das Land schon längst gestorben. Ist kein Geheimnis, weiß es alle Welt; Die kamen, alle sind verdorben; Zu viel der Arbeit; hat keiner sich gequält. Zum alten Haus im Walde ferne, Zu ihm, es kommen viele zu Besuch. Und sie erzählen immer gerne Die Mär vom alten Haus und seinen Fluch. Doch viele Herzen stille trauern. Und wandern - wie die Weisen mit dem Stern - Zum Haus und seinen bleichen Mauern. Die alte Heimat bleibt: Ist lieb - und fern. |
Ten dům - má zašlé bledé stěny - jako by k lesu naslouchal. Dlouho už teskní opuštěný, bez lidí. Co s ním bude dál? I kraj kolem je léta němý; ví to už dávno celý svět. Záhuba vzešla nad tou zemí - tolik práce a marných let! K starému domu v lesní šeři, leckdo se přijde podívat. Vypráví dál pak, kdo chce, věří, že prokletí tam sídlí snad. Mnoho srdcí však v stesku, němém, putuje až sem na dosah jako za hvězdou nad Betlémem. Jim je to domov - byť jen v snách. |
Hoam!, 1985, č. 11, 2. str. obálky |
| Heimfahrt | Cesta domů |
|
Heimfahren willst du. Zu deinen alten Haus, den beiden Lindenbäumen, die heute schwarze Stümpfe. Wie gemartert - erzählen von Krieg, Vertreibung, Brand. Zur Kirche am Berg. Verriegelt und versperrt. Umflogen von Schwalben. die tröstend ihre Nester bauen. Zur Wallfahrt rief deine Glocke uns. Will keiner heut am Strange ziehn? Er müsste der Jüngsten Tag einläuten! - Nimmst Abschied! - Nie vergiss der Heimat Leidgesicht. |
Zachtělo se ti jet domů. K tvému starému domu, ke dvěma lipám, z nichž zbyly dnes pouhé dva černé pahýly. Cos vytrpěl - bys vypravoval. O požárech války, o vyhnání. Ke kostelu na kopci bys došel. Má zatlučené dveře i okna. Oblétají ho vlaštovky a staví hnízda nám všem pro útěchu. K pouti sem svolávaly nás jeho zvony. Což za provaz k nim nikdo nezatahá? Musejí zaznít tak jako tak k poslednímu soudu! Loučíš se. - Nikdy nezapomeň tu bolest v tváři domova. |
Hoam!, 1986, č. 11, 2. str. obálky |
| Erntezeit | Čas žní |
|
Heißblutig noch des Sommers Sang. Wie blühn die Blumen im Lebensdrang. Ein frohes Wehen in den Bäumen. Sie flüstern von ihren Sommerträumen. Kornäcker rauschen, beginnen zu reifen. Die Hände prüfend nach Ähren greifen. Wird reiche Erntezeit. Der hungert in der Welt, Lobpreist das Körnlein – zart in seinen Händen hält. |
Horkou krví slyš léto znět. Jak kvete kolem všechen svět! Co vůně korunami vane snem léta, jímž jsou obetkané! Lány se vlní. Nadešlo už zrání, poví ti klas rozemnutý v dlani. Bude hojná žeň. Kdo cítí světa hlad, zrnu každému jen chválu umí vzdát. |
Hoam!, 2001, č. 8, s. 6 |
| Am vierten Tag | Den čtvrtý |
|
Franz hieß er und wollt' er so gerne heim. Sein Traum, Kerkertraum, war Heimatgrün, ihr Himmelsblau. Licht ward keines ihm. Nur Martern. Qual, kein Trost. Hingerichtet wurde er am vierten Tag. Einer unter vielen in der Gold'nen Stadt. Sonntag, Wonnemonat Mai. Sie riefen ihn. Franz, war aus Böhmerwald. Ihm sei gedacht. Einem unter vielen; vierter Tag des Grauns. |
Franz říkali mu. Chtěl tolik domů! O domově sen snil v žaláři. Svůj les v něm viděl, nad ním modrý den. Světlo, které mu zašlo. Zbylo jen hoře bezedné. Narychlo popravili ho pak hned čtvrtého dne. Jednoho z mnoha v tom zlatém městě měst. Den samý jas, byl máj. Tam doma říkali mu Franz: byl ze Šumavy. Nezapomeň naň. Byl jeden z nás; v den hrůzy, čtvrtý den. |
Hoam!, 1997, č. 11, 2. str. obálky |
| Zwei Heimatbäumen | Dva stromy tam doma |
|
Sollten sie auch nicht mehr stehn. Wollen immer zu ihnen gehn. Vorm Haus zwei Lindenbäume. Ihre stillen Träume. Milder Himmel Tag für Tag. Funkelnd, glänzend, Sternennacht. Heimatlicher Wind - uns sag: Zwei Heimatbäumen sei gedacht! |
Snad žádný z nich už nestojí. Právě tam chce se přesto jít. Dvě lípy, při nich stál náš dům. Jak sen byl tichý jejich šum. Pokojné nebe den co den. Noc, hvězdy, jejich třpytný rej. Vítr tam od nás - chce říci jen: Ty stromy v duši uchovej! |
Böhmerwäldler Jahrbuch 1990, s. 120 |
| Waldbach | Lesní potok |
|
Waldbach. Hellklares Wasser. Stürzt über Gestein. Vertrauter der Jugendzeit. Im Lande wurden Die Menschen vertrieben. Häuser verfielen. Auch dein Leid begann. Wald und Sumpf engten dich ein. Ein Rinnsal mehr - verstummtest. Nur ein kleines Leid? Wenn nachts vergebens wir lauschen Dem vertrauten Bachrauschen Einem toten Lied der Heimatzeit. |
Lesní potok. Stříbrojasná voda klokotá přes kameny. Byl jako naše mládí. Z kraje byli vyhnáni jeho lidé. Domy se rozpadly. I tobě nastal konec. Les a močál tě obklíčily. Stal ses pouhou dešťovou stružkou - oněměls. Je to jen cosi pominutelného? Když se v noci marně snažíme zachytit důvěrně známý šum toho potoka, slyšíme mrtvou píseň domova a dětství. |
Böhmerwäldler Jahrbuch 1990, s. 120 |
| Sommerfrühe | Letní ráno |
|
Morgenkühle Sommerfrühe. Tiefes Schweigen. Einkehr. Vögel gesanglos lauschen. Wolken treiben. Werden rot. Erste Sonnenstrahlen grüßen. Wald aufflammt. Die Gräser zittern. Schönheit. Einkehr. Heimkehr. Dem, dessen Seele gesund. |
Svěží, chladné letní ráno. Ticho hluboké jak ze sna. I ptáci mu naslouchají, červánková oblaka. To je první pozdrav slunce. Zaskví se v něm les i louka. Jako bych se vracel domů s duší čistou jak ta zář. |
Böhmerwäldler Jahrbuch 1995, s. 28 |
| Wege finden | Najít cesty |
|
Auf den neuen Wegen, die neue Sehn- sucht: Riesentürme, Kräne - ein Zauber- finger zeigt sein Firmament. - Doch dein Himmel trauert. - Fremd sind die Vögel. Keiner kann das Leben gewinnen, fried- voll. Wenn der Tag zur Nacht - und kein Traum dich findet. Wenn die Bäume leuchten mit weißen Blüten. Kannst du sie nicht pflücken? Sieh das Himmelsblau! Und die Wolken wandern in dein fernes Land! Und es lebt das Sehnen, Wünsche. Helle Träume tun kund: Wege sind immer zu finden. |
Na nových cestách i nová touha: obří věže jeřábů prstem kouzel ukazují k nebi. - Jeho modř ale teskní v tvém srdci, cizí jsou ptačí hlasy. Život nelze vyhrát, pokojný. Den přejde do noci - a sen tě nenalézá. Stromy zazáří bílými květy. Najdeš sílu je očesat? Oblačné modro! Jasem do daleka putují mraky tam domů. Žije v nich sen i stesk. Zřetelně cítím poselství: najít cesty. |
Böhmerwäldler Heimatbrief, 1998, č. 12, s. 483 |
| Der Nachttraum | Noční sen |
|
Bächlein plätschert, plauscht. In die Sternnacht lauscht. Träume, Sehnsucht heimlich blühn. Wolken grüßen, heimwärts ziehn. Stern verlöscht - ein Menschensein. Traum verweht im Mondenschein. |
Potok se toulá v tmách. Šumí to ve hvězdách. Jak tvá touha kvete sen. Oblaka jdou, domů jen. A těch hvězd! Hasne jich plno jak snů pod mlčící lunou. |
Böhmerwäldler Jahrbuch 1995, s. 28 |
| Letzter Kirchgang | Poslední cesta do našeho kostela |
|
Abendstille. Nur die Kirchenglöcke ruft stadtwärts. Auf den Wege machen sich die Frauen. Binden ihre Tücher fester. Junge Leute, alte Männer Gehen hinter drein. Auf dem Wege kurzes Vogelsingen in dem grünen Birkenbaum. Rauhes Beten in der Kirche. Ahnend - ist zum letzten Male. Angstvoll in den Kirchenfenstern Abendrot verlöscht. |
Večerní ticho. Jen kostelní zvony z města uslyšet. Na cestu se vydávají ženy. Uvazují si šátky těsněji. Mladí ze vsi, starší muži jdou vzadu za nimi. Při cestě krátce zazní ptačí zpěv ze zelených bříz. Drsné hlasy modliteb v kostele jako by tušily, že je to naposledy. Úzkostně dohasíná v kostelních oknech červánková zář. |
Böhmerwäldler Jahrbuch 1993, s. 138 |
| Wunsch | Přání |
|
Wind rauscht in der Baumallee. Silberschein im Baumgeäst. Silbernd flockt es von der Höh. Zauber einer Winternacht. Über Wälder fern ein Stern – Heimweh weckt die Sternennacht. Sieh – jetzt fällt ein Stern herab – Schnell, ein Wunsch im neuen Jahr! Wunschen der zerrissenen Zeit: Letztes Wort die Liebe hat. |
Šumot větru v alejích. Zřít ve větvích stříbrojas. Dál z výše ho sype sníh. kouzlem zimy v noční čas. Nad lesy jít vidíš svit hvězd, zas po domově stesk probouzí té jedné pád – rychle si teď něco přej! Co přát si jen: poslední nechť láska vždy slovo má. |
Hoam!, 2010, č. 1, 2. str. obálky |
| Segenspruch aus dem Böhmerwald | Šumavské požehnání na cestu z okolí Vyššího Brodu |
|
Gott Sohn, der die Ewigkeit schenkt, in mir; der heilige Geist, der den Weg mir weist, flieg mir voraus in die Ferne, heim nach Haus. Der Himmel ist mein Hut, die Erde meine Schuh, dazwischen wander ich bis ich ausrast in Ruh. Gott gebe mir Glück und seinen Segen dazu. |
Boží Syn, který mně věčnost daruje, Duch Svatý, jenž nám cestu ukazuje, nevěřím nikomu, než on ať vede domů. Nebe je můj klobouk, země bota moje, tak chci jít dál, kéž ztiší nepokoje mé Pán Bůh sám, co chrání děti svoje. |
Hoam!, 1982, s. 56 |
| Dorf im Winter | Ves v zimě |
|
In Frieden atmet nachts das Dorf. Hat aufgehört zu schnein. Der Wind, Der Wald, der Bach, sie ruhen aus. Es finstert arg. Dem Himmel fehlt Der Mond, der Sterne glitzernd Licht. Dein Weg dich allzeit heimzuführt. Mag finstern auch die Nacht. Schließ't auf Des Hauses Tür. Du bist daheim. Des Lebens Wege - alle heimzuführen. Der Herz fragt leis: Kannst du noch Heimweh spüren. |
Mírem dýchá v noci ta ves. Přestalo sněžit. Vítr ztich. I les i potok v poli spí. Tma jako v hrobě. Na nebi měsíce není ani hvězd. Tvá cesta přesto vede tam. I potmě umíš otevřít ty známé dveře. Vedou domů. Míříš sem stále. Tvé srdce je to bude stesk: jindy bije tak tiše. |
Hoam!, 1987, s. 73 |
| Kerzenschein* | Záře svic |
|
Nasskalter Nebel. Tagelang. Sonne, die bleiche Scheibe. Krähen lustlos fliehn. Warten auf des Winter Weiß. Freuen, dass einmal im Jahr Eine Stunde - Kerzenschein. Dich mahnt - die Macht Der Gnade noch nicht Tot in unsrer Welt. |
Lezavá mlha celé dny. Kotouč slunce je pobledlý a ochablý let vran. Dočkat se sněžné běli. Těšit se, až zas jednou do roka zazáří svíce. Připomenou ti, že moc milosti není dosud mrtva ve světě lidí. |
Böhmerwäldler Jahrbuch 1988, s. 145 |
| Wintertag im Dorfe | Zimní den na vsi |
|
Die Krähen hocken auf den Zäunen, rücken ganz eng zusammen; leichter zu ertragen der Winter in des Dorfes Nähe; Weg und Straße sind nicht neidisch, wenn verschneit die Wälder. Auch im letzten Häusl erträgt die ach, noch so junge Witwe ihres Mannes so frühen Tod, der Nächte Einsamkeit. Der Wind drängt um das Haus, noch blüht der Traum. Im Dorfe spielt die Blaskapelle. Hoch her gehts heute! auf zum frohen Hochzeitstanze! Vor Freude sind sie Fenster offen. Scheu, mit nassen Augen - lange ist es her - probiert die junge Witwe immer wieder den Tanzschritt. In der Stubenecke lächelt der Kleine, ist schon recht verständigt, klatscht in seine Hände, winkt der Mutter zu. |
Vrány sedají na plotech, shlukují se v hustých hejnech; to aby blízko vsi snáz snesly zimu; zapadané pěšiny i cesta nezávidějí lesům bílý příkrov. I v domě až tam na kraji vsi dosud ach mladá vdova nese těžce smrt i noc samoty. Vítr naléhá a dosud kvete sen. Kapela spustí pěkně zvysoka ke svatbě skočnou, to všechněm pro radost! Okna chalup jsou dnes dokořán. Čas nestál - plaše, oči trochu v slzách znovu zlehka pokouší mladá vdova taneční krok. A z komůrky je slyšet smích dítěte, snad má už rozum, tleská ručkama, jako matce na souhlas. |
Hoam!, 1980, č. 2, 2. str. obálky |
 obrazová příloha |
další strana |
