|
|
|
|
|
|
|
|
|
| Verlorene Heimat | Ztracený domov |
|
Hör deine Wasser ströhmen kristallen immerzu, o Heimatland, o Böhmen, wie schön, wie schön warst du! Ihr silbernen Sudeten, - Und was ich auch beginn, in all meinen Gebeten ihr rauscht und glänzt darin mit Wäldern tief und Hängen, schimmernd von Schleh und Dorn, Lag Erz in purpur'n Gängen, stand gelb im Wind das Korn! War da kein Flecklein Erde, das unser Schweiß nicht trankt! Und Weihrauch unsrer Herde blaute den Himmel blank! Seit unsre Väter kamen, wir streuten Jahr für Jahr des Herzens hellste Samen; und Brot und Wein fürwahr, die wundersame Spende, wir schenkten sie dem Land! Und dies ist nun das Ende: Vertrieben und verbannt! O weh mir altem Manne mit einem fremden Grab! des Böhmerwaldes Tannen schlug man die Wurzeln ab! |
Slyším tvé vody, plynou co křišťál dál a dál tou krásnou domovinou, Čechami, já je znal! Od Sudet v stříbře celých kdekoli k oblakům v modlitbách rozhořelých září tvůj třpyt a šum lesů a svahů, jež pojí zář keřů trnkových, ze tmy svit rudných slojí, žluť lánů na polích! My mnohý kout v té zemi skrápěli potem svým, stoupal nad vesnicemi pokojný k nebi dým. Už zdávna předci šli tu rok co rok zrno sít, jeho proud silou citu ve chleba proměnit a víno. Nelze dát ti snad víc, zemi! Naklání se k pádu teď: čas se krátí ke konci, k vyhnání! Běda, hrob jinde mne stráví v cizině. Přijde tma, co jedle ze Šumavy kořenů zbavit má! |
Glaube und Heimat, 1992, č. 1, s. 22 |
 obrazová příloha |
další strana
|
