|
|
|
|
|
|
|
|
|
| Bohemia | Bohemie |
|
Bohemia, heidelbeerblaues Verhängnis, zwischen Traum und Vergessen blüht noch dein Grün. Bohemia, irrlichtende Sühne, die Tränenkrüge schöpften dich leer. Bohemia, verhüllt in die Maie, neben den Uhrenpuppen zu Prag dreht sich mit seinen zwölf Enterbungen das hämisch fortgewendete Los. |
Bohemie, uhrančivá borůvková modři, mezi snem a zapomněním kvete dosud tvůj věčně zelený les. Bohemie, klamná bludičko smíření, džbány slzí tě vyčerpaly až do dna. Bohemie, zahalená v májích, mezi figurínami pražského orloje otáčí se snad už dvanáctekrát vyvlastněný, vyděděný, svou tváří i nadále potutelně se odvracející osud. |
| Wohin, wohin… | Kam, kampak jen… |
|
Wohin, wohin soll man sich retten? Überall fletschen die Rachen des Hasses, leer schäumen die Maie auf, die Herzen der ahnenden Vögel pochen in Angst. Hungerbleich kräuselt sich Das vergiftete Getreide, durch vereiste Gewissen der Herrscher grellt hämisch die Todesmeduse. Wohin, wohin soll man sich retten? |
Kam, kampak jen je nám se podít? Všude msta nenávisti zuby cení, do prázdna vyšumí máje, srdce všechno tušících ptáků buší strachy. Bledavý hlad čeří otrávené obilí, zledovatělým svědomím vládců světélkuje medúza smrti. Kam, kampak jen je nám se podít? |
| An eine Feldblume | Na polní květinu |
|
Kleine Gestirn der Frühlingsgalaxie, niemand sah deine einsame Verklärung im rabenversehrten Gefild, niemand kümmerte sich als die eisigen Stürme dich peitschen und du der Wucht widerstandst. Sanftsehniges Wunder schlichte Pracht sei uns ein Schild gegen das Entsetzen. |
Malé souhvězdí jarní galaxie, nikdo nevidí tvé osamělé zjasnění černě okoralé nivy, nikoho netrápí, když mrazivé bouře bičují tě nápory, jimž vzdoruješ. Něžná tkáni krásy, prostoto, buď nám štítem proti děsu všemu. |
| Nächte, offene Säle… | Noci, otevřené sály… |
|
Nächte, offene Säle, Es leuchten die Stirnen der Geschöpfe, nah pocht der Herzschlag der Welt. Wem neigt das große Gehorch, was raschelt das Feuer der Leere und spricht der Seele leiser Zitterschlag? Zur Ewigkeit fließt der Zeit, zum Ganzen tastet das Menschfragment und alle Lebendigkeit. |
Noci, otevřené sály, jasem svítící čela stvoření, blízký tep srdce světa. Komu platí velké naslouchání, čím to praská oheň prázdnoty a o čem hovoří chvění duše? K věčnosti plyne čas, po celku tápe lidský fragment a veškero živoucí. |
 obrazová příloha |
další strana |
