Úvod Úvod Studie Obsah Obsah Najít Poslat email TOPlist

HILDE BLAHAOVÁ

Setkání v Ingelfingen

Padesát příbuzných z rodin Fenzlových a Blahaových se sešlo v sobotu 13. dubna 1991 ve farním sále města Ingelfingen blízko Künzelsau (obojí ve spolkové zemi Bádensko-Württembersko - pozn. překl.). Gerti Muschová z Bietigheimu a Franz Blaha z Ingelfingen všechno dobře zorganizovali. Zejména těm starším ostatní rádi naslouchali, když se ve vyprávění rozpomněli na své zážitky ze starého domova a vyvolali z paměti staré zvyky a obyčeje. Berta Fenzlová z Weißbachu uvedla videozáznam z polní mše u Svatého Kamene (v originále "Alt-Maria-Schnee" - pozn. překl.) 12. srpna 1990, z návštěvy Rychnova nad Malší (Reichenau an der Maltsch) a okolí a o své cestě tam domů vůbec. Ves Mikoly (Miggolz), odkud rod Fenzlů pochází, už neexistuje. Kříž v někdejších Mikolech stojí dnes na pusté pláni, kde jen zbytky zdí v okolních lukách a křovinách zůstaly po rozložitých selských dvorcích.
Bratři Fenzlovi ("po chalupě" se u nich říkalo "Domandl"), Karl, Franz a Luis, přednesli domovské důvěrně známé staré písně, popěvky (v originále "Gstanzeln" - pozn. překl.) a jódlování k poslechu všem. Hilde Blahaová z Duttenbergu dala k lepšímu recitaci svých vlastních veršů (viz následující text - pozn. překl.) a byla odměněma hojným potleskem. V 18,00 se šlo na večerní mši svatou a po ní na večeři, která byla svlažena kapkou dobrého "Ingelfinger Gold" (nejspíše pivní značka - pozn. překl.) a završena společným zpěvem. Chtěla bych poděkovat milému příbuzenstvu za pomoc při všech nutných přípravách akce. Bylo to zase jedno vydařené setkání, které si jistě všichni zúčastnění podrží v milé vzpomínce.
S přátelskými pozdravy Hilde Blahaová

Glaube und Heimat, 1991, č. 6, s. 60

Heiteres und Nachdenkliches Vesele i vážně

Da steh ich hier vor der versammelten Verwandschafts-Gilde
Bin heut einmal ein Spatz mit Namen Hilde
Ich hab in Duttenberg mein behaglich Nest
Dort wohne ich schon einige Jahre sicher und mauerfest
Die Einladung zum Treffen hat mich sehr gefreut
Deshalb kam ich nach Ingelfingen geflogen heut
Sehr herzlich grüße ich meine Stammesgenossen hier im Saal
Eine gute Idee, die ganze Vogelschar wieder zu sehen einmal.
Die Älteren unter uns, schon etwas flügellahm,
auch in der Mauser wie man sagt
Nicht mehr so rege, etwas geruhsamer, bedächtig und sacht
Wir Jüngeren, noch flugtüchtig mit aufgeplustertem Gefieder
Zwitschern noch überall fleißig mit und singen unsere Lieder.
Einen kleinen Rückflug in die Vergangenheit möchte ich starten.
Ich hoffe doch, Ihr werdet es mir sicher gestatten.
Als kleines Spatzenkind äugte ich vom Fenzl Nest in Reichenau heraus.
Wie fühlte ich mich da geborgen unter diese Daches Haus!
Meine Vogeleltern sehr um mich besorgt,ich tat nichts vermissen
In mein Schnäbelein stopften sie die allerbesten Bissen.
Die Zeit verging, bald war ich flügge, und drehte meine ersten Runden,
Als kleiner frecher Spatz flog ich herum, die Umgebung zu erkunden.
Die Neugier plagte mich, einmal zu wagen einen weiten Flug.
Wie war ich begeistert vom Fliegen, ich bekam nicht genug.
Stieg hinauf in die Himmelsbläue, schwebte hoch in der Luft davon
Über Reichenau, Buggaus, Lodus, Jarmirn und Miggolz,
die Orte, ihr kennt sie schon
Wie niedlich lagen die Dörfer zwischen Wälder, Felder und Flur.
Der blühende Wiesenduft labte mich, in Gottes freie Natur.
Eine kurze Rast legte ich ein, flog das Domandl Gehöft mal an,
Als gastfreundliches Haus, ist es bekannt doch jedermann.
Da gab es stets die besten Leckerbissen zum Schnabulieren.
Des öfteren tat sich dorthin ein Spatzenjunges verirren.
Menschen und Tiere lebten friedlich, sie schafften auf Böhmerwald Grund
Bis uns alle herbeikam die schreckliche Abschiedsstund.
Eines Tages war die ganze Vogelschar sehr erregt, was hat alle aufgeschreckt
Einen grauenvollen Beschluß hatten die roten Geier in Prag dort ausgeheckt.
Man benützte unser makelloses, schönes Federkleid
Den Buchstaben N heftete man uns an, bald war es soweit
Als deutscher Spatz abgestempelt, verhasst und schikaniert in diesen Tagen
Eingesperrte Geschöpfen waren wir, was mussten wir alles ertragen!
Aus unseren jahrzehntelangen Nestern trieb man uns hinaus in die Welt
Was uns weltfremden und bodenständigen Vögeln gar nicht gefällt
Vielen von uns erging es so, ihr lieben Vogeleltern und Kinder, die ihr sitzet hier
Ein sehr weiter Flug über Länder und Grenzen begann – wo landeten wir?
In Hessen, der Pfalz, Bayern, Österreich
– viel bezogen im Schwabenland Quartier.
Erschöpft, beraubt, hilflos hingen unsere Flügel zur Erde hernieder.
Mit Gottvertrauen, Arbeit und Mut, wir armen Vögel schüttelten uns wieder.
Ein eifriges Bauen begann, jedes Hölzchen und Steinchen wurde herbeigebracht.
Da und dort entstanden wieder große und kleine Nester mit unermüdlicher Kraft.
Ein Spatzen-Treffen gab es bald, da wurden die Schnäbel tüchtig gewetzt
Spatzenpaare fanden zueinander, die Heimattreue uns nicht verlaßt.
An vielen Orten fanden wieder heimatliche Vogelhochzeiten statt.
Der Vogelclan vermehrte wiederum zum großen Vogelstaat.
So fliegen wir schon über 45 Jahre in Deutschland auf und nieder
Gebleiben sind wir bescheidene Spatzen, ehrlich, arbeitsam und bieder.
Im Leben wurden manch einem von uns die Flügel schwer gestutzt.
Immer wieder haben wir die Ärmel hochgekrempelt, es hat nichts genutzt.
Die urwüchsigen Böhmerwaldvogel kamen bald wieder
zu Würden, Ansehen und Ehr,
Hoffentlich erleben unsere Nachkommen ein solches Unrecht nicht mehr.
Ringsherum hört man jetzt zufriedenes Gezwitscher, so wie es jeder gern mag,
Erheben uns täglich in die Morgenluft, freuen uns über jeden schönen Tag.
Gottes weise Hand hat uns auf die richtige Fluglinie geführt,
Darum ihm stes Lob und Dank für immer gebührt.
Zufrieden sitzen die Spatzeneltern mit den Jungen im eigenen Nest.
Mit der großen Spatzenverwandtschaft wird öfters gefeiert ein Fest.
Im eigenen Garten steht auch wieder ein schöner großer Apfelbaum;
Wir sitzen darauf, trillern Heimatlieder – es kommt einem
vor wie ein schöner längstvergangener Traum.

Stojím tu dnes a vidím, sešla se celá gilda,
jsem jako vrabčáček, znáte mě, jménem Hilda,
v Duttenbergu mám hnízdo, útulné je,
nehnu se odtud už, pěkných pár let mě hřeje;
to vaše pozvání mě věru potěšilo.
rozletěla jsem se sem k vám a je mi s vámi milo.
Srdečně zdravím všechny soukmenovce v sále,
je jistě dobrý nápad, slétat se tak celé hejno stále.
Ti starší mezi námi mají už křídla, jak se říká, trochu opadavá,

už nejsou čilí tak, člověk se i usedlejším stává.
My mladší dosud pilní v letu, pírka ještě čepýřivá,
dokola štěbetáme a jsme tam, kde se kdy píseň zpívá.
Teď bych se ráda rozletěla s vámi trochu do minula.
Doufám jen, že i ve vás teď paměť čímsi hnula.
Co pískle malé rychnovské zrozena jsem, jak každý dosvědčí,
u Fenzlů v domě, pod krovem, jenž skýtal tolik bezpečí!
Mí rodiče se starali, nic aby nechybělo
mně, mlsků letem snášeli, co zobáčku se chtělo.
Čas běžel a já učila se, že brzičko jsem létat znala,
co drzé vrabčisko jsem v letu celé okolí poznávala.
Odvážila jsem se vždy dále, poháněla mě zvědavost,
neměla jsem cest za poznáním od toho času nikdy dost.
Stoupala jsem do modra vzhůru, vznášela jsem se ve vzduchu,
Rychnov, Bukovsko, Lhotka, Jaroměř i Mikoly,
však máte o tom potuchu,
spanilé vsi tu stály v polích, při lukách mezi lesy,
voněl z nich vzduch v Boží volnosti, tak svěží pod nebesy.
Nad Domandlovým statkem jenom jsem oddechla si krátký čas,
však pohostinnost toho domu pamatuje snad každý z vás.
Bývalo vždycky co k snědku od dobrot všech tady k mání,
mladému zobáčku chtělo se sem zbloudit k ochutnání.
Tady na šumavských gruntech pokojně bytovali lidé
i zvířata, nevěděli, že hrozný odchod přijde.
Jednoho dne bylo velice novou zprávou vyplašeno ptačí hejno,
to rozhodnutí bylo rudými supy v Praze jak zlé vejce vysezeno.
Na náš nedotčeně krásný opeřený ptačí šat,
písmenu N nám bylo nyní s bílou páskou navlékat.
Německý vrabec byl tak označen v ty dny, se záští šikanován,
co zažilo to Boží stvoření, na to i dnes snad chybí slova!
Tak ze hnízd, co tu po léta v kraji bývala, nás hnali v cizí svět,
kde ptáčkům doma navyklým se bylo věru co otáčet!
Tak mnohým z nás, milí ptačí rodiče a děti, jak sedíte tady,
nastal velice dlouhý let za hranice, za krajů celé řady.
Do Hesenska, Falce, Bavorska, Rakouska jsme táhli,
do Švábska za mnohé se říci chce mi,
kteří zloupeni, zničeni, bez pomoci snesli se kdes tam k zemi.
Otřepali jsme se, ptáčci ubozí, s Pánem Bohem, s novými nadějemi
horlivě stavět zas jsme začali, každé dřívko snášeli i kamínek,
tu i tam rostla malá i velká hnízdečka větší silou, než bys do nás řek'.
Scházeli jsme se, vrabčáčci, zobáčky brousili si pilně,
párky se hledaly a našly, v krajanském duchu neomylně.
Na mnoha místech ptačím krajánkům tak viděl s po našem k svatbě hrát,
ptačí klan rozrostl se poznovu ve velký ptačí stát.
Tak lítáme Německem už přes pětačtyřicet let nahoru a dolů
skromní, poctiví, pracovití vrabčáčci, co dál držíme spolu,
v životě leckomu z nás křidýlka byla přistřižena,
vždy znovu jsme vyhrnuli si rukávy a v tom je naše cena,
prapůvodní šumavský rod ji osvědčil, uznání došel i cti všude tu zase,

kéž naše potomstvo s bezprávím jako my už nikdy nesetká se!
Kolem zní spokojený štěbot, každý jen ať poví, co na srdci má,
ať nás těší každé ráno, každý den volným letem ať nás rozezpívá.
Správnou cestou kéž vždycky nás vede přemoudrá ruka Boží,
člověk mu za to navěky chválu a dík svůj dluží.
Šťastni teď sedí vrabčáci ve hnízdech v kruhu svých sytých dětí,
se svým vrabčím příbuzenstvem co může jen setkání světí.
V té naší společné zahradě stojí překrásný strom zasazen;
sedíme na něm se svými písněmi z domova – je to jak
milý, dávno uplynulý sen.

Glaube und Heimat, 1991, č. 7, s. 65

P.S. Překlad těch příležitostných veršů (Lhotka v nich zmíněná měla i české jméno Mladoňov) mi pomohl vrátit se v duchu k mé zamilované knize německé literatury, totiž k Falladovu románu O písaři, který letěl na venkov (Märchen vom Stadtschreiber, der aufs Land flog /1935/), kde vrabčí podoba dopomůže hlavnímu hrdinovi nakonec ke štěstí.

Od paní Emmy Kletzenbauerové, bytem dodnes v Rychnově nad Malší, která má i své samostatné zatoupení na webových stranách Kohoutího kříže, vím, že její přítelkyně Hilde Blahaová byla ročník 1929. Našel jsem dokonce i barevný snímek, zachycující podobu autorky těch textů z krajanského měsíčníku, na internetu, kde figuruje jako členka farní rady katolické farní obce Sankt Kilian v Duttenbergu. Duttenberg je částí bádensko-württemberského města Bad Friedrichshall a přísluší k diecézi Rottenburg-Stuttgart. To jen abychom věděli, kam nám někdejší budějovičtí diecézané uletěli. Hilde Blahaová zemřela v Bad Friedrichshall-Duttenberg dne 3. července roku 2016 ve věku 86 let. Při jejím pohřbu v Duttenbergu zazněla sólem na trubku Hartauerova šumavská hymna a vedle hrobu stanula farní korouhev její domovské farní obce Rychnov nad Malší.
- - - - -
* Rychnov nad Malší / Mikoly / † † † Duttenberg, Bad Friedrichshall (BW)
obrazová přílohaobrazová příloha další stranadalší strana

(c) Jihočeská vědecká knihovna 2001-2017
Licence Creative Commons
Kohoutí kříž, autor překladů a českých textů Jan Mareš, elektronická verze Ivo Kareš, podléhá licenci
Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česko