ALOIS HARASKO

Vážený pane biskupe, vážení pánové a slavnostní hosté, milí krajané,
při mši svaté vyslovíme společně za úvodních obřadů (v originále "in der Präfation", tj. část mše před pozdvihováním, konkrétně jde o chvalozpěv Sláva na výsostech Bohu - pozn. překl.) chválu, to velké liturgické díkůvzdání; já bych tomu však rád něco předeslal jako zástupce vyhnanců z někdejšího okresu Kaplice (Kaplitz).
Rád bych poděkoval Bohu za to, že uchránil tento kostel po celý čas druhého "temna" (i v originále "Temno"! - pozn. překl.), tj. temného dopuštění, které potkalo v letech 1939-1989 tuto zemi, alespoň do té míry, že mohl být nyní stavebně zajištěn a postupně obnoven až k dnešnímu stavu. Rád bych mu poděkoval za to, že nám spolu s tímto kostelem vrátil znovu část naší duchovní a kulturní identity. Rád bych Bohu poděkoval za ustavičnost jeho otcovské dobroty, která se nám vyhnancům z domova vždy znovu vyjevovala i v nejtěžších hodinách našeho údělu v této zemi a v cizině - totiž ve skutcích lidskosti a v soucitu dobrých lidí kolem nás.
Když jsme my členové spolku Heimatkundlicher Verein für Südböhmen navštívili po jeho druhém shromáždění, konaném roku 1991 v českokrumlovském muzeu, na jedné z exkurzí rovněž Cetviny (Zettwing), slíbila paní studijní radová Gertrud Schöllhammerová před ruinou zdejšího kostela nám, kdo jsme jejími mnichovskými přáteli, že se zasadí a postará o jeho rekonstrukci - a svůj slib také dodržela. S obrovskou vytrvalostí dokázala shromáždit větší část nezbytných finančních prostředků tím, že hledala a především našla partnery plné dobré vůle pomoci. Spolu s nimi si zaslouží tu nejvyšší chválu. Stejně jako při svém plodném pedagogickém působení vychovatelky, která mnoha postiženým mladým lidem umožnila najít cestu k činnému životu a ke společenskému uplatnění, i zde její myšlenky a plány nalezly pozitivní vyznění. Tak nám pokaždé referovala na spolkových setkáních o tom, že Cetviny měly v těch pro Němce těžkých letech 1945 a 1946 českého komisaře, který se projevoval jako dobrý člověk a ulehčil právě osud zdejších Němců způsobem, který daleko přesahoval úředně mu vymezený úzký rámec jeho možností konání.
Každý z nás Němců i Čechů má vedle zkušeností se zlem v paměti bezpochyby i setkání s akty opravdové lidskosti. Budiž mi tu dovoleno, abych ze svého vlastního života připomněl jeden takový dobrý skutek: když jsme totiž během války museli v mé rodné obci Desky (Brettern) u Malont (Meinetschlag) v roce 1944 zastavit školní vyučování, ujala se mě v sousedství bydlící penzionovaná česká učitelka paní Juliana Kolářová z Budějovic (Budweis), která už před prvou z obou těch světových válek učila v Malontech mého otce, a až do vyhnání, které nás postihlo v září 1946, poskytovala mi soukromé hodiny německého čtení, psaní a také počtů, čímž mne připravila na prvá léta v cizině. Večer onoho posledního dne, který jsme před transportem mohli strávit doma, přišla k nám do rodiny a přinesla mi do mého školního ranečku turistickou mapu Šumavy se slovy: "Vezmi ji s sebou, abys našel cestu zpátky, kdybys třeba musel jít pěšky." Dnes spojujeme své poděkování Bohu i s díkem za takovéto činy lidské dobroty a péče, které nám bylo dopřáno přijmout.
Často se v našich srdcích střetají zážitky plné krutosti a utrpěného bezpráví na jedné straně s pozitivní zkušeností dobroty a lidskosti na straně druhé. Važme si toho, že naše srdce nejenže neztuhla na kámen, ale že právě pozitivní stránky naší paměti určují další směr našich životů.
Zvláště rád bych při této příležitosti poděkoval všem někdejším cetvinským farníkům za jejich kladný postoj vůči záchraně tohoto domu Páně a velkorysou podporu jejímu uskutečnění. Některé z nich mi budiž dovoleno vyzdvihnout zejména, ať už jde o pana Roberta Böhmdorfera, který vlastníma rukama zhotovil veškeré dveře a okenní rámy, jakož i oltářní stůl, lavice a židle; o rodinu Hofkovu, Otto Krafta a paní Oserovou a Breierovou, které se ujaly kmotrovství nového malého zvonu, jejž teď kostel má; o Fritze Breiera, který loňského roku zemřel a který se s manželi Hofkovými a bratry Glaserovými do té doby aktivně podílel na všech iniciativách, spojených i s udržováním zdejšího hřbitova, kaplí a památníků spolu se zachováním kolektivního ducha společenství Cetvinských vůbec.
Děkuji Vám všem, Čechům, Rakušanům, tak řečeným "říšským" Němcům i německým a českým krajanům odtud z jižního kusu naší rodné země pocházejícím, kteří se podíleli na tomto díle obnovy.

Byl jsem tenkrát osmiletý pasáček a jenom ten, kdo jím jednou sám byl také, snad porozumí, jak byl pro mě den za dnem plný zážitků a snů, kterým ožít mohla dát zřejmě právě jen příroda mého lesnatého domova. Jeden takový krásný podzimní den mi ještě po více než třiceti letech zůstal v paměti, poněvadž jsem zrovna v něm učinil zvláštní objev.
Za vrchem, kterému jsme tam u nás doma říkali "Keala-Berg", ležela trochu zapadlá louka, ne právě nejlepší mezi těmi, co patřily v obvodu vsi Desky (Brettern) mým rodičům. Říkalo se jí prostě pastvisko (die Hut). Vlastně to nebyla ani tolik ta naše louka, která mě ten den tak zajímala, ale spíš louka s ní bezprostředně sousedící. Byly obě obklopeny na jedné straně smrkovým lesem, na druhé pak světlejším listnatým chlumem, jalovcovými keři a jiným houštím. Jako ostatně už delší čas nebyla ta louka ani v tomhle roce sečená a překypovala proto i za podzimních dní vším tím, co příroda přinesla travin, bylin a planých květin za celé dlouhé jaro a léto. Byl mezi nimi obyčejný řebříček (ovčí žebro, die Schafgarbe), žlutý pryskyřník (der Hahnenfuß), léčivá arnika a vysoké trsy kořením vonícího kmínu (der Kümmel), které byly hojně k vidění i jinde. Na vlhčích místech tam během roku rostly blatouchy (die Dotterblume), husí nožičky (mochna husí, das Gänsefüßchen) a šťovík (der Sauerampfer), na výš položených suchých kusech louky se usadily i kočičí drápky (kociánek, die Katzenpfote) a ambrožka (světlík lékařský, der Augentrost). Ze všeho toho rostlinstva, jak jsem je dobře znal i z jiných pastvin kolem, objevil jsem tu teď ale nový druh, který jsem jinde doposavad nespatřil a se kterým jsem se ani později ve volné krajině už vlastně nikde nesetkal. Byl to jeden druh lilie s nádhernými oranžově zbarvenými květy a s lodyhou plnou tobolek v úžlabích listů (podle těch zelenožlutých kuliček se jí česky říká cibulkonosná - pozn. překl.). Jak jsem se měl dozvědět, vyskytovala se zmíněná rostlina v celém okolí právě jen tady na tom místě a těmi lidmi z mála, kdo si ji vůbec všimli, byla považována za jedovatou. Říkalo se jí snad i proto divoká lilie.
Nejen proto, že mi ta rostlina připadala jedinečná a zvláštní, ale především proto, že se mi její květy zdály opravdu nadobyčej nádherné, mělo se jí zakrátko ode mě dostat odpovídajícího ocenění, jehož byla hodna alespoň v mých očích. Onoho slunečného podzimního dne jsem totiž pojal záměr umístit ji v zahrádce vlevo od vrat do našeho dvora. Zatímco zahrada vpravo od vjezdu do stavení byla určena pro nejrůznější zeleninu do kuchyně, ta nalevo byla odjakživa prostě pro ozdobu. Na jaře, když tam maminka zřídila záhony, dostal jsem i já, podobně jako ostatní moji sourozenci, přidělen malý kus zahrádky, který jsem směl obdělávat podle vlastní libosti. Na tom svém záhonku - tak jsem si teď umínil - budu od příštího jara pěstovat divoké lilie. Tajně jsem přitom doufal, že když jim pořádně přihnojím, budou ještě větší a nádhernější než tady na louce a že se vůbec po zahrádce pěkně rozšíří. V mé fantazii se výjimečně dobře vyjímaly vedle všech těch květin a ozdobných křovin, které tam naše maminka pěstovala. Byly to především bělostné lilie svatého Josefa (Josefslilien), keřovitá srdíčka (srdcovka, der Herzlstock), kterému se říká i "probodnuté srdce" ("Tränendes Herz"), purpurově rudé pivoňky (Poparosenstock), kterým se tady na venkově říkalo "svatodušní růže" (Pfingstrosen), dále rozmarýn a rezeda, pestré chomáče aster a vysoké stvoly slunečnic (Sonnenaugen) s koláči květů plnými semen. Ačkoli posledně jmenované nechyběly snad v žádné vesnické zahrádce, nebudily přese svůj bujný vzrůst nijaké valné uznání a neměly ani v lidové řeči nijakou další libozvučnou přezdívku, jakou mívají jiné květiny pro svou krásu či vůni. Byly to spíš takové ty "velké žluté kytky u plotu".
S mými lučními liliemi by se, alespoň podle mého mínění, mohla teď naše zahrádka docela dobře měřit i s tou nejlepší zahradou ve vsi, nacházející se při někdejším deskovém statku, kterému se tu říkalo "Hof", tj. "dvůr". Za svou barevnost vděčila "dvorská zahrada" stejnou měrou záplavě lupin a hledíků (Löwenmäulchen) jako řadě pěstěných růžových keřů. Její květinová nádhera mi však zůstala v paměti především pro nevyčerpatelnou mnohotvárnost nespočetných druhů jiřin, které se ve dvacátých letech právě uplynulého století šlechtívaly ve zdejší zahradní školce a odtud se šířily do okolních venkovských selských zahrad. Že se právě pro ty jiřiny těší naše obec honosí v širokém okolí jisté proslulosti, dověděl jsem se teprve daleko později. Zvláště mi tenkrát padly do oka i zdaleka patrné divoké růžové ratolesti na zahradním plotě "Keala-Häusl", které vždycky za časného léta opředly dvorská stavení dechem nezapomenutelným dechem romantiky. I ony však měly poblednout před nově objevenými liliemi - byl jsem o tom hluboce přesvědčen.
Když jsem v podvečer toho podzimního dne hnal domů stádo z pastvy, měl jsem v ruce pro začátek jen kytici natrhaných zlatých lilií. Dal jsem ji mamince a jak jsem hned přitom ohlašoval, že na jaře chci jejich hlízy přenést k nám do zahrádky, nemohl mi uniknout nesouhlasný výraz ve tváři tatínkově. Stál tu také a dal mi se svou dobromyslnou selskou střízlivostí zřetelně najevo, že mám nechat lilie růst tam, kde rostou dosud - už proto, že by se ze zahrádky mohla semena z jejich tobolek snadno dostat do hnoje a odtud na pole. A z těch jsme přece museli tak jako tak každým rokem vláčením dostávat hromadu "pejru" ("Bäir"), ohnice (Hederich, "Headarm") a jiného všemožného plevele. To by nám tak scházelo, aby se na ně dostaly ještě divoké lilie.

(c) Jihočeská vědecká knihovna 2001-2008, překlady a české texty Jan Mareš, elektronická verze Ivo Kareš