Stanul jsem v tom pozdním podzimu ve výmarském parku na mostku přes Ilm a hleděl na žluté listí, ženoucí se po černé vodě. V temném zrcadle hlubiny se stápěly opadalé větve stromů, v jejichž mřížoví uvízla časná večernice. Přes tento tajuplný svět zdání plynulo nyní to pestré listí, poselství zemdlelé skutečnosti, dopisy roku, chýlícího se ke svému konci, dál po tom zrcadle, míříc od stromu ke stromu. Zdola z vody mne zdravil, znovu a znovu překrýván listy, které přicházely a zase odcházely, můj vlastní obraz a díval se tak chladně a vzdáleně, jako bych já sám už nebyl mezi živými.
Když jsem však zvedl, zmaten tím stálým prouděním, od putování listů a zrcadlení stromů stísněný pohled před sebe, spatřil jsem na druhé straně plochy luk opírat se o temně zalesněný svah zahradní domek Goethův.
Ne tak jsem si představoval to, co jsem tak často už vídal na obrázcích! Ne tak vážné, ne tak přísné, ne tak osamělé. Nepronikal sem už, jako za velkých časů dřívějška, z blízko skrytého města hlahol rohů vojenské hudby, odbíjení věžních hodin a z parku křik pávů. Bylo tak ticho ve večerním parku, že jsem slyšel bušení vlastního srdce. Tu se mi sevřelo hrdlo a vzpomněl jsem mladého básníka, který právě přibyl z Vídně do Výmaru, aby spatřil starého pána v jeho domě na Frauenplan. Jak splývaly slzy Grillparzerovým obličejem, jak nebyl mocen slova odpovědi, jak vzrušením bez sebe sestupoval pak opět schodištěm dolů! Tak předstupují ztracení synové před ocovu tvář, taková pokora je sklání níž, tak nevysvětlitelný stesk je přepadá.
Cosi bohatého útěchou ale ve mně povstalo a položilo mi otázku: Kdes už to všechno jednou viděl, kdes pocítil stejný záchvěv úzkosti? Kde jsem za večera stanul nad černou vodou, sám ze zelené země, která sem dala přitékat šumícím proudem ze severu tu sněžnou vodu? Byl to Ilz, který od pasovského Horního hradu plynul černý k Dunaji, zatímco od jihu sem bouřlivě dorážel proud zeleného Innu? Dál nazpět, hlouběji do let dětství jsem musel pohledět, abych znovu našel takovou černou vodu. Vykláněl jsem se tenkrát z okna rozpadlé staré císařské falce v Chebu (Eger) a shlížel do líbezného údolí s tím temným ohybem řeky Ohře. Tehdy jsem jako dítě kráčel kouzelným lesem těsně při české hranici, kolem omšelých bludných balvanů v krajině plné divů, neboť tady v tom koutě ve Wunsiedel nedaleko Waldsassenu, se narodil Jean Paul. V klášterním kostele waldsassenském je ovšem vymalován značně neslušný kůň bělouš, který divákovi, kamkoli by se tento pohnul, ukazuje vždy svou zadní část.
Cheb, Wunsiedel, Waldsassen! Dny mládí jsem znovu viděl v kouzelném černém zrcadle Ilmu a bylo mi, jako bych stanul nad skrytou žilou, která jde napříč zeměmi, nezná hranic a spojuje to, co se v takových tajuplných hodinách cítí být hluboce spřízněno. Schiller musil jednou také vstoupit na takovou žílu, když spatřil svého Valdštýna, který teď i pode mnou přešel vodou s listy podzimu.
Pražské Hradčany se přede mnou vztyčily, Valdštejnský palác frýdlantského vévody, celé to zakleté město, v němž domy a kostely hovoří německy a lidé česky. Dál na jih jsem potom jako dítě táhl zemí, na Moravu, do jiné krajiny německé řeči, kde už se počínalo mluvit jejím bavorským dialektem a já se ho musel naučit, abych se ve škole nestal předmětem posměchu kamarádů. Bylo mi tam všechno cizí, ty přílivy východu do míst, utvářených jihem, ale jazyk tu vládl německý a ta zem se mi stala domovem.
V západní lodi naumburského dómu jsem včera stál před velkým dramatem v kameni, pod mlčícím landkrabětem ve zbroji a vznešenými paními. Po dnech pohromy z Versailles byly tyto nádherné sochy požadovány jako odškodné za válkou zpustošené katedrály severní Francie. Jak se však těmi sochami třáslo a trhalo, nehnuly se z místa ani o píď, nechtěly jít do Francie, byly srostlé se stěnami a sloupy dómu, byly kamenem téhož kamene, z něhož byla stesána celá ta chrámová loď. Když se nedalo hnout těmi ztrnulými a neživými, měli bychom my živí, spjati se vším žilobitím onoho širšího domova, jediné otčiny, kterou jsme kdy chtěli obývat, být snad násilím odtrženi od této hrudi, jejíž tep cítíme jako dítě cítí bušení srdce matčina? Která pěst by to dokázala provést a dokonat?
Křídové útesy Rujany se přede mnou vztyčily, jak jsem je spatřil při návratu domů z ruského zajetí, hraniční kameny širší otčiny, která tehdy, ve dnech nouze, kdy jsme všichni leželi v této jediné velké pevnosti a konali výpad za výpadem, byla také naší otčinou, i když nás od ní ještě dělily staré hranice.
Moje hlava se sklonila nad zábradlí malého mostku: Štěpánský dóm ve Vídni, velká zbrojnice ve Štýrském Hradci, Pöstlingberg nad Lincem, odkud hledíval
Stifter na modravé vrchy a hory Českobavorského lesa, jižní ulice Klagenfurtu, zvonkohra v Salcburku, náhrobky Innsbrucku, císařská falc v Chebu a všechna ta široká náměstí líbezných německých měst Čech a Moravy, převyšovaná svatovítským dómem v Praze, špičaté kostelní věže Němců na Volze, města Hansy a Řádu německých rytířů na Východě, hrady Sedmihradska a švábské osady v Banátu, všechny ty věci jsem viděl a pocítil v nich tep stejného srdce, stejnou tajnou žílu, která pod nimi probíhá, celý ten širší domov mi byl blízko a voda Ilmu přinášela obrazy a nesla je s sebou dál do časného večera toho podzimu.
obrazová příloha
