Okres Gmünd existuje teprve od 1. října roku 1899. Jižní část nynějšího gmündského okresu (psáno 1924 - pozn. překl.) náležela dříve k okresu Zwettl, a to nynější soudní okres Weitra a kromě něho i obce a osady Tannenbruck (dnešní Trpnouze, část obce Hranice - pozn. překl.), Sofienwald (dnes Žofina Huť, část obce Nová Ves nad Lužnicí - pozn. překl.), Thiergarten (dnešní Obora, část města Nové Hrady - pozn. překl.), Naglitz (dnešní Nakolice, část města Nové Hrady - pozn. překl.), Weißenbach (dnešní Vyšné, část města Nové Hrady - pozn. překl.), Dietmanns (dnes je Dietmanns "katastrální osadou" /Katastralgemeinde/ městyse Großdietmanns v okrese Gmünd, pozor na možnou záměnu s městysem Dietmanns v dolnorakouském okrese Waidhofen an der Thaya poblíž města Raabs an der Thaya, podle něhož dostalo Rakousko své české jméno - pozn. překl.), Albrechts (dnes katastrální součást obce Waldenstein v dolnorakouském okrese Gmünd - pozn. překl.), Groß-Höbarten (dnes katastrální součást obce Waldenstein v dolnorakouském okrese Gmünd - pozn. překl.), Klein-Ruprechts (dnes katastrální součást obce Waldenstein v dolnorakouském okrese Gmünd - pozn. překl.) a Groß-Neusiedl (dnes katastrální součást obce Waldenstein v dolnorakouském okrese Gmünd - pozn. překl.). Zbytek pak patřil k okresu Waidhofen an der Thaya. Náš okres se původně rozpadal do tří soudních okresů: Litschau, Schrems a Weitra. V roce 1909 byly ze soudních okresů Weitra a Schrems vyčleněny některé části a z nich pak vytvořen vlastní soudní okres Gmünd.
Dne 1. srpna roku 1920 obsadili Češi v rámci provedení vynucené mírové smlouvy ze Saint Germain nádraží Gmünd a severozápadně od něho položené území našeho okresu, jenž tím ovšem utrpěl velice významnou ztrátu. Byla tím připojena nová kapitola k nemálo pohnutým dějinám západní hranice našeho okresu, která se nyní stala hranicí státní. Záležitost je o to zajímavější, že při tomto hraničním vymezení byly údajně určující dávné hranice historické.
V raném středověku leželo mezi Čechami a Dolním (a ovšem i Horním - pozn. překl.) rozsáhlé lesní území, tak řečený "severní les" (v originále "Nordwald" - pozn. překl.), sahající na jedné straně až k rakouské řece Kamp, na druhé straně hluboko do Čech. Nebyla tu nijaká pevně stanovená hraniční čára; hranici tvořil les, který byl prostupný toliko několika málo soumarskými. Byla to takzvaná "pustá hranice" (v originále "Ödgrenze" - pozn. překl.).
Když se nyní počalo s klučením tohoto hraničního lesa a kolonisté sem (Slované směrem na Gmünd od západu, Němci z Rakous směrem k lesu na hranici při Gmündu od východu) v 11. a zejména pak ve 12. století pronikli natolik, že na sebe narazili navzájem, tu docházelo i k prvním hraničním střetům. To, že se první známé hraniční vymezení vztahuje toliko k severní části dnešní hranice, dává nám domnívat se, že zde byly vzájemné srážky nejprudší (v originále "daß hier die Gegensätze am heftigsten aufeinander prallten" - pozn. překl.). V roce 1179 ukončil císař Friedrich I. Barbarossa na říšském sněmu v Chebu (Eger) spor mezi Leopoldem Rakouským a českým knížetem Fridrichem tím, že stanovil rozmezí jejich držav pevně stanovenou hraniční linií. Místo, které se toho v listině datované dnem 1. července 1179 týká, zní takto: " V horní části je oběma zemím, jmenovitě Rakousku a Čechám, hranicí hora, zvaná vysoká (
mons, qui dicitur altus = Höhenberg). Od této hory jde hranice přímou čarou k soutoku dvou potoků, z nichž jeden má jméno Schremelize (= Skřemelice, Braunau), druhý Lunsenize (= Lužnice, Lainsitz). Odtud se hranice táhne až k dalšímu brodu, který se nachází u Segoru (= Krabonoš, Zuggers). Od onoho brodu jde hranice přímou linií k prameni řeky Gestize, od pramene této řeky ale až k Urgrube."
Tím se posunuje historická hranice naší země a tím i našeho okresu na severu hluboko do dnešních Čech; neboť Lampel (jde o státního archiváře Josefa Lampela a jeho pojednání Das Gemärke des Landbuches, zveřejněné 1908 v ročence Jahrbuch für Landeskunde von Niederösterreich, s. 1-234) doložil, že v případě "řeky 'Gestize'" jde o Koštěnický potok (v originále "Kastanitza" - pozn. překl.), pramenící při Vysokém kameni (v originále "am Marksteine" - pozn. překl.) jižně od Kužaku (Königseck). Potok plyne pod místním německým označením "Forellenbach" do Kačležského rybníka (v originále "in den Gatterschlager Teich" - pozn. překl.) a jako "Neumühlerbach" do Staňkovského rybníka (v originále "in den Stankauer Teich" - pozn. překl.). Dále dokládá Lampel, že místo s označením "Urgrube" by měl být kopec Grubberg (dnes zvaný Čtrnáctka - pozn. překl.) u Slavonic (v originále "bei Zlabings" - pozn. překl.), tj. že hranice probíhala tehdy tolik severněji nežli ta dnešní (Jan Bistřický dokonce v textu Nejstarší osídlení horního Podyjí /Acta Universitatis Palackianae Olomucensis - Facultas philospophica - Historica 31/2002/ - viz
zde "Urgrube" na rozdíl od starší literatury považuje rovněž za Vysoký kámen u Kunžaku - pozn. překl.). Skutečně je ještě v roce 1249 i Landštejn (Landstein) listinně doložen jako hrad na území rakouském. Také nacházíme kolem Nové Bystřice (v originále Neu-Bistritz - pozn. překl.) a zejména na východ od ní značný počet tzv. "genitivních" místních jmen (tj. odvozených od 2. pádu - pozn. překl.), pro naše území tak charakteristických, jako např. Artholz (dnešní Artoleč, část města Nová Bystřice - pozn. překl.), Albern (dnešní Albeř, část města Nová Bystřice - pozn. překl.), Konrads (Konrač, dnes část města Nová Bystřice - pozn. překl.), Gebharz (dnešní Skalky /Kebharec/, část města Nová Bystřice - pozn. překl.), Dietrichs (dnes zaniklá ves Dětříš, správní obec Kuní - pozn. překl.), Gottschallings (dnes zaniklá ves Košťálkov u Starého Města pod Landštejnem, viz k tomu i videodokument
"Zaniklé vesnice nejsou němé" - pozn. překl.) atd., které dostatečně dokumentují německou kolonizaci tohoto kraje.
O území kolem Weitry se z hraničního vymezení datovaného rokem 1179 nedovídáme nic. Několik let nato, přesněji v roce 1185, uděluje český kníže Weitru v léno rodu Kuenringů. Z toho vyplývá předně, že území kolem Weitry až dotud, přinejmenším právně, náleželo k Čechám; dále pak podle všeho v Čechách začal převládat názor, že natrvalo je Čechám netřeba držet. V každém případě byla mlčky uznávaná příslušnost území při Weitře přerušena kolem roku 1251 českým králem Přemyslem Otakarem II., který nabyl (sňatkem s Markétou Babenberskou - pozn. překl.) dědictví babenberského. Léno Kuenringů zůstalo sice v platnosti, ale příslušnost území k Čechám došla nyní i navenek výrazu tím, že se teď ohlašuje jako česká
župa (Burggrafschaft, purkrabství) a Kuenringové nosí titul
županů z Weitry. Pád Přemysla Otakara II. měl pak za následek i pád Kuenringů a poté i definitivní obsazení Weitry rodem habsburským roku 1280.
Území kolem Landštejna a Nové Bystřice připadlo zdá se k Čechám podobným způsobem a asi i téměř v téže době. Habsburkové přenechali ten nepochybně pro ně to trochu odlehlý a značně izolovaný kraj českému rodu Vítkovců (Rožmberků), kteří jim v Čechách stranili.
Těmito procesy ovšem nebyl průběh hraniční čáry nijak stanoven s konečnou platností. Už v roce 1339 je tu však při práci jakási hraniční komise. Jde v tomto případě ovšem v prvé řadě o hranice panství Weitra na jedné straně, Nové Hrady (Gratzen) a Třeboň (Witingau) na straně druhé; tyto hranice však se zemskými splývají, podle příslušnosti ke každé ze zmíněných držav. Pochůzka po hranici zahájila komise v Nakolicích a došla směrem k severu až do okolí Tuště (v originále "bis in die Gegend von Schwarzbach" - pozn. překl.). Na této trase byla hranice vcelku stvrzena tak, jak coby zemská trvala až do roku 1919. Jen Tušť a Rapšach (v originále "Rottenschachen" - pozn. překl.) zdá se přinejmenším ještě krátký čas zůstaly v lénu rožmberském. Je jistě zajímavé, že už po 150 letech se hranice stanovená v roce 1179 posunula až do okolí Tuště a Suchdola nad Lužnicí (v originále "Suchenthal" - pozn. překl.).
O dalším vývoji průběhu hranic chybějí nám zevrubnější zprávy. Ještě skutečnost, že české osady Kösslersdorf (dnes zaniklá Nová Ves v okrese Jindřichův Hradec, založená ovšem až roku 1791 a nesoucí jméno po tehdejším správci panství Chlum u Třeboně Kösslerovi - pozn. překl.) a Františkov (v originále "Franzensthal", dnes část obce Suchdol nad Lužnicí - pozn. překl.) byly až do poloviny 19. století příslušné farností k tehdy rakouskému Rapšachu (až v roce 1920 se stal součástí tehdejšího okresu Třeboň - pozn. překl.), nám dovoluje dospět k závěru, že také na protějším břehu potoka Dračice (v originále "auch jenseits des Reisbaches" - pozn. překl.) máme před sebou původně rakouské území. Ba dokonce ještě roku 1541 patří Hamr (v originále "Hammerdorf", připomínaný ovšem podle http://de.wikipedia.org/wiki/Hammerdorf poprvé až k roku 1614 - pozn. překl.) blízko Chlumu u Třeboně (v originále "Chlumetz" - pozn. překl.) na jedné straně a Mnich (v originále "Münichschlag", ves, založená snad už k roku 1175, byla v roce 1952 zničena - pozn. překl.) jižně od Nové Bystřice na straně druhé k panství Litschau, a tím i k Rakousku. Teprve roku 1548 Volfgang Krajíř z Krajku (v originále "Wolfgang von Krayg" - pozn. překl.), který vlastnil zároveň Litschau i Novou Bystřici, připojil Hamr k Nové Bystřici a tím, jak také jinak ještě častěji (v originále "wie auch sonst noch öfter" - pozn. překl.), provedl ve prospěch české strany hraniční úpravu, jejíž výsledek se zhruba kryje s dnešní severní hranicí okresu. Lze jen považovat za dílo štěstěny, že město Litschau (dnes nejsevernější z rakouských měst vůbec - pozn. překl.) nezůstalo dlouho v rukou onoho příhraničního českého souseda; jinak by totiž mohl proces drolení pokračovat ještě dále. Úprava hranic z roku 1629 sotva už co důležitého změnila.
To je v krátkosti dějinný vývoj západní a severní hranice našeho okresu. Jedno se z něho dá vyvodit s jistotou: že totiž není v nijakém případě jednoduché "vyvolávat duchy minulosti a my se jich také nijak nemáme co bát" (Max Vancsa /1866-1947/, rakouský historik a spisovatel, od roku 1900 člen výboru, od roku 1906 tajemník a v letech 1919-1946 generální tajemník sdružení Verein für Landeskunde von Niederösterreich, to napsal v článku Geschichte der niederösterreichisch-böhmischen Grenze /vlastně šířeji pojednávajícím totéž téma jako Hauer/ v listu Reichspost ze dne 26. srpna roku 1920, kde zmiňuje v souvislosti s Weitrou i "Landbuch" /z té knihy vychází už zmiňovaný text Lampelův - Josef Lampel byl ostatně jejím novodobým editorem/
Janse Enikela, samostatně zastoupeného na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.).
Tak mnohde se u nás vyskytující kameny s miskovými prohlubněmi (v originále "die Schalensteine" - pozn. překl.) nabízejí lidové fantazii ten nejvhodnější objekt jejího rozvíjení a tak není divu, že se k těmto přírodním útvarům váží četné pověsti, které se ovšem velmi často ve svých vývodech opakují.
Na úpatí Nebelsteinu (v českých průvodcích nacházíme i označení "Nebešťan" - pozn. překl.) ležel kdysi tak řečený Wolfgangstein (tj. "kámen sv. Volfganga - pozn. překl.), který je zmiňován roku 1614 v jednom popisu hranic (rozuměj česko-rakouských - pozn. překl.). Měl na svém povrchu dvě prohlubně. Za své jméno vděčil podle lidové pověsti světci Volfgangovi, který tu odpočíval a modlil se, jeho klečící kolena pak zanechala v kameni dvojí stopu. Z tohoto kamene byl roku 1893 stesán podstavec Hamerlingova památníku (i
Robert Hamerling má na webových své samostatné zastoupení - pozn. překl.) ve Waidhofen an der Thaya. Podobně se má věc (v originále "ähnlich verhält es sich" - pozn. překl.) s "Kolomanovým kamenem" (v originále "mit dem Colomanisteine" - pozn. překl.) u Eisgarn. Zde měl svatý Koloman (o Kolomanovi "rakouském" i "šumavském" viz
rozsáhlý text Josefa Dichtla na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) odpočívat na své cestě do Svaté země. Voda, kterou prohlubeň téměř nepřetržitě uchovává, měla způsobovat tolik zázračných uzdravení, že v roce 1713 byla na kameni zbudována kaple. Vodě z tak řečeného Brünndlsteinu (tj. "studánkového kamene" - pozn. překl.) na vrchu Gelsenberg u vsi Breitensee (leží asi 3 km severně od Gmündu a 2 km na jihovýchod od zbytků české vsi Krabonoš, zlikvidované komunistickou Pohraniční stráží - pozn. překl.) se připisuje podobná účinnost. Tvář by si jí měla mýt také děvčata, aby nabyla zářivého vzhledu. Panna Maria prý koupila v té vodě Jezulátko. Říká se rovněž, že Matku Boží odtud vyhnalo práskání bičů zdejších pastevců a ona odtud s Jezulátkem doputovala na Dobrou Vodu u Nových Hradů (v originále "auf den Brünndlberg bei Gratzen" - pozn. překl.). Vody z prohlubně v kameni zvaném Christophistein (na Blockheide u Gmündu - pozn. překl.) měla dát Maria Ježíškovi napít. Voda z Bettlweibsteinu na vrchu Reinberg u Großpertholz (dnešní Bad Großpertholz s přírodním parkem Nordwald v oblasti Karlstift výslovně láká k pobytům "na výběžcích Šumavy" - pozn. překl.) a z Warzensteinu u Harmannschlagu prý zahání bradavice (v originále "soll die sogenannte Warzen vertreiben" - pozn. překl.). O kameni zvaném Liebfrauensitz na jednom návrší u Großpertholz vypráví pověst, že tu Matka Boží často sedávala. Když ji ale i tady pasáčci rušili o svatodušních svátcích práskáním biči a jiným hlukem, zřekla se prý svého místa a odputovala odtud do Mariazell.
Weitra patří bezpochyby k nejstarším lidským sídlům okresu a byla dlouho kulturním středobodem okolního území. V letech 805 a 806 podrobil si Karel Veliký spolu s Čechami i krajinu kolem Weitry a učinil ji poplatnou franské říši. Brzy nato založil slovanský kníže Vitorad, od něhož třeba odvozovat i jméno místa, zdejší osídlení, snad nejprve na místě dnešní Staré Weitry (Alt-Weitra), jemuž zřejmě brzy následovalo zbudování hradu ve Weitře samé. V příštích staletích zřejmě území kolem Weitry sdílelo osud tolika jiných pomezních oblastí: měnilo pány, jimiž byli brzy Němci, brzy zase Slované. V hraničním vymezení z roku 1179 se o tom nedovídáme nic; Vitorazsko náleželo tehdy asi do pravomoci Čech, neboť jen tak lze porozumět tomu, že v roce 1185 je Hadmarovi z Kuenringu udělena "Weitra a les mezi Lužnicí a Stropnicí" (v originále "mit Weitra und dem Walde zwischen Lainsitz und Strobnitz" - pozn. překl.) v léno českým knížetem Fridrichem. Nad Zwettlem zbudoval sem pronikající Hadmar už předtím, jistě před rokem 1163 na vrchu Johannesberg hrad Harmannstein a tak uvedl pod svou pravomoc i Weitru. Pravděpodobně vlastnili Kuenringové už dříve toto české léno, poněvadž se roku 1197 uvádí, že Hadmar má patronát nad farou ve Weitře jako své zákonné dědictví. Zcela jasno ovšem o nejstarší historii Weitry nijak nemáme.
V roce 1230 povstali Hadmarovi synové, Hadmar III.na Dürrensteinu a Aggsteinu a Heinrich I. na Weitře, zvaní také "psi z Kuenringu" (v originále "die Hunde von Kuenring" - pozn. překl.), proti vévodovi Friedrichu Bojovnému (v originále "gegen Herzog Friedrich den Streitbaren" - pozn. překl.) a zpustošili větší část západního Waldviertelu. Vévoda Friedrich však roku 1231 vzpouru potlačil, dobyl Weitru a jiné hrady obou bratří a donutil je, aby se podrobili jeho moci. V roce 1278 stojí ovšem Kuenringové (jmenovitě Heinrich II. na Weitře znovu na straně českého krále Přemysla Otakara II. a když ten 26. srpna téhož roku padl v bitvě na Moravském poli (v originále "auf dem Marchfelde Schlacht und Leben verlor" - pozn. překl.), musel Heinrich císařským oddílům Weitru vydat a sám odejít do vyhnanství. Weitra se stala majetkem panovnickým (v originále "wurde landesfürstlich" - pozn. překl.). Z roku 1321 pochází nejstarší známé městské právo, které mimo jiné stanoví, že zemská silnice, která dosud Weitru míjela, má do budoucna vést skrze ně. V roce 1332 utrpělo město vpády Čechů. Už roku 1351 se ve Weitře zdržoval vévoda Albrecht II. Rakouský (zván i Moudrý nebo také Chromý, narodil se na švýcarském hradě Habsburg, žil v letech 1298-1358 - pozn. překl.); 1353 přijel pak do Weitry znovu se svým synem Rudolfem (jde o Rudolfa IV. Habsburského /1339-1365/, který měl podobně jako jeho bratr Albrecht III. nevěstu z rodu Lucemburků - pozn. překl.) a 700 jezdci, poněvadž král Karel IV. (císařem byl teprve od roku 1355 - pozn. překl.) konal tudy svou svatební cestu do Uher (sedmatřicetiletý Karel si tam bral čtrnáctiletou Annu Svídnickou dva měsíce poté, co mu zemřela druhá žena Anna Falcká - pozn. překl.) a došlo zde ke shromáždění knížat. Také později se rakouští vévodové častěji zdržovali ve Weitře.
Už koncem roku 1426 vpadly i do této oblasti Dolních Rakous husitské houfy, přenocovaly ve Staré Weitře a táhly dále na Zwettl. V následujících letech se musela Weitra opakovaně bránit témuž nepříteli. Zpráva o tom není k dispozici, stopy velkých opevňovacích prací z té doby dávají však soudit, že to byly časy pro město velmi zlé. Roku 1431 byly z Reinpolz dovezeny kameny, které měly být vrhány do řad husitských útočníků (v originále "in die 'Hussen'" - pozn. překl.). V roce 1478 vpadl z Čech do Rakous válečný lid Lea z Vronbrucku (Frohenbruck an der Lainsitz bylo mj. německé označení Veselí nad Lužnicí, používané alespoň na konci Protektorátu Čechy a Morava, tady jde ovšem,
jak přátelsky zjistil bývalý knihovník českobudějovického biskupství a katolický disident za totalitního režimu pan Ing. Vladimír Feldmann, o historický "překlep": má být "Leo von Frauenberg" a nejde o nikoho jiného nežli o Lva z Rožmitálu "a na Hluboké" /stal se jejím majitelem v roce 1475/, jehož dobře známe z Jiráskova "cestopisu" Z Čech až na konec světa – pozn. překl.), jakož i pánů z Rožmberka a ze Švamberka a zpustošil okolí Weitry. Roku 1486 drží Weitra v časech, kdy uherský král Matyáš Korvín obsadil četná místa v zemi, věrně při císaři. V roce 1566 získává město od císaře Maxmiliána II. nový znak. Roku 1577 vládne v okolí mor. Od 23. do 26. prosince 1596 bylo město, jemuž velel Georg Prunner von Emmersdorf, marně obléháno selskými povstalci, jejichž zášť se obracela zejména vůči panskému správci Schwarzmannovi. Někteří z povstaleckých vůdců byli po porážce vzpoury ve Weitře popraveni; jati byli v blízkosti Zwettlu. Počátek třicetileté války (1618) přinesl městu a jeho okolí těžké časy. Roku 1634 si chtěly vstup do města násilím vynutit dva chorvatské jezdecké útvary, byly však krvavě odraženy. V roce 1645 byla Weitra jedním z mála míst v celém Waldviertelu, které byly bezvýsledně obléhány Švédy; přesto však město v té době velice trpělo ubytováním vojáků a náklady na jejich stravu. Roku 1651 padlo 83 domů za oběť ničivému požáru. K podobnému neštěstí došlo v roce 1672, kdy lehlo popelem 24 domů. Během válek o rakouské dědictví táhly Weitrou koncem října 1741 nepřátelští Bavoři a Francouzi dál do Čech. Dne 1. listopadu šlo touže cestou celé bavorské vojsko a 14. listopadu obsadili město Francouzi, musili však 19. zase odtáhnout. Po bitvě u Čáslavi (v originále "bei Caslau" - pozn. překl.) bylo město přeplněno boje neschopnými raněnými vojáky, z nichž tu 1200 zemřelo. Roku 1748 byl na náměstí vztyčen sloup Nejsvětější Trojice. Rok nato (1749) bylo město postiženo prudkým zemětřesením. V roce 1792 byl postaven
Castellihaus za použití stavebních částí pozdně gotického karneru (rozuměj kostnice - pozn. překl.). Roku 1809 utrpělo město opakovaným ubytováním vojáků a naturálními dávkami s tím spojenými velké škody; Rakušané, Bavoři, Württemberští a Francouzi tu střídali jedni druhé. Také arcivévoda Karl se tu na den zastavil při svém tažení na Moravské pole (Marchfeld). V roce 1832 byla založena promenáda podél městských hradeb a osazena květinami. Roku 1850 byl ve městě zřízen okresní soud. Dne 15. července 1851 padlo 35 domů za oběť požáru; podle císařského nařízení musely být stodoly přeloženy mimo město. V roce 1886 zavedlo město vodovod od Spitalu (v té vsi, jedné z nejstarších okolních vůbec, už někdy z 12. století, která byla kolem roku 1200 darována Hadmarem II. z Kuenringu maltézskému řádu v Praze /odtud místní jméno, znějící prý předtím "Schön Blumau"/, se narodila matka Adolfa Hitlera Klara Pölzlová, pocházeli odtud "Vůdcovi" prarodiče z matčiny /Johann Nepomuk Hüttler/ i otcovy /Johann Georg Hiedler/ strany /viz web
Adolf Hitler's Family Tree, vyrůstal tu u svého strýce Hitlerův otec Alois a sám Adolf Hitler sem v dětství často jezdil na prázdniny ke své tetě Theresii - pozn. překl.) a dne 12. července 1892 byl položen základní kámen k nové radnici, dokončené pak na podzim roku 1893.
obrazová příloha
